O jednom podařeném XCD výletu a jednom nepodařeném sjezdu.
Vstávání v šest hodin v neděli ráno je krušné. Vyhřátá peřina mě nechce pustit a nutí mě hledat důvody proč nikam nejezdit. Už to vypadá, že si dám víkend bez lyží a solidárně zůstanu doma s Klárou, když se mi v hlavě ozve nesmělý hlásek: "Jestli nikam nepojedeš, bude tě to celej tejden s**t!"
V autě je zima. Alespoň si osamělou cestu spestřuju posloucháním rádia, kde hrají takové ty hity s jednoduchými chytlavými melodiemi, které Klára nesnáší a které se dají v kuse poslouchat tak jednou do roka. Brzy se v dálce ukážou první bílé kopce zalité ranním sluncem. Nedočkavě šlápnu na plyn a vyženu svého Jazzmana na hranici jeho možností a dopravních předpisů.
Rokytnice mě vítá pohledem na zasněženou Lysou horu pod azurově modrým nebem. Na parkingu už je docela dost aut, ale místo na zaparkování se v pohodě najde. Minule jsem stoupali po sjezdovce pěšky, ale dneska mám v plánu se nahoře trochu projít, takže kupuju jednu jízdu na vrchol. Docela mě namlsá, že na přibližovací lanovce není skoro žádná fronta a tak se těším jak se na Lysou dostanu rychle a bez čekání. Jenže na lano k vrcholu je už slušná tlačenka a nezbývá, než se pěkně zařadit a zhruba deset minut se tísnit ve frontě.
Na Lysé hoře je netradičně krásně. Slunce, modrá obloha a na obzoru pár mráčků, sice trochu fouká, ale jinak velká pohoda. Zavátá cestička na Růženčinu zahrádku mi připadá jako vrátka do jiného světa. S každým krokem slábne hluk z rušného skiareálu a mě začíná pohlcovat atmosféra hor spících pod sněhem.
Přes Růženčinu zahrádku a rozcestí U Čtyř pánů mířím dál na hraniční hřeben. Překvapuje mě, že vzhledem k nádhernému počasí a navíc pololetním prázdninám tady nepotkávám, skoro žádné lidi. Opravdu jsme jich tu viděli víc během našeho
minulého tripu, kdy bylo počasí, že by psa nevyhnal. Dalším překvapivým zjištěním je, že na Annumech se dá jet celkem svižně a to i v plastových botách s kabelem přes patu. Krok sice není tak dlouhý jako na běžkách, ale nějaký ten "kick'n glide" tyhle lyže zvládnou. Podklad je dotvrda ufoukaný prašan, na kterém mi protismysk dobře zabírá. S úspěchem stíhám dvojici kluků co jedou na skate běžkách, ale musí čas od času oddychnout a zvolnit tempo.
Na rozcestí u České budky chvíli pozoruju dva snowkitery, kteří využívají čerstvého větru k parádnímu pojezdu a pak pokračuju po hřebeni směrem na Violík. Tady už je sníh hodně vyfoukaný a střídají se tu pole tvrdého sněhu s ledovými plotnami. Na ledu pochopitelně protismyk nebere vůbec a tak kličkuju po sněhových polích. Naštěstí je jich celkem dost a jsou navzájem propojeny, takže postupuju docela rychle. Potkávám tu taky pár lidí z nějakého polského běžeckého oddílu. Předpokládám, že na teniskách mají nesmeky, protože jim to po zledovatělé stezce běží celkem jistě.
Na vyhlídce u Sněžných jam dávám občerstvení. Velký kotel je pěkně vidět, ani nepamatuju, že bych tady kdy šel a byl na něj tak krásný výhled jako dneska. Samozřejmě neodolám a sjedu si ho vyfotit na vyhlídkovou plošinu. Pozdě zjišťuju, že jsem si měl lyže radši sundat. Vítr se do mě opírá a posouvá mě k zábradlí. Uvědomuju si, že kdybych tady sebou seknul, tak propadnu pod spodní příčkou zábradlí jako nic. Roztřeseně fotím a klidím se pryč.
Od Sněžných jam sjíždí k Labské boudě po žluté. Coby běžkař jsem ji vždycky proklínal, na XCD-čkách si užívám její prudší pasáže a v těch méně prudkých se trochu nudím. Nejlepší je asi poslední úsek - sjezdík k lávce přes Labe, jen škoda že je tak krátký. Na Labské se nezdržuju a razím zpět k rozcestí U čtyř pánů.
Než dorazím na rozcestí, počasí se dost zhorší a začíná připomínat podmínky jaké tu panovaly
minule. Těším se na sjezd ke Krakonošově snídani. Sníh je tentokrát podstatně rychlejší. Mám co dělat, abych lyže udržel pod kontrolou a místy se nedá říct, že bych byl zrovna pánem situace. V úzkém úseku, který vede paralelně s Mumlavou už neustojím jeden hluboký rygol a házím výstavního tygra - naštěstí je tu hodně měkkého sněhu. Když se mi konečně podaří postavit na nohy, uvědomuju si, že mě příšerně bolí stehna. Zajímavé, že začátkem sezóny jsem vydržel podstatně víc, jenže to jsem každý ráno nadšeně
posiloval nohy.
Z Krakonošovy snídaně mířím tentokrát po žluté na vrchol Zadní plech odkud se chci dostat na sjezdovku. Žlutá značka začíná krátkým, zato velmi výživným výšvihem a to je asi důvod proč tuhle zkratku moc běžkařů nepoužívá. Nějaká stopa tu sice je, ale jinak je to tichá pěšina utopená mezi zapadanými smrčky. Na vrcholu Plechu dávám další občerstvení. Ještě mě čeká krátký sjezd, pak traverz ke sjezdovce, po ní nahoru ke stanici lanovky a pak dlouhý sjezd po červené až na parkoviště. Zvažuju, jestli má cenu kvůli sjezdu, který mě čeká sundávat pásy. Už se rozhoduju, že to sklouznu na pásech, když se ze zatáčky vynoří skupinka lidí. Čekám až vyjdou nahoru, ale za chvíli se vynoří další a po nich zase další a tak pořád dokola. Vypadá to na nějaký lyžařský kurz, který se pani učitelka rozhodla unavit pořádným výšlapem do kopce, aby byl večer klid. Ptám se kluka co přišel první jak dlouhý je ten kopec, který právě vyšplhali. Asi dvě stě metrů, to by šlo. Přehodnocuju svoje rozhodnutí a přeci jen si pásy sundavám. Děcka to samozřejmě zaujme a tak se zastaví a čekají co bude. Přepínám boty na sjezd. Za mnou už se vytvořil slušný hlouček dětí, kterých neustále přibývá. “Víš co teď bude následovat,” slyším někoho říkat zatímco si zkracuju hůlky. “Downhill...” Pauza za tím je tak dramatická, že mám pocit, že pokud v úzkém korytě cesty nepředvedu nějaký freestyle, tak budu za pitomce. No, dám tak dva tele oblouky, a pak už budu za zatáčkou, říkám si. Na vrchol se drápe hlouček holek a vypadá to, že už jsou snad poslední. Jdu na to. Odpíchnu se, trochu to rozbruslím a za jízdy frajersky nasazuju lyžařské brýle.... A sakra! Brejle se mi na čepici pěkně zamlžily. Vidím jen stíny stromů kolem cesty jinak všude oranžová mlha. Nabírám rychlost a je mi jasný, že v úzkém korytě cesty nezastavím. Sundávat brýle nemá cenu, protože mi při téhle rychlosti okamžitě začnou slzet oči. Pod nohama cítím hrboly, vidím jen ty největší z nich, ale vždycky jen na poslední chvíli. Dost mě to vyvádí z rovnováhy a tak jdu do nekompromisního pluhu obecenstvo - neobecenstvo. Trpím v pluhu až za zatáčku, kde se cesta zase stočí k vrstevnici. Za tu mohutnou sjezdovou přípravu tenhle kousek nestál. Dvě stě metrů to nebylo ani náhodou, ale chápu že pokud to člověk jde nahoru na běžkách bez pásů, tak se to může jevit podstatně delší. Snad se děcka aspoň trochu pobavily :)
Ke sjezdovce už je to jen krátký traverz, ale já se najednou cítím utahanej jak kotě. Nahoru se mi už teda vůbec nechce. Kapesníkem otírám orosené brýle a spouštím se dolů na parking. Z křečovitého plužení mi pěkně ztvrdly stehna a tak musím po pár obloucích vždycky na chvíli zastavit. Nikam nespěchám a jsem vděčnej za každej oblouk, kterej se mi ještě podaří udělat. Sjíždím dolů a den pomalu končí. Další parádní den na lyžích.
Honza
