Na hřebeny Krkonoš - stoupací pásy v akci

Samozřejmě jsem si všechno nechal na poslední chvíli. V pátek lepím do půlnoci pásy a v sobotu brzy ráno vyrážíme do Krkonoš je otestovat v praxi.

Jako testovací trasu jsme vybrali cestu stoupající od Labské přehrady přes Horní mísečky, Vrbatovu boudu, Labskou boudu až na hřebenovou Cestu česko-polského přátelství. Velice dobře si ji pamatujeme z loňska, kdy jsme ji dali na klasických běžkách. Ačkoli jsme tenkrát měli nádherné počasí, moc jsem si ho neužívali, jelikož díky namáhavému stoupání na Horní mísečky, okořeněnému neustále podkluzujícími lyžemi a obtížnému terénu mezi Vrbatovkou a Sněžnými jamami jsme doslova ryli rypákem v zemi.

Zhruba v půl jedenácté parkujeme našeho rudého Jazzmana na parkovišti u Labské vodní nádrže a divíme se, že v Krkonoších je letos míň sněhu než v Praze. Za silnicí nazouváme lyže a nastupujeme na zelenou turistickou trasu. Cesta uježděná od skůtru vede do mírného kopce - na pásy to zatím rozhodně není. Situace se mění na rozcestí, kde se kříží zelená s modrou. Zde nás čeká nejstrmější výstup po modré k Harachově skále. Vyndaváme pásy z batohu a chvíli s nimi zápasíme, abychom rozlepili tu část, co přijde na skluznici (nové lepidlo drží jak sviňa) a pak je neuměle lepíme na lyže. Modrá začne záhy strmě stoupat vzhůru. V prudších místech je to pořádně vyplužené koryto. Zpod sněhu sem tam vykukuje špička kamene ozdobená kudrlinkami plastových špon. Nám se ale na pásech stoupá náramně pohodlně a za chvíli jsme na rozcestí pod Harachovou skálou. Sundaváme pásy. Dál pokračujeme směrem na Horní Mísečky a pak po žluté do vleklého stoupání na Vrbatovu boudu. Cestou potkáváme dva skialpinisty. Na backcountry běžkách jdeme zhruba stejně rychle jako oni. Na Vrbatovce je mlha, že by se za ní nemuselo stydět ani okolí rybníčka Brčálník. Navíc na nás pěkně namrzá, takže vypadáme oba jako děda mráz. Od Vrbatovy boudy pokračujeme po červené směrem na Labskou boudu. Tady už začíná trochu backcountry - stopa je sice prošláplá, ale zároveň je rozchozená od sněžnic a pěších turistů, jinak je všude kolem měkký prašan. Na BC běžkách to ale v takovém terénu jde celkem snadno. Ve výživném sjezdíku k Pančavskému vodopádu máme co dělat. Snažím se o telemark, ale na tenhle terén ještě nemám (viz. video). Rovinka k Labské boudě celkem jde, je ale málo sněhu a musíme kličkovat mezi vyčuhující klečí, která nás sem tam chytna za hůlku, či špičku lyže. Na Labské si dáváme polévku na zahřátí a kolu na doplnění cukrů. Od Labské boudy dáváme kratičký ale ostrý sjezdík k Labskému vodopádu, kde opět nasazujeme pásy. Ruce máme za tu chvíli, co jsme z boudy venku promrzlé až to bolí. Klára narazila palčáky, jelikož jí prsty mrznou jakmile se slunce schová na chvíli za mraky ;) V palčácích se jí ale špatně manipuluje s pásy a tak jí musím trochu pomoct (viz. video). K hřebeni stoupáme po žluté. Stopa je tu opět značně rozbitá, nicméně pro široké běžky to není žádný problém. Valíme nahoru a vzpomínáme jak jsem se tu loni na klasických běžkách trápili. Na hřebeni se do nás opře silný vítr.  V závětří sundaváme pásy a vyrážíme po Cestě česko-polského přátelství směrem na Českou budku. Cesta je evidentně upravená rolbou, ale už ji dávno zafoukal sníh. Je to tady víceméně po rovině a tak fičíme celkem rychle. U České budky zahybáme na žlutou a vracíme s k Vrbatově boudě. Cestou nás předbíhá pán na klasických běžkách (jeden z mála lidí co jsme od Labské boudy viděli), snaží se běžet, ale silný vítr ho co chvíli vyvede z rovnováhy tak zatáhne hlavu mezi ramena a upadne do pomalého pluživého tempa jako my. U Vrbatovky se lehce občerstvujeme. Sušenka a čaj nám dodají trochu energie do závěrečného dlouhého sjezdu. Původně jsme se těšili jak tady budem trénovat telemark, ale jsme tak unavení, že snadno ztrácíme rovnováhu. Cestou dolů nás předjíždí klasičtí běžkaři, kterým to na úzkých lyžích fičí z kopce rychleji, většinou ale mají problém to ukočírovat v zatáčkách. Modrý úsek od Harachovy skály snášíme lyže v ruce, protože si nechceme přidělat na skluznici další škrábance. K autu dorážíme už za hustého šera něco kolem páté hodiny.

Tohle byl vlastně náš první test backcountry běžek v horách. Přesvědčili jsme se, že v rozbité a zafoukané stopě, na kterou v Krkonoších často narazíte, jsou BC běžky značně stabilnější a pohodlnější. Stoupací pásy do strmých stoupání nemají chybu. Suma-sumárum se dá říct, že o co se nám letos lépe šlo o to jsme měli horší počasí. Vzhledem k husté mlze jsme moc netočili ani nefotili (viz. poněkud poslátané video):

Na závěr ještě pár postřehů:

1. Háčky na konci pásu jsou praktické - pásy se lépe nasazují (hlavně když se vám z rukavice na konec pásu dostane sníh a ten pak přestane na chvíli lepit)

2. I když jsou naše pásy užší o 10 mm (doporučeno je 4-6 mm) než je nemenší šířka lyže, nezaznamenali jsme žádné problémy s podkluzováním.

3. Dopředu pásy moc nekloužou (skoro vůbec). Snad se to nějak ojede jelikož dle prodejce by mely být pásy Colltex Special vhodné na přechody pohoří bez nutnosti je sundávat. 

HoA