Kde nosit turistickou navigaci na běžkách

Turistická navigace Garmin Oregon není zrovna žádný drobeček. Když jsem vyrážel na svojí první výpravu s novou navigací, řešil jsem problém kam s ní. 

 Bylo jasné že umístění musí splňovat tyto kriteria:

1. Snadná dostupnost. Pokud možno i za chůze.
2. Přístroj, resp. Jeho baterie musí být v teple.
3. Přístroj musí být dostatečně fixován, aby mi někde při každém kroku nepříjemně neplandal a neposkakoval.

Kapsy v bundě příp. v kalhotách jsem rovnou zavrhl, jelikož tam je problém udržet baterie, v teple. Nejlepší by byla hrudní kapsa na vestě co mám pod bundou, jenže tam už se mi nastěhoval digitální kompakt případně mobil.

Nakonec jsem zvolil zavěšení na krk. K přístroji jsem přidělal sponu s kusem ploché smyčky a karabinou (součást balení). Teď ještě zbývalo najít nějaký dostatečně krátký popruh kolem krku, aby mi Oregon nevisel až na břiše, když ho na popruh zavěsím. Prohrabal jsem svůj lezecký matroš a objevil jsem výbornou 30 cm dlouhou šitou plochou smyčku od Rock Empire (diky Hudy :).

Navigaci nosím na krku pod bundou, resp. ještě pod vestou když je zima. Není problém s ní manipulovat i za chůze - rozepnout zip a vycvaknout karabinu zvládnete jednou rukou. Pokud máte dostatečně přiléhavé oblečení, tak se navigace při chúzi nepohybuje - chodím s ní takto i běhat a je to v pohodě. Prsák na batohu není na překážku (navigace visí pod ním), naopak drží navigaci ještě víc na svém místě. Jak to celé vypadá se můžete mrknout na přiložených obrázcích.

HoA

Lužické hory - Loupežnický vrch a Sokol

Z Polesí přes Loupežnický vrch a Petrovice na Sokol a zpět.

Vyrážíme ze stejného rozcestí jako včera, jenže tentokrát po modré. Záhy však z modré odbočíme a podle navigace stoupáme lesními cestami směr Loupežnický vrch. I když se to zdá ze začátku zbytečné, doporučujeme nasadit tulení pásy hned jak začne cesta stoupat.  Někde pod vrcholem se nám cesta sice ztratí, ale les je tu naštěstí řídký a navigace nás spolehlivě dovede až na místo. K vrcholu Loupežnického vrchu nebo také Větrova se blížíme z jihu. Ten má z této strany podobu vysokého strmého hrbu. Na pásech se vydrápeme až nahoru. Tady je potřeba dávat pozor, protože severní stěnu tvoří celkem vysoká skalka. Z vrcholu je sice omezený, ale přesto pěkný výhled. Opatrně sjíždíme z vrcholku a pak po cestě na rozcestí Loupežnický vrch.

Z rozcestí pod Loupežnickým vrchem pokračujeme po červené směrem na Petrovice. Cesta je tu upravená skútrem a klesá do údolí pěkným dlouhým sjezdem. Upravená stopa se od červené odpoutá v místě kde cesta vede přes chatrný mostek kolem potoka. My pokračujeme dál po značce, ale po upravené cestě se do Petrovic dostanete také. Z pole před Petrovicemi je vidět majestátní vrchol Sokolu.

