NNN vs. SNS v backcountry ringu

Porovnání manuálních verzí vázání norem NNN BC (Rottefella) a SNS XA (Salomon).

Je mi jasné, že aby bylo porovnání vázání úplně objektivní, musel by jeden člověk pravidelně užívat oba typy. Tu možnost jsme bohužel neměli, ale i tak jsme pár rozdílů v praxi odhalili:

Hromadění sněhu mezi vodícími kolejnicemi - tento nepříjemný jev postihuje hlavně NNN vázání. V hlubokém sněhu se občas stane, že se mezi vodícími kolejnicemi na desce vázání (na obr. 1 vyznačeno červeným obdélníkem) začne hromadit a namrzat sníh, takže po nějaké době cítíte pod botou nepříjemnou bouli a máte problémy s došlapem. Někdy se boule sama uvolní, ale většinou vám dojde trpělivost a musíte sníh vyšťárat hůlkou. U SNS vázání, které má jen jednu velkou vodící kolejnici, se s tímto problémem téměř nesetkáte.

Robustnější konstrukce zapínání - další nevýhoda pro NNN je páka, se kterou manipulujete, když chcete zapnout nebo rozepnout vázání. Ta je u NNN tvořena vrchním krytem špičky vázání (vypadá jako víko kapoty u auta). Na mém sportovním NNN vázání se mi už tuto plastovou destičku podařilo nalomit, když jsem se snažil vyprostit z namrzlého vázání. U BC verze NNN je tato deska podstatně zesílena, ale i tak se jedná o relativně chatrnou záležitost vzhledem k SNS, kde páka tvoří celou špičku vázání. Viz. obr. 2 (NNN) a obr. 3 (SNS).

Výběr bot - dobré backcountry boty jsou základ. A tady je jednoznačně výhoda na straně NNN. Výběr pro tuto normu (tedy alespoň u nás) je neporovnatelně větší. V roce 2009 přesedlala z SNS na NNN např. firma Fischer.

Větší šířka - NNN vázání (BC Manual i BC Magnum - více zde) mají širší desku a tudíž by měly poskytovat lepší stabilitu při došlapu. Píšu to v podmiňovacím způsobu, protože jsem neměl v praxi možnost to porovnat, ale z logiky věci předpokládám, že to tak je. Rozdíly tu, jak je vidět, jsou. Já osobně bych radil vybírat vázání až podle toho, jaké se vám podaří sehnat boty - takže to bude nejspíš NNN.

HoA

Krkonoše - Ze Sklenařic do Rokytnice

Krásné sjezdy vykoupené strmými výstupy.

Jak jsem psal už v úvodu, tahle cesta je především o sjíždění a bohužel také o stoupání. Abyste si ji užili doporučuju na ní vyrazit s backcountry výbavou - ocelové hrany, pevné boty a stoupací pásy. Nějaké zkušenosti s telemarkem se vám také budou hodit.

Zobrazit místo Krkonose:Sklenarice-RokytniceNJ na větší mapě

Začínáme ve Sklenařicích na parkovišti u lyžařského vleku Metlák. Vyrážíme po modré směr Vysoké nad Jizerou. Co si pamatuju bývá tu vyrolbovaná stopa, ale my jsme ji měli zasněženou. Za lyžařským areálem Šachty zahýbáme vlevo směr Kamenné vrchy.

Z Kamenných vrchů sjíždíme směrem k Jablonci nