"...to abych si vzal, teplé prádlo!"

Nekriticky oslavná óda na vlněné spoďáry.

Nahoře si dáme čaj, slibujeme si za odměnu, zatímco stoupáme celí zpocení do příkrého kopce. Na vrcholu sundavám batoh a vytahuju termosku a sušenky. Chvíli postáváme, popíjíme čajík a chytáme dech. Když je čas vyrazit dál, nahazuju batoh a zatínám zuby v předtuše toho nepříjemného okamžiku, kdy mi batoh přitiskne na záda zpocené triko, které mezitím stačilo ledově vychladnout. Batoh dopadá a... nic, pohoda, záda mám pořád pěkně v teple. Přemýšlím čím by to mohlo být, co je jinak a po chvíli mi to dojde: mám na sobě vlněné triko a vlna prý hřeje i když je mokrá.

Tohle se mi stalo teprve nedávno, ačkoli vlněné spodní prádlo používám asi tři roky. Mezitím jsem ale přestal na běžky nosit batoh a pořídil si velkou ledvinu - právě z toho důvodu abych se zbavil těch nepříjemných zastuzení pokaždé když sundám batoh. Jenže do backcountry to přeci jen chce tahat sebou (aspoň pro jistotu) trochu víc vybavení a to do ledviny nenarvete. Takže kombinace běžky -  batoh - vlna se spolu sešly až letos.

O vlněném spodním prádle jsem se dozvěděl už před... no hodně dlouhou dobou, když sem Hudy začal vozit prádlo značky Icebreaker a samozřejmě se všude začaly rojit články o tom jak je to super. Mě ale stačilo kouknout na cenu, abych to všechno odsoudil jako pěknou snobárnu a dál jsem si pobíhal světem ve své oblíbené Moiře a Craftu za třetinovou cenu. Jenže pak přišly Vánoce a já dostal svoje první vlněné triko. Začal jsem ho nosit a první co mě překvapilo bylo, že triko nesmrdí po tom co jsem ho předchozí den propotil a vůbec vypadá ještě pořád celkem k světu, že bych se v něm nestyděl jít mezi lidi. Postupem času se u mě sešlo vícero kousků vlněného prádla (dokonce i trenýrky) a já ho začal běžně nosit ven. Dalo by se říct, že dneska si beru syntetické spodní prádlo už jen když si jdu zaběhat "u baráku", nebo vím, že budu někde ve špíně, případně hrozí nějaké to roztržení atd. jinak vždycky volím raději vlnu. 

Sám používám a doporučuju vlnu jako nejspodnější vrstvu přímo na tělo, protože tam se nejlépe projeví její vlastnosti jako "smraduvzdornost" a hřejivost za vlhka. Jako další vrstvy používám např. Moiru Duo nebo klasický fleece (bylo by fajn chodit kompletně ve vlně, ale nekradu :). Dokonce i pověstná kousavost vlny už je zdá se dneska vyřešená a koho by to přeci jen trochu kousalo, tak prý stačí nové triko tři dny nosit a pak v ruce přeprat v čisté vodě a je po problému.

Na závěr bych ještě dodal, že ačkoli řada lidí tvrdí, že nejlepší je Icebreaker, tak já jsem žádné rozdíly mezi značkami nezaznamenal (používám Icebreaker a Smartwool, Klára má ještě navíc Devold).

Zkrátka vlna rulez!

Odkazy:

Vyrobci:

• Icebreaker
• Smartwool
• Devold

Jak pečovat o vlněné prádlo: http://www.termopradlo-devold.cz/velikost.html

HoA

Se stopařem v kapse

GPS logování trasy na telefonu Nokia.

Došli jsme až na Českou budku, nebo jsme zahnuli už o rozcestí dřív? Tohle a ještě spoustu dalších drobných dilemat ohledně našeho přesného pohybu jsem řešil minulý týden, když jsem popisoval naši první testovací Krkonošskou trasu. Bylo jasné, že nejjednduší řešení tohoto problému by bylo pořízení turistické GPS navigace, nebo alespoň GPS loggeru. Jenže navigace je celkem drahá záležitost (aktuálně bych si vybral Garmin Oregon) a já zrovna tento týden nechal spoustu peněz u zubaře. GPS logger je sice podstatně levnější, ale vzhledem k tomu, že si stejně jednou tu navigaci pořídím, tak jsou to v podstatě vyhozené peníze.

Naštěstí Klára shodou okolností fasovala v práci nový telefon Nokia N86, který má v sobě GPS čip. Hardware by tedy byl a nějaké to logování polohy už je potom otázka správné aplikace. Trochu googluju a vida - v jedné diskusi řeší dva chlapíci cosi, co se jmenuje Nokia Sports Tracker. Aplikace je stažitelná přímo ze stránek Nokie a vypadá to že by to mohlo dělat přesně co potřebujem. Stažení do počítače a instalace do telefonu proběhne kupodivu bez problémů. O víkendu to otestujem v terénu.

V sobotu ráno se nám proklatě nechce vstávat, což znamená, že na hory se nepojede. Všude je naštěstí sněhu dost, takže volba padá na naše oblíbené Sedlčansko, kde máme také zdarma zajištěnu stravu a ubytování (díky mami a tati :). Kolem oběda si tedy připínáme lyže na poli u Sedlčan, v Sports Trackeru volíme New Workout a vybíráme aktivitu Skiing. Aplikace běží a ukazuje zatím samé nuly. Klára si ji strká do kapsy a vyrážíme. Sníh je tentokrát pěkně utažený - tvoří tvrdou místy zledovatělou desku, po které lyže fičí jedna báseň. Kupodivu na tom zabírá lisovaný protismyk a nepodkluzujeme ani do kopce (no sem tam trochu jo). Po nějaké chvíli kontrolujeme displej: pořád nic - samé nuly. Zmateně se s telefonem v ruce točíme na místě a v tom se evidentně chytá GPS (žlutá ikonka zezelená) a začnou se objevovat první čísla. Strkáme telefon do kapsy a jdem dál. Chvíli trénujeme telemark, ale je to dneska o hubu, jelikož lyže jedou jako blázen, každý hrbol vás rozhodí a hrany se občas zakusují do ledu v těch nejhorších úhlech. Kontrolujeme Tracker - ten stále běží (i v kapse) a poctivě zaznamenává naše chození a sjíždění nahoru a dolů. Když jsme dost napadaní vyrážíme ještě na malý výšlap kolem Kolihov. Naše trasy za oba dny jsou vidět na přiložených obrázcích. 

Na závěr ještě pár poznámek:

Tracker funguje spolehlivě i v kapse a bez problémů nám vydržel běžet asi 4 hodiny - údajně by měla navigace na baterku fungovat cca 6 hodin.

Telefon je potřeba mít co nejvíc u těla a chránit tak baterku před mrazem.

Aplikace umožňuje export mimo jiné např. do KLM a GPX - můžete si tak vaše trasy zobrazit na Google Maps či Google Earth, nebo je natáhnout do turistické navigace.

Nokia provozuje také webový portálek, kde si můžete (po založení účtu) svoje trasy ukládat, editovat a sdílet je s ostatními. Dokonce lze online sledovat jak a kudy někdo běží (samozřejmě jen když má povolený live sharing a sdílí svoje trasy veřejně). Právě běžící jsou ta růžová kolečka na mapě světa a pozorovat je můžete aniž byste byli přihlášeni - stačí na ně kliknout.

Nokia Sports Tracker je ve fázi BETA testování, což znamená, že stále ještě není dokončen a můžou se v něm vyskytovat chyby. My jsme ale zatím žádnou nezaznamenali (až na drobné problémy s překreslování mapy).

Aplikace i registrace na portále jsou samozřejmě zadarmo.

HoA

Odkazy:

Nokia Sports Tracker

Na hřebeny Krkonoš - stoupací pásy v akci

Samozřejmě jsem si všechno nechal na poslední chvíli. V pátek lepím do půlnoci pásy a v sobotu brzy ráno vyrážíme do Krkonoš je otestovat v praxi.

Jako testovací trasu jsme vybrali cestu stoupající od Labské přehrady přes Horní mísečky, Vrbatovu boudu, Labskou boudu až na hřebenovou Cestu česko-polského přátelství. Velice dobře si ji pamatujeme z loňska, kdy jsme ji dali na klasických běžkách. Ačkoli jsme tenkrát měli nádherné počasí, moc jsem si ho neužívali, jelikož díky namáhavému stoupání na Horní mísečky, okořeněnému neustále podkluzujícími lyžemi a obtížnému terénu mezi Vrbatovkou a Sněžnými jamami jsme doslova ryli rypákem v zemi.

Zhruba v půl jedenácté parkujeme našeho rudého Jazzmana na parkovišti u Labské vodní nádrže a divíme se, že v Krkonoších je letos míň sněhu než v Praze. Za silnicí nazouváme lyže a nastupujeme na zelenou turistickou trasu. Cesta uježděná od skůtru vede do mírného kopce - na pásy to zatím rozhodně není. Situace se mění na rozcestí, kde se kříží zelená s modrou. Zde nás čeká nejstrmější výstup po modré k Harachově skále. Vyndaváme pásy z batohu a chvíli s nimi zápasíme, abychom rozlepili tu část, co přijde na skluznici (nové lepidlo drží jak sviňa) a pak je neuměle lepíme na lyže. Modrá začne záhy strmě stoupat vzhůru. V prudších místech je to pořádně vyplužené koryto. Zpod sněhu sem tam vykukuje špička kamene ozdobená kudrlinkami plastových špon. Nám se ale na pásech stoupá náramně pohodlně a za chvíli jsme na rozcestí pod Harachovou skálou. Sundaváme pásy. Dál pokračujeme směrem na Horní Mísečky a pak po žluté do vleklého stoupání na Vrbatovu boudu. Cestou potkáváme dva skialpinisty. Na backcountry běžkách jdeme zhruba stejně rychle jako oni. Na Vrbatovce je mlha, že by se za ní nemuselo stydět ani okolí rybníčka Brčálník. Navíc na nás pěkně namrzá, takže vypadáme oba jako děda mráz. Od Vrbatovy boudy pokračujeme po červené směrem na Labskou boudu. Tady už začíná trochu backcountry - stopa je sice prošláplá, ale zároveň je rozchozená od sněžnic a pěších turistů, jinak je všude kolem měkký prašan. Na BC běžkách to ale v takovém terénu jde celkem snadno. Ve výživném sjezdíku k Pančavskému vodopádu máme co dělat. Snažím se o telemark, ale na tenhle terén ještě nemám (viz. video). Rovinka k Labské boudě celkem jde, je ale málo sněhu a musíme kličkovat mezi vyčuhující klečí, která nás sem tam chytna za hůlku, či špičku lyže. Na Labské si dáváme polévku na zahřátí a kolu na doplnění cukrů. Od Labské boudy dáváme kratičký ale ostrý sjezdík k Labskému vodopádu, kde opět nasazujeme pásy. Ruce máme za tu chvíli, co jsme z boudy venku promrzlé až to bolí. Klára narazila palčáky, jelikož jí prsty mrznou jakmile se slunce schová na chvíli za mraky ;) V palčácích se jí ale špatně manipuluje s pásy a tak jí musím trochu pomoct (viz. video). K hřebeni stoupáme po žluté. Stopa je tu opět značně rozbitá, nicméně pro široké běžky to není žádný problém. Valíme nahoru a vzpomínáme jak jsem se tu loni na klasických běžkách trápili. Na hřebeni se do nás opře silný vítr.  V závětří sundaváme pásy a vyrážíme po Cestě česko-polského přátelství směrem na Českou budku. Cesta je evidentně upravená rolbou, ale už ji dávno zafoukal sníh. Je to tady víceméně po rovině a tak fičíme celkem rychle. U České budky zahybáme na žlutou a vracíme s k Vrbatově boudě. Cestou nás předbíhá pán na klasických běžkách (jeden z mála lidí co jsme od Labské boudy viděli), snaží se běžet, ale silný vítr ho co chvíli vyvede z rovnováhy tak zatáhne hlavu mezi ramena a upadne do pomalého pluživého tempa jako my. U Vrbatovky se lehce občerstvujeme. Sušenka a čaj nám dodají trochu energie do závěrečného dlouhého sjezdu. Původně jsme se těšili jak tady budem trénovat telemark, ale jsme tak unavení, že snadno ztrácíme rovnováhu. Cestou dolů nás předjíždí klasičtí běžkaři, kterým to na úzkých lyžích fičí z kopce rychleji, většinou ale mají problém to ukočírovat v zatáčkách. Modrý úsek od Harachovy skály snášíme lyže v ruce, protože si nechceme přidělat na skluznici další škrábance. K autu dorážíme už za hustého šera něco kolem páté hodiny.

Tohle byl vlastně náš první test backcountry běžek v horách. Přesvědčili jsme se, že v rozbité a zafoukané stopě, na kterou v Krkonoších často narazíte, jsou BC běžky značně stabilnější a pohodlnější. Stoupací pásy do strmých stoupání nemají chybu. Suma-sumárum se dá říct, že o co se nám letos lépe šlo o to jsme měli horší počasí. Vzhledem k husté mlze jsme moc netočili ani nefotili (viz. poněkud poslátané video):

Na závěr ještě pár postřehů:

1. Háčky na konci pásu jsou praktické - pásy se lépe nasazují (hlavně když se vám z rukavice na konec pásu dostane sníh a ten pak přestane na chvíli lepit)

2. I když jsou naše pásy užší o 10 mm (doporučeno je 4-6 mm) než je nemenší šířka lyže, nezaznamenali jsme žádné problémy s podkluzováním.

3. Dopředu pásy moc nekloužou (skoro vůbec). Snad se to nějak ojede jelikož dle prodejce by mely být pásy Colltex Special vhodné na přechody pohoří bez nutnosti je sundávat. 

HoA

Montáž stoupacích pásů

Jak jsem kupoval a montoval stoupací pásy.

Jelikož vím, že jít na běžkách do strmého kopce je pořádné peklo, tak jsem s nákupem stoupacích pásů pro naše backcountry běžky příliš neotálel. Máme sice na skluznici lisovaný protismyk, ale jak jsem psal v článku o našich prvních zkušenostech, v opravdu strmém terénu na něj není radno spoléhat.

Z mě dostupných obchodů (Praha) měl na webu nejlepší nabídku Holan sport a proto jsme s Klárou zamířili tam. Původně jsem chtěl koupit již hotový 60 mm široký Tail Less Skins od G3 za cca 2500 Kč, ale jak jsem se dočetl (tady), měl by stoupací pás být cca o 4-6 mm užší něž nejužší místo lyže. Naše běžky jsou v nejužším místě široké právě 60 mm, takže z nabídky připadal do úvahy pouze 50 mm Colltex Special, který se prodává jako metráž za 32 Kč/10 cm. Prodavač tvrdí že by to mělo být ok (což si myslím taky). Doporučený technologický přesah na přidělání patky a špičky je prý 15 cm, tak si nechávám uříznout dva pásy: pro mě (2x180)+(2x15)=390 cm a pro Kláru (2x170)+(2x15)=370 cm. Přikupuji ještě dva páry gumových špiček a dva páry ocelových háčků s nýty na přichycení patek. Suma sumárum dělá výsledná cena pásů na jeden pár lyží něco málo přes 1500 Kč, což je oproti 2500 Kč docela úspora - i když je to pořád hodně vzhledem k ceně lyží.

Montáž provádím v těchto krocích:

1. Pás na zemi pečlivě srovnám, přeložím na polovic a rozpůlím. (Získám tak dvě stejně dlouhé poloviny na každou lyži jednu.)
2. Pro každý pás určím zadní konec. Poznám ho tak, že když jedu rukou po chlupech pásu směrem od zadního konce k přednímu, tak jako bych jel proti srsti. A odříznu z něj cca 4 cm   pruh (na zakrytí nýtů kovové patky).
3. Z konce pásu sloupnu kousek ochranné folie a přilepím na něj koncový háček, tak aby samotný háček přečníval přes okraj pásu a přinýtuji ho. Nýty přelepím připraveným proužkem z kroku 2. Viz. obrázek.
4. Sloupnu zbytek folie z celého pásu a přilepím pás na lyži. Začínám od patky zaháknutím koncového háčku a lepím pás směrem ke špičce lyže. Snažím se aby pás vedl středem lyže, byl napnutý a netvořily se na něm žádné vlnky.
5. Gumový napínák nasadím na špičku lyže a provléknu pás jeho okem.Volný konec pásu stáhnu směrem dolů, aby se napínák trochu našponoval a označím si tužkou pozici kudy prochází drátěné oko napínáku.
6. Vytáhnu pás z napínáku, odlepím ho část ze skluznice a sundám napínák ze špičky lyže. Znovu pás protáhnu okem napínáku, ale tentokrát tak abych mohl jeho volný konec přehnout v označené pozici a přilepit ho na pás.
7. Nasadím napínák zpátky na špičku a zkontroluju že pás dobře sedí.

Bacha na určování konce pásu, protože jakmile na něj přinýtujete háček, tak se pak případná chyba špatně napravuje. Mě se to samozřejmě podařilo a sundat háček se mi povedlo jen za cenu jeho zničení. No nic, jeden pár pásů jsem tak udělal "tail less" - alespoň v terénu otestuju oba typy.

Pásy skladuju tak, že je přehnu a slepím jejich lepící části k sobě. Všechno je vidět na přiložených obrázcích.

HoA

Odkazy:

Outdoorinfo.cz - Stoupací pásy

Holan sport - nabídka stoupacích pásů

Jak na telemark

Pár tipů pro nás telemarkové začátečníky

V minulém příspěvku jsem psal o tom, jak jsme trénovali telemarkové oblouky. Předtím než jsme vytáhli naše BC běžky na sníh probíhala samozřejmě teoretická příprava a trénink "na suchu". Teoretická příprava v našem případě znamenala sjíždění videí na YouTube a okoukávání "jak voni to vlastně dělaj". Dvě stěžejní videa, která nám dala asi nejvíc sem teď přikládám (jsou v angličtině):

Co si z toho pamatuju a snažím se dodržovat:

1. Držet ruce u těla před sebou. Sice se mi to při prvním tréninku moc nedařilo, ale snad se to časem poddá :)
2. Tlačit na zadní nohu. Tak to můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, protože jakmile necháte zadní nohu volně a stojíte především na přední noze, tak vám zadní lyže nejde do oblouku a má tendenci se křížit.
3. Při oblouku se naklánět v bocích (přitahovat žebra k boku). Snažili jsem se, ale v malých rychlostech je to dost obtížné.
4. Nedělat příliš dlouhý krok (nejít do moc hlubokého pokleku). To je taky pravda, protože pak se špatně tlačí na zadní lyži.

Co se týká tréninku na suchu, tak jsme se snažili trochu posílit nohy a potrénovat rovnováhu - oboje notně zesláblé věčným vysedáváním u počítače. Oboje se dá trénovat v rámci jednoho cviku, který jsem okoukal na herní konzoli Wii Fit. Cvik se anglicky jmenuje Lunge a je celkem jednoduchý - jedná se o dřep na jedné noze v telemarkovém pokleku (viz. například toto video).

HoA

První víkend na sněhu

Na skluznici máme první šrámy a my jsem bohatší o první zkušenosti s backcountry.

Konečně pořádně nasněžilo a naše nové backcountry běžky měly poprvé možnost zakousnout se do sněhu. Cílem víkendu bylo zaměřit se především na trénink telemarkového oblouku, což se nám podařilo akorát první den, když jsem běžky vytáhli na pole poblíž Sedlčan, kde jsme si v mírném svahu nakonec ujezdili a ušlapali solidní minisjezdovčičku (trochu na nás dýchla nostalgie dětských let :).  Druhý den, jsem měli v plánu vyrazit do "vyšších" poloh nedaleko známého lyžařského areálu Moninec. Narazili jsme tam na strmější a delší svahy a znatelně víc sněhu. Velké množství čerstvého prašanu se nakonec ukázalo jako nevýhoda, protože to v hlubokém sněhu z kopce příliš nejelo a tak se naše hledání vhodného svahu změnilo spíš v regulérní backcountry výšlap.

Jak nám (ne)šel telemark na běžkách se můžete podívat v následujícím videu:

Na závěr připojuji pár postřehů rad a pocitů:

Lyže s profilem 68-60-65 mm se do čerstvého nadýchaného prašanu boří. Asi nejlépe by jim vyhovoval pevný sněhový podklad s cca 5-ti centimetrovou vrstvou prašanu.

Do prudkého svahu lisovaný protismyk sem tam podklouzne i v prašanu.

Návleky přes boty jsou absolutní nutností.

Jistota při chůzi a hlavně ve sjezdu je díky šířce lyží a pevným botám oproti klasickým běžkám neporovnatelně větší.

Strojově upravená stopa je pro běžky široké 68 mm úzká.

Bacha na velké oči při plánování výletů. Pokud si razíte vlastní stopu neujedete takovou vzdálenost jako na normálních běžkách ve stopě. Např. já jsem zvklý na combi běžkách v upravené stopě urazit něco kolem 30-ti kilometrů za den. V backcountry jsme během našeho výletu ujeli cca 11 km a měl jsem celkem dost. Stopu v prašanu jsem razil asi dve třetiny cesty.

Při návratu je prošlápnutá stopa požehnání :)

HoA

Moje oblíbené video se sněhem

Jestli vyjde předpověď, tak už to snad bude o víkendu zralý na to vyrazit ven. Pro přežití pracovního týdne si dávám tento motivační trailer. Tak hezky natočenej sníh jsem už dlouho neviděl.

Enjoy :)

HoA