Petrovicemi procházíme s lyžemi na ramenou pořád po červené. Je to stále ještě docela hezká vesnička, ale už ji stihli nakazit kýčem někteří chalupáři a místní podnikatelé. Za vsí nasazujeme lyže, když tu se náhle po poli přiřítí dva policisté na běžkách s pistolemi, černé kombinézy uválené od sněhu - že by se tu pořád ještě pašovalo  a muži zákona stíhali nekalé živly na lyžích? Zdravíme se s nimi a vydáváme se na dlouhou cestu k vrcholu Sokola. Stále jdeme po červené. Až se dostanete do lesa a cesta začne pomalu stoupat, nebojte se nasadit pásy - jestli chcete na vrchol, budete je potřebovat. Záhy se dostáváme na rozcestí kde se červená větví do dvou směrů. Jeden vede údajně 500 metrů ke zřícenině Falkenburg s poznámkou - bez vyhlídky. To nás trochu mate, protože podle navigace by měl být vrchol Sokola někde nad námi (rozhodně dál než 500 metrů) a mysleli jsme si, že zřícenina bude na vrcholu. No 500 metrů je kousek, tak se jdem mrknout na zříceninu. Zříceninu jsme samozřejmě cestou nepotkali a po strmé cestě (určitě delší než 500 m) jsme vyfuněli až na vrchol. Jdeme po stopách širokých lyží (od dost širších než naše). Nahoře popadáme dech a hrdě se fotíme u zbytků zdiva vykukujícího zpod sněhu. Vzhledem k tomu, že je tu les převážně z listnáčů, tak je tu teď v zimě i docela hezký výhled. Rádi bychom se ještě podívali na Hvozd, ale kontrolujeme čas a už to dnes nemáme šanci stihnout. Obcházíme aspoň vrchol Sokola. Dolů vedou pěkně strmé svahy. Srdce každého freeridera by muselo zaplesat nad tou nádherou. Nechávám se strhnout a zkouším se spustit ze svahu dolů (mám stále ještě pásy). Na tohle ale fakt nemám ani náhodou. Vracím se a dolů sjíždíme po cestě co jsme přišli. I s pásy, které nás brzdí se to občas slušně rozjede.

Z Petrovic se nevracíme po červené, ale odbočujeme na modrou. Ta by nás měla dovést až do Polesí. Cesta vede po vrstevnici a je upravená skútrem, takže jsme v cíli hodně rychle. Možná jsme se o ten Hvozd mohli pokusit. Snad příště. V Lužických horách nejsme rozhodně naposledy.

No a na závěr opět přihazuju tracklog.

HoA

Lužické hory - Na Popovu skálu

Z Polesí přes Krkavčí skály na Popovu skálu a zpět.

Vyrážíme z Polesí po zelené značce. Zelená vede po zpevněné cestě rozježděné od džípu až na rozcestí Pekařův kříž.

Od Pekařova kříž pokračujeme po modré směr Krásný důl. Z modré sjíždíme a napojujeme se na zelenou, která vede přes Krkavčí skály alias Vraní vrch (?). Z krkavčích skal je docela pěkná vyhlídka a také panorama zmrzlého skalního útesu se sněhovou čepicí  je samo o sobě krásné. Ačkoli se to v pohodě  dá, nedoporučujeme lézt až nahoru na skálu. Výhled je tam stejně kvůli stromům nic moc a navíc hrozí, že se s vámi sníh utrhne a spadnete na druhou stranu asi 25 m. Spíš doporučujeme skálu obejít a vyfotit si ji odspoda. Na vrchol skály vede několik hezkých linií a evidentně se tu také leze, protože vidím něco jako zrezivělé skobky či nýty. Sahám si na skálu - je to perfektní tvrdej písek. Nejradši bych hned začal stoupat nahoru nestát po kolena ve sněhu v běžkařských pohorkách.

Z Vraního vrchu je pěkný sjezdík lesní cestou po zelené (bacha náhle uhýbá doleva) do Krásného dolu. Škoda že jeho spodní část byla rozježděná od traktorů. Krásným dolem projíždíme po červené. Trasa je tu dokonce projetá skútrem. Brzy ale z červené odbočujeme doprava na zelenou, která vede až na rozcestí Popova skála, sedlo. Odtud vede místy pěkně strmá a úzká pěšina až k samotné vyhlídce. Doporučujeme dole nasadit stoupací pásy. Vyhlídka na Popově skále je osazena zábradlím takže není problém se vyšplhat až nahoru. Je odtud krásný panoramatický výhled na Lužické hory (a taky je tu pěkná kosa). Stoupací pásy necháváme na lyžích i při návratu z vyhlídky a využíváme jejich brzdící potenciál při strmých sjezdech na úzké cestě.

Rozhodujeme se ještě vystoupit na Sedlecký špičák. Z rozcestí pod Popovou skálou je to kousek, takže ani nesundaváme z lyží pásy. Sedlecký vrch nás ale zklamal. Není odtud žádný výhled a ani kvůli sjezdu z jeho vrcholu se na něj nevyplatí stoupat.

Už se dost připozdívá a tak se otáčíme k  návratu. Vracíme se zhruba po stejné stopě, jen s tou vyjímkou , že nejdeme přes Vraní vrch, ale z Krásného dolu stoupáme k Pekařově kříži přímo po zelené. Stoupání je docela strmé, takže doporučujeme nasadit pásy. Jinak v opačném směru to tady má potenciál hodně kvalitního sjezdu (ovšem pro zdatnější telemarkery).

Trasa není na vzdálenost příliš dlouhá, nám ale trvalo její projetí asi šest hodin. Z části to bylo způsobené tím, že jsme cestu neměli předem naplánovanou, ale hlavně jsme se dlouho zdržovali na vyhlídkách. Původně jsme si mysleli, že ještě stihnem vystoupit na Loupežnický vrch, ale museli jsme si to nechat na druhý den.

Tracklog téhle trasy je ke stažení tady.

HoA

Lužické hory - backcountry potenciál jak sviňa

O našem průzkumném výpadu do kraje, kde za celý den potkáte akorát dva běžkaře a jednoho lesníka.

"Lužické hory, a kde to je?" zeptala se mě Klára, když jsem jí ve čtvrtek řekl, že jsem objevil super  místo, kde bychom mohli strávit víkend. Dlužno podotknout, že ani já jsem to do čtvrtka pořádně nevěděl.

Lužické hory jsem na mapě objevil docela náhodou. Uvažoval jsem, o výjezdu do Krušných hor a prohlížel jsem si je na internetové mapě. Na jejich severním okraji, ještě za Labskými pískovci a Českým Švýcarskem se slabě hnědalo něco s nápisem Lužické hory. Zazoomoval jsem tím směrem spíš proto abych si doplnil značně prořídlé znalosti zeměpisu, než z nějakého vážnějšího zájmu. Jenže ono to při bližším pohledu vypadalo docela zajímavě. První co mě zaujalo, byla neobvykle vysoká koncentrace vyhlídek a zřícenin. Druhý pak kopcovitý profil se spoustou vrcholů slibujících kvalitní sjezdy. A za třetí názvy jako Větrov a Hvozd mi připomněly mojí oblíbenou trilogii Pán prstenů. Trochu jsem googloval s cílem najít nějaké fotografie a objevil jsem tento článek, který způsobil, že jsem se napevno rozhodl do Lužických hor vyrazit.

Jako základnu jsme zvolili obec Polesí nedaleko Rynoltic. S rezervací ubytování (v penziónu U Budulínka) nebyl navzdory probíhajícím jarním prázdninám, relativně slušné dostupnosti a nízkým cenám žádný problém. Po příjezdu na místo zjišťujeme proč - nikdo sem totiž v zimě nejezdí. Sjezdovky ani vyrolbované běžecké magistrály tu, až na pár vyjímek, nenajdete. Nicméně milovníci volného terénu a neprošlapaných stop tu docela určitě objeví malý ráj.

Příroda je tu nádherná. Zasněžené smíšené lesy jsou krásné a nejste-li líní vyšplhat se na jeden z mnoha vrcholků, nezřídka osazených pískovcovou skalkou či romantickou zříceninou, budete odměněni úžasným výhledem a posléze skvělým sjezdem v neporušeném prašanu. Křižovat budete hlavně stopy zvěře, sem tam narazíte na běžkařskou stopu prošlapanou místními chalupáři  nebo projetou skútrem. V okolí vesnic je stopa často zničená pěšími. Hlouběji v lese zase řádí lesní zpráva se svojí těžkou technikou.

Lužických hor jsme ochutnali jen malou část a budeme v jejich průzkumu dále pokračovat. Podrobnosti o tom kde jsem byli a co jsem viděli při naší první výpravě se tu objeví co nevidět.

Na závěr ještě důležitá poznámka. Pravděpodobně nedávno došlo k přeznačení turistických značek a to tím pádem na některých místech neodpovídá mapám. My jsem používali mapu Lužické hory 1:50t, kterou nám ochotně půjčili U Budulínka (děkujeme) a v navigaci jsme měli TOPO Czech 3 PRO. Jestli si chcete zkontrolovat vaší mapu, porovnejte ji s turistickým značením na portále Mapy.cz.

HoA

Trénink telemarku - co je nového

Report o tom jak pokračuju s tréninkem telemarku a co jsem se nového naučil.

Jak jsem naznačil v minulém postu, strávil jsem neděli na svazích kopce Hluchá snahou donutit svoje ochablé údy, aby se správně poskládaly do telemarkového pokleku. Tentokrát jsem byl navíc kromě odhodlání vyzbrojen ještě teoretickými znalostmi z telemarkové příručky 123 amazing tips to improve your tele-skiing (diky Rasťo).

Po dobytí vrcholu Hluché se hned vrhám z jejího mírného severního svahu a zkouším dělat telemarkové oblouky. Ale ouha - jakmile vystřídám nohy rovnováha je v háji. Ještě, že to tu tolik nejede jinak bych už ležel. Takhle vše zvládnu vyrovnat směšným poskakováním, ale málem si při tom ohnu hůlku.

Jdu na to znovu. Tentokrát od píky a přesně podle příručky. Jedu jen rovně, přičemž se snažím o správný telemarkový poklek a střídám přitom nohy. Dávám přitom bacha abych měl váhu rozloženou stejně na obou lyžích a patu zadní nohy měl přímo pod zadkem (jako bych na ni seděl). Po pár jízdách se cítím v pokleku docela jistě a shledávám ho překvapivě stabilním.

Znova zkouším oblouky, je to lepší, ale mám problémy se zatáčením doprava (levá noha vepředu, pravá vzadu). Na to je v knize taky jeden tip. Udělám jen jeden oblouk, který potřebuju trénovat,   hned vyběhnu kousek nahoru a znova a pořád dokola. Když mi pravá zatáčka nedělá problémy, dávám pro jistotu ještě pár opakování na druhou stranu.

Chvíli odpočívám, aby se mi přestala točit hlava a popíjím čaj. Znova zkouším několik oblouků za sebou a ejhle - ono to jde!

Stěhuju se na jižní stranu Hluché otestovat co jsem se naučil. Tady je svah dlouhý cca 200 metrů , sklon asi jako modrá sjezdovka. Trochu (dost) mě zaskočí zledovatělý povrch, po kterém lyže jedou podstatně rychleji a párkrát sebou fláknu. Po pár jízdách si na to celkem zvykám a dokonce se nahoře pořádně odpichuju, aby mi to dolů jelo rychleji. S každým sjezdem je pocit z jízdy lepší a lepší a nebojím se do toho trochu víc šlapat. Jezdím až do chvíle kdy mi to kvůli únavě přestává jít. 

Škoda, že se mnou tentokrát nebyla Klára, abych měl nějaký dokument. Samotného by mě zajímalo, jestli zlepšení je jen pocitové, nebo jestli je to i vidět. Každopádně jsem ale oproti minulým pokusům "svištěl" z kopce neskutečnou rychlostí a navíc jsem si to dost užíval :)

Na závěr ještě pár postřehů:

Najetí do oblouku je snazší když jsou lyže jakoby trochu v pluhu. Na rozdíl od klasického plužení je ale každá lyže postavená na jiné hraně. Tento "V" tvar simuluje carvingové vykrojení, které u běžek není příliš velké.

Váha je stejnoměrně rozložena na obou nohou. Jakmile tomu tak není, nevyhnutelně dojde k tomu, že se lyže zkříží.

