XCD křest report

První pocity, postřehy a dojmy z nové XCD výbavy.

Jak jsem psal v předchozím článku, strávili jsme s Klárou čtyři dny před Vánoci v Krušných horách, kde jsem konečně mohl poprvé projet svoje nové lyže.

Nejprve bych asi měl přiznat na čem jsem to vlastně jezdil: Lyže Madshus Annum, vázání Voilé SX (hardwire, výprodejový model), boty Scarpa T3 (výprodejový model, předchůdce T4).

Lyžovali jsme hlavně na sjezdovce, ale zkusil jsem si kousek šlapat do kopce i po rovině a taky vyjet na neupravený svah.

Sjezdové vlastnosti XCD oproti backcountry běžkám jsou neporovnatelné. První den, jsme jezdili na přemrzlém technickém sněhu na vydřené sjezdovce s ledovými plotnami. Na BC běžkách bych to nesjel ani náhodou (možná tak hubou napřed), ale na Annumech jsem to po pár seznamovacích jízdách dával celkem v pohodě. Další těžké podmínky nastaly poslední den, když přes noc napadlo asi 15 cm mokrého sněhu a ještě do toho začalo pršet. Sebral jsem odvahu a vyjel na vedlejší neupravenou sjezdovku. V těžkém mokrém sněhu mi na BC běžkách zatáčet nejde, takže jsem měl strach kde skončím, jelikož relativně mírný svah přecházel do celkem prudkého hanku. Annumy ale krájely mokrej hlubočák jako máslo a díky plastovejm botám a kabelu přes patu jsem neměl ten dobře známý pocit, že se snažím zatočit a ono to nejde.

Ačkoli není tahle výbava určená do skiareálu, tak jezdit na sjezdovce se na ní v pohodě dá. XCD lyže možná nejsou rychlé jako čistokrevné sjezdovky, ale já lyžoval v plastových tele botách a na širších lyžích teprve podruhé v životě (první pokusy zde) a tak jsem na jejich horní rychlostní limit nenarazil. Hodně mi pomohlo, když se na svahu objevil týpek, co telemarkoval fakt dobře. Snažil jsem se jezdit podle něj a ejhle, najednou (po několika pádech) cítím, že lyže jdou do oblouku pěkně po hraně a jízda získává carvingový nádech.

Chůzi na XCD jsem zkoušel relativně málo, ale i tak je jasné, že dlouhej a dynamickej odraz jako na běžkách na nich prostě nedám. Na vině je především kabel vázání a možná taky trochu tužší boty. U Voilé SX se bohužel kabel nedá během chůze sundat a vázání nemá ani žádnou jinou vychytávku pro větší volnost paty (viz. článek o XCD vázáních). Jinak lyže velmi pěkně kloužou a šupiny zabírají dobře i do mírného kopce. Pokud si vzpomínám, tak při pokusu o chůzi na sjezdových telemarkách se mi dařila spíš jakási parodie na moonwalking a dopředu to moc nejelo.

Tak to je zatím vše. Na nových lyžích se mi jezdilo parádně a už se nemůžu dočkat, až je vytáhnu do pořádnýho backcountry - jen by mohlo trochu připadnout.

Honza

Klíny: Křest XCD a překvapivě dobré backcountry

Letos jsme se s Klárou rozhodli nehrotit předvánoční blázinec a tak jsme posbírali poslední zbytky dovolené a vypařili se do Krušných hor.

Jelikož jsem plánoval konečně poprvé vyzkoušet nové XCD lyže, jevilo se mi jako nejlepší varianta zajet někam do menšího skiareálku, kde mají sjezdovky s přívětivým sklonem. Volba padla na krušnohorské Klíny a musím říct, že výběr to nebyl vůbec špatný. Zdejší modrá sjezdovka je ideální na první rozlyžování - třeba na nových lyžích. Nevím kolik lidí tu bývá v plné sezóně, ale teď před Vánoci se tu klouzalo jen pár nadšenců, takže jsem se mohl nekoordinovaně motat po svahu beze strachu, že se s někým srazím.

