Kiting byl pro mě donedávna, podobně jako windsurfing, čistě vodní sport. Sice jsem věděl, že se za drakem jezdí i na snowboardu, nebo na lyžích, ale považoval jsem to jen za zoufalou snahu kiterů, jak překlepat zimu a nevypadnout ze cviku. Byl to pro mě sport, o kterém jsem byl přesvědčen, že vzhledem k jeho závislosti na počasí (větru) a nedostatku větších vodních ploch, pro něj u nás nejsou zrovna ideální podmínky. A pak jsem na Čt 4 viděl perfektní dokument Hledači větru.
Tenhle dokument se věnuje z větší části právě snowkitingu, pro který jsou u nás, díky socialistické kolektivizaci zemědělství, podmínky jako stvořené. Kite je tu představen nejen jako věc na dělání různých skoků a triků, ale také jako dopravní prostředek, který vás dokáže vytáhnout na kopec a právě tahle vlastnost mě zaujala nejvíc.
Samozřejmě jsem hned začal googlit a zjistil, že existuje spousta různých typů draků, dokonce i velmi malé a levné, používané na trénink. Napadlo mě, jestli by takový malý drak nešel použít s backcountry bežkami jako tažný kite. Abych to zjistil, pořídil jsem dráčka o velikosti 2 m2. Takhe malý drak váží zhruba 1,3 kg a v batohu zabírá místo zhruba jako membránová větrovka, takže nic, co bych sebou nemohl běžně vozit a v případě potřeby použít. Otázka je, jestli to bude fungovat.
O víkendu jsem vyrazil na první trénink. Chvíli jsem váhal, zda nevyrazit rovnou s lyžema někam do hor, ale pak mi došlo, že napoprvé budu mít co dělat se samotným drakem a lyže by mi spíš překážely. Byla to samozřejmě pravda. Video, co se mi podařilo během prvních pokusů natočit, ukazuje těch několik málo letů, kdy se mi dařilo udržet draka ve vzduchu alespoň pár minut.
I takhle malý drak má překvapivou sílu a já jsem přesvědčen, že mě na běžkách určitě utáhne. Samozřejmě bude záležet na tom jak moc bude foukat (při tréninku to bylo odhadem 7 m/s), jaký bude sníh, jestli pojedu do kopce, atd. To ale zjistím až při ostrém testu na běžkách - doufám, že to stihnu ještě letos :)
Stránka, kde jsem našel asi nejvíc informacích o snowkitingu, je překvapivě www.snowkiting.cz :)
Mám teorii, že na běžkách se dá sjet skoro cokoli, jen je potřeba trochu víc citu pro rovnováhu než, když máte k nohám přidělaný dvě žehlicí prkna a přezkáče po kolena.
To potvrzuje chlapík jménem Andy Newell, který na běžkách dělá neskutečný věci.
Jak zima proměnila turistický lunapark, v zapomenutý a opuštěný kus země.
Do Broumovského výběžku jsem se s běžkama chtěl vypravit už vloni, ale než jsem se stačil rozhoupat, tak v nižších polohách roztál sníh. Letos jsem byl pevně rozhodnutý zachytit těch pár týdnů, kdy je dost sněhu i ve výškách kolem 500 m.n.m, včas. Při naší poslední výpravě do Černého dolu jsme zjistili, že sněhu je na severu opravdu dost a v televizi neustále opakovali výstrahu na silné mrazy, takže nebyl důvod otálet.
Kam jinam se napoprvé v Broumovském výběžku vypravit než do jeho nejprofláknutější oblasti, Adršpašsko-teplických skal. Vlastně jsem tu už párkrát byl (v létě), a pamatuju si odtud dvě věci: 1) Spáry. Spáry všude. Spáry, které způsobí, že i když si myslíte, že lezení vám už není cizí, tak tady v obtížnostech kde se cítíte dost silní nevylezete nic, zapytlíte každou cestu a domů se vracíte s odřenými klouby, podlomeným sebevědomím a znečištěným spodním prádlem. 2) Lunapark. Neuvěřitelné množství lidí a všechno zpoplatněné, od parkování až po samotnou přírodu, kam vás pustí přes turniket. Naštěstí mráz a sníh dávali naději, že zde v tomto ohledu budou panovat trochu jiné poměry.
Jako základnu jsme zvolili penzión Čtyřlístek v Teplicích nad Metují. Byla to dobrá volba, protože v panu Habartovi, majiteli a provozovateli penziónu, jsme našli nejen dobrého rádce ohledně skalního města i okolí, ale také vtipného společníka.
V sobotu máme v plánu proskočit skalním městem po žluté do Adršpachu, pokračovat až na Bukovou horu na Česko-Polských hranicích a vrátit se po červené zpět do Teplic. Ze strachu před silným mrazem, v němž každý krok může být tím posledním, vyrážíme nabalení jak dvě pumpy. Samozřejmě záhy zjišťujeme, že je nám příšerné vedro a já pak zbytek cesty vláčím většinu tepelné izolace v batohu. Inu někdy je asi lepší zbytečně nepodléhat panice, kterou se snaží šířit sdělovací prostředky, aby nás udržely pěkně doma u obrazovek. Sympatické je, že brána do skal je otevřená dokořán a vstup je zdarma, ale na vlastní nebezpečí - to nám vyhovuje, protože oba pamatujeme časy, kdy se dbalo spíš na veřejnou bezpečnost a o tu osobní se každý musel postarat sám pomocí vlastního rozumu a pudu sebezáchovy. Směle vstupujeme dovnitř.
Ze začátku máme trochu navigační problémy, způsobené tím, že turistické značení v GPS se trochu rozchází s realitou, ale vzhledem k tomu že jsou zde už vyšlapané stezky od pěších návštěvníků celkem brzy se chytáme správné cesty. Náš relativně svižný postup, se výrazně zpomalí, jen co se z lesa vyloupnou první skalky. Je totiž nádherné počasí a skály s bílými čepicemi vypadají proti modré obloze prostě úžasně. Samozřejmě nadšeně fotíme. Problém je, že za rohem vykouknou nové skalky a ještě hezčí než ty první a tak pořád dokola. Foťák už radši ani neschovávám a smiřuju se s tím, že z ruky, kterou ho ovládám (bez rukavice), se pomalu stává zmrzlý pahýl.
Trochu akčnější to začne být za Vlčí roklí, kde je potřeba nastoupit na žebříky. Bereme lyže do rukou (kdo má tak přivazuje na batoh) a hurá nahoru. Tady trochu chápeme to “na vlastní nebezpečí”, protože žebříky jsou často pod silnou vrstvou sněhu a místy by se nám místo lyží spíš hodily mačky. Bohužel děláme další navigační chybu a po zadku se doušepeme až na hladinu Adršpašského jezírka. Je sice vypuštěné, ale nějaká voda tu je a místy prosakuje kolem okrajů zamrzlé plochy. Namočit si lyže, nedej bože i něco jiného, by v těchto mrazech bylo docela nepříjemné. Opatrně jdeme po zamrzlé hladině k přístavišti, odkud se vyšplháme po zasněžených žebřících zpátky na cestu. Pak už stačí jen seběhnout po schodech k vodopádům a jsme v Adšpašské části skal.
Tady už jsou chodníky upravené a vysypané štěrkem, takže běžky ani nenasazujeme. Taky tu korzuje daleko víc lidí (i když proti nule je skoro všechno daleko víc). Je tu sice víc skal na menším prostoru, ale postrádá to tu backcountry romantiku jaká byla v teplické části, tak se tu moc nezdržujeme a pelášíme do Adršpachu.
Cesta přes sklaní město nám zabrala díky neustálému focení hodně času a možná by bylo na místě uvažovat o pomalém návratu, ale pod Křížovým vrchem je pláň jiskřícího prašanu zalitá sluncem, tak neodoláme a pokračujeme směr Buková hora. U Zdoňova přestáváme sledovat turistickou značku vedoucí po silnici a držíme se spíš vyšlapaných běžeckých stop. Po nich se dostaneme až pod Bukovou horu. Tady padne definitvní rozhodnutí nabrat směr Čtyřlístek, tak místo výstupu na hřeben pokračujeme pod lesem a přes louky kolem Horních Teplic skoro až k penziónu.
V neděli už radši neplánujeme nic delšího a motáme se celý den v teplické části skalního města.
V Teplicích nad Metují jsme strávili parádní víkend a vzhledem k tomu, že máme od pana Habarta ještě spoustu tipů, kam tady vyrazit, tak tu rozhodně nejsme naposledy. Zajímavé bylo navštívit tuhle oblast právě v zimě, kdy se příroda i místní lidé vymaní z turistického kolotoče a jsou na chvíli tím, čím doopravdy jsou. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že je hodně příjemné tu s nimi chvíli pobejt.
Na závěr pár tipů a postřehů:
Ve skalním městě nalepte stoupací pásy a radši je ani nesundávejte.
Je dobré mít možnost přidělat běžky na batoh.
Mezi skálami je skutečně trochu víc zima než na poli.
GSM signál ve skalách většinou není, naopak GPS tu až na pár výjimek chytnete všude.
Pokud chcete jezdit klasiku, případně bruslit, mapku upravovaných tratí prý dostanete v informacích.
Jak se chodí na běžkách ve skalním městě můžete zkouknout v tomhle videu.
Odkaz na tenhle blog mi poslal přímo jeho tvůrce Martin. Rozhodně se jedná o zajímavou věc, která stojí za proklikání. Číst se dá přímo v originále, v případě nouze to celkem v pohodě dává Google Translator.
S Martinem jsme si vyměnili pár mailů, na BC mi doporučil oblasti Pokljuka (poblíž města Bled), Velika Planina (blízko Ljubljane) a Pohorje (blízko Mariboru). Se sněhem to prý letos mají horší a jezdí lyžovat spíš do Rakouska.
Slovinsko u nás asi není tak lyžařsky profláklé jako Rakousko, Itálie, nebo Francie, ale možná proto, by stálo za pořádný BC průzkum.
