Lužické hory - Loupežnický vrch a Sokol

Z Polesí přes Loupežnický vrch a Petrovice na Sokol a zpět.

Vyrážíme ze stejného rozcestí jako včera, jenže tentokrát po modré. Záhy však z modré odbočíme a podle navigace stoupáme lesními cestami směr Loupežnický vrch. I když se to zdá ze začátku zbytečné, doporučujeme nasadit tulení pásy hned jak začne cesta stoupat.  Někde pod vrcholem se nám cesta sice ztratí, ale les je tu naštěstí řídký a navigace nás spolehlivě dovede až na místo. K vrcholu Loupežnického vrchu nebo také Větrova se blížíme z jihu. Ten má z této strany podobu vysokého strmého hrbu. Na pásech se vydrápeme až nahoru. Tady je potřeba dávat pozor, protože severní stěnu tvoří celkem vysoká skalka. Z vrcholu je sice omezený, ale přesto pěkný výhled. Opatrně sjíždíme z vrcholku a pak po cestě na rozcestí Loupežnický vrch.

Z rozcestí pod Loupežnickým vrchem pokračujeme po červené směrem na Petrovice. Cesta je tu upravená skútrem a klesá do údolí pěkným dlouhým sjezdem. Upravená stopa se od červené odpoutá v místě kde cesta vede přes chatrný mostek kolem potoka. My pokračujeme dál po značce, ale po upravené cestě se do Petrovic dostanete také. Z pole před Petrovicemi je vidět majestátní vrchol Sokolu.

Petrovicemi procházíme s lyžemi na ramenou pořád po červené. Je to stále ještě docela hezká vesnička, ale už ji stihli nakazit kýčem někteří chalupáři a místní podnikatelé. Za vsí nasazujeme lyže, když tu se náhle po poli přiřítí dva policisté na běžkách s pistolemi, černé kombinézy uválené od sněhu - že by se tu pořád ještě pašovalo  a muži zákona stíhali nekalé živly na lyžích? Zdravíme se s nimi a vydáváme se na dlouhou cestu k vrcholu Sokola. Stále jdeme po červené. Až se dostanete do lesa a cesta začne pomalu stoupat, nebojte se nasadit pásy - jestli chcete na vrchol, budete je potřebovat. Záhy se dostáváme na rozcestí kde se červená větví do dvou směrů. Jeden vede údajně 500 metrů ke zřícenině Falkenburg s poznámkou - bez vyhlídky. To nás trochu mate, protože podle navigace by měl být vrchol Sokola někde nad námi (rozhodně dál než 500 metrů) a mysleli jsme si, že zřícenina bude na vrcholu. No 500 metrů je kousek, tak se jdem mrknout na zříceninu. Zříceninu jsme samozřejmě cestou nepotkali a po strmé cestě (určitě delší než 500 m) jsme vyfuněli až na vrchol. Jdeme po stopách širokých lyží (od dost širších než naše). Nahoře popadáme dech a hrdě se fotíme u zbytků zdiva vykukujícího zpod sněhu. Vzhledem k tomu, že je tu les převážně z listnáčů, tak je tu teď v zimě i docela hezký výhled. Rádi bychom se ještě podívali na Hvozd, ale kontrolujeme čas a už to dnes nemáme šanci stihnout. Obcházíme aspoň vrchol Sokola. Dolů vedou pěkně strmé svahy. Srdce každého freeridera by muselo zaplesat nad tou nádherou. Nechávám se strhnout a zkouším se spustit ze svahu dolů (mám stále ještě pásy). Na tohle ale fakt nemám ani náhodou. Vracím se a dolů sjíždíme po cestě co jsme přišli. I s pásy, které nás brzdí se to občas slušně rozjede.

Z Petrovic se nevracíme po červené, ale odbočujeme na modrou. Ta by nás měla dovést až do Polesí. Cesta vede po vrstevnici a je upravená skútrem, takže jsme v cíli hodně rychle. Možná jsme se o ten Hvozd mohli pokusit. Snad příště. V Lužických horách nejsme rozhodně naposledy.

No a na závěr opět přihazuju tracklog.

HoA