I když jsme každý den alespoň na chvíli hoblovali sjezdovku, nezanedbávali jsme ani backcountry běžky. Nejdřív jsme udělali menší výšlap po upravené stopě, ale hned další den nás turistické značení zavedlo mimo vyrolbované trasy. A přestože to celé začínalo pekelným sjezdem v přemrzlé traktorové stopě, tak nakonec se z toho vyklubalo parádní backcountry dobrodružství v pohádkově zasněženém lese.

Kromě spousty zážitků a pocitu příjemně stráveného času na horách, jsem si z Klínů přivezl hlavně první praktické zkušenosti s XCD, které se tu objeví hned jakmile se mi to podaří nějak sesumírovat.

Krušné hory jsem lyžařsky hodně dlouho zanedbával a tak je teď začínám v podstatě objevovat. Na lyžích jsem tu byl po velmi dlouhé době sice jenom dvakrát, ale už teď můžu říct, že backcountry potenciál je tady obrovský.

Tak veselé Vánoce a ať nám ta obleva brzy přejde!

Honza

Moldavské nebe

První letošní backcountry na Moldavě.

Nebe bylo první slovo co mě napadlo, když jsem na pásech vyvzlínal z údolí Moldavského potoka na náhorní plošinu kolem Oldříšského vrchu. Nekonečná modrá obloha podtržená nesmírnou bílou rozlohou zvlněné planiny. Jednoduchou symbiózu nebe a sněhu rušilo jen pár pestrobarevných draků vznášejících se nad obzorem...

Letošní první výpad za sněhem byl jednou z těch akcí, jejichž uskutečnění okolnosti příliš nenahrávaly. Klára přes týden bojovala s nějakým bacilem a na skotačení ve sněhu to o víkendu rozhodně ještě nebylo. Říkal jsem si, že s ní solidárně zůstanu doma, jenže v sobotu Klára prohlásila, že na neděli plánuje pečení vánočního cukroví a že poslední co potřebuje je, abych se motal v kuchyni a spásal “nepovedené” kousky. Tak jsem si sbalil běžky, draka a nařídil budík na pátou (!) ráno.

Za cíl jsem si vybral známý kiterský spot Moldava. Byla to sázka na jistou, protože na netu se v sobotu objevilo kitové videjko pořízené už v pátek, kde bylo vidět, že tam skutečně není o sníh nouze.

Krušné hory mě nejprve přivítaly hustou mlhou, kterou by jim mohl závidět i rybníček Brčálník, ale nahoře nad Moldavou už z ní vítr nadělal jen pár cárů co se schovávaly v údolích a nezacláněly rozhledu do zasněžené krajiny. Auto jsem píchnul do závěje, připnul lyže, nahodil batoh a šel jsem po dlouhých měsících zase na to.

Nakonec se z toho vyklubala parádní neděle - brodil jsem se v hlubokáči, nalepil pásy a vysupěl pár kopců, nasekal pár sjezdíků. Během cesty jsem také z batohu vyndal čtyřmetrový kite, který jsem sebou vláčel hlavně proto, abych si ověřil, jaké to je chodit celý den s drakem na zádech - ale když už jsem byl na jednom z nejlepších snowkitových spotů v Čechách...

Byly to moje první pokusy s kitem na běžkách a i když zřejmě vypadaly dost uboze, tak musím říct, že mě to hodně bavilo. Zatím mi to tedy jede hlavně tam kam chce drak a ne kam chci já, ale když se to rozjede, tak je to parádní pocit :) Ovládání draka na lyžích bude vyžadovat ještě nějaký trénink, ale myslím, že už teď můžu říct, že to půjde. Snad se mi příště podaří udělat i nějakou dokumentaci.

Moldava je super místo nejen na kiting, ale i na takový to příjemný backcountry loučkaření. Tak jen doufám, že sezóna už konečně začala a že se sem brzy zase podívám - pokud možno s Klárou, protože jak napsal Jon Krakauer: nejlepší radost je ta sdílená.

Honza