Je potřeba pořádně ohnout prsty zadní nohy, tak aby tlačily naplocho proti lyži. Jakmile si to usnadníte a zadní botu jen tak zvednete, že je spojena s lyží pouze v kloubu vázání, tak tlačíte na lyži jen špičkami prstů a nedosáhnete potřebného tlaku. Nehledě k tomu že se tak lyže špatně ovládá. 

Lyže zatáčí jenom když jedou, takže je potřeba nebát se rychlosti a trochu to pustit.

HoA 

Jaké hůlky vzít na backcountry běžky?

Vyzkoušel jsem skialpové teleskopické hůlky. Jaké jsou v porovnání s normálními běžkařskými holemi?

Klára si odskočila na brněnskou premiéru filmu Iranman hrát si na celebritu a já na víkend slaměně ovdověl. Celkem se to hodilo, protože díky nachlazení, co mě celý týden trápilo, jsem ani žádnou výpravu do hor neplánoval. V neděli jsem tedy vyrazil alespoň na chvíli na kopec pilovat telemarkový oblouk a hlavně vyzkoušet skialpové teleskopy.

Ani nevím jak mě to napadlo - vzít si skialpové hůlky na běžky. Asi jsem to někde četl. Každopádně doma mi v komoře leží trojdílné trekové Black Diamond  Trailback, co se dají výměnou kotoučků snadno předělat na skialpové hůlky. A vzhledem k tomu, že se jdu jenom klouzat z kopce, je ideální příležitost je vyzkoušet.

Na poli si připínám lyže a vytahuju hůlky na značku 140 cm, což je poslední dílek před značkou stop. Když stojím na lyžích a hůlka je zapíchnutá po kotouček ve sněhu, mám loket a rameno v pravém úhlu (měřím 186 cm). Vyrážím po poli směr Hluchá. S krátkými holemi si na běžkách připadám poněkud nepatřičně - tak trochu jako pitomec. Odrazit se s tím pořádně nedá a hůlky vás tak nutí jenom šoupat nohama a směšně mávat rukama v úrovni pasu jako nějaký maňásek. Navíc mi v ruce vadí moc robustní rukojeť. Situace se poněkud zlepší když jdu do prudšího kopce. Tady jsou kratší hůlky hodně pohodlné. Při sjezdech jsou krátké hůlky jednoznačně lepší - tolik se nepletou a když se o ně chcete opřít nemusíte zvedat ruku až nad hlavu. Ale bacha nesmíte se o ně opírat zase tak moc, protože vysokou tuhostí zrovna nevynikají (alespoň tedy moje Trailbacky). Párkrát se mi stalo, že při ztrátě rovnováhy a následném napadení na hůlku plnou vahou se prohnula tak, že jsem myslel, že už to nerozchodí.

Skialpové hůlky si tedy podle mě s backcountry běžkami moc nerozumí. Možná bych o nich uvažoval v případě, kdy bych věděl, že budu jenom šlapat do kopce a pak hned zase sjíždět dolů. Rozhodně mi spíš vyhovuje klasická běžkařská hůlka, která by snad mohla být pro backcountry vylepšena prodlouženým gripem, aby šla dobře chytit níž při stoupání do kopce.

V telemarku se mi tentokrát docela dařilo. Mám pocit, že jsem se posunul o pěkný kousek dopředu. Sjíždění kopce jsem si opravdu užíval. O tom co a jak jsem se nového naučil  chystám co nevidět krátký článek. Takže jestli vás to zajímá - stay tuned.

HoA

 

Z Počepic kolem Vysokého Chlumce

Jednoduchý backcountry výšlap s krásnými výhledy. GPX ke stažení.

Dostatek sněhu nám opět umožnil o víkendu si ráno pospat a nehnat se zbytečně někam do hor. Za svoji lenost jsme byli kupodivu odměněni - v okolí Vysokého Chlumce se nám podařilo projet pohodovou trasu, charakteristickou krásnými výhledy na Vysoký Chlumec a dlouhými, pozvolnými sjezdy.

Zobrazit místo Z Počepic kolem Vysokého Chlumce na větší mapě

Něco po desáté parkujeme na návsi v Počepicích. S lyžemi na ramenou se vydáváme po žluté turistické značce směr Skuhrov. Za vsí připínáme lyže a pokračujeme po poli kolem silnice po žluté  až do Skuhrova.

Jelikož nechceme ztratit značku, sundaváme ve Skuhrově lyže a procházíme vsí pěšky až na její konec, kde narazíme na červenou po které chceme dál pokračovat. Celkem se to vyplatilo, protože tady se nám otvírá první pěkný výhled do krajiny. Vrháme se za značkou do polí. Je to mírně z kopce, ale díky ideálnímu sněhu (pevný ufoukaný podklad s tenkou vrstvou prašanu) lyže jedou skoro samy. Necháme se trochu unést pocitem volnosti a samozřejmě vzápětí ztrácíme červenou. Nevadí, dál se orientujeme podle terénu - víme že musíme přes kopec směr Vysoký Chlumec. Nějaký vrcholek se boulí vlevo od nás, tak se stáčíme tím směrem. Obcházíme malý lesík a za ním nacházíme něco jako starý zrezivělý autobus (je vidět i na letecké mapě), trochu jako v našem oblíbeném filmu Útěk do divočiny.

Kličkujeme dál mezi remízky až k silnici mezi Počepicemi a Rovinou. Tady se chvíli motáme jak hledáme červenou - je trochu víc vlevo než jsme se dostali na silnici. Červená pokračuje lesem až k Vysokému Chlumci a je tu vyšlapaná stopa od místních běžkařů. Těsně před Vysokým Chlumcem je docela příjemný sjezdík.

V Chlumci sundaváme lyže a pokračujeme pěšky (stále po červené) kolem pivovaru přes kopec, kolem zámku až dolů ke skanzenu. Nahoře na kopci je velká plocha, kde by se dalo pohodlně zaparkovat, kdyby Počepice nevyhovovaly. Na rozcestí za skanzenem nasazujeme lyže a sledujeme dál červenou vzhůru do lesa směr Poušť sv. Marka. Prudší stoupání v lese máme rychle za sebou a pokračujeme po mírně stoupající polní cestě k lesu Pod Markem. Při stoupání stojí za to se občas ohlédnout za sebe na Vysoký Chlumec.

V lese se cesta zlomí a pohodovým sjezdem se dostaneme k rozcestí Poušť sv. Marka. Tady se červená větví do třech směrů. My zahýbáme doleva směrem na Onen Svět. Po lesní cestě s vyjetými kolejemi od traktoru, po kterých se celkem dobře jede se dostáváme k silnici mezi Vysokým Chlumcem a Hrabří.

Po poli kolem silnice jdeme směrem na Vysoký Chlumec až k místu, kde červená zahýbá na polní cestu stoupající na Velký Pyrný. Na kopci je opět pěkná vyhlídka. Tady doporučuju odchýlit se od červené, dát se doprava  a projít po cestě skrz les. Dostanete se na pole a budete si moct užít super dlouhý sjezd k silnici. Od silnice stoupáme po poli pod vrchol kopce Na Chlumech. Odtud je další super sjezdík k silnici pod Radešínem. Tady se chytáme žluté (no chvíli jí hledáme), po které se dostaneme až do Počepic. Máme ještě trochu sil, tak si párkrát sjedeme Radešín.

Pokud jsou dobré podmínky a člověk se neboří po kolena ve sněhu, mělo by projetí této trasy být záležitostí jednoho odpoledne. Doporučuji jet trasu ve stejném směru jako my, abyste nepřišli o ty super sjezdíky :) Párkrát jsme bloudili a hledali cestu, svůj podíl na tom má mimo jiné fakt, že turistické značení je dnes trochu jinak než na mapě Sedlčansko 1:50000 z roku 1992.

Upravenou verzi našeho track logu si můžete stáhnout jako GPX soubor do své navigace.

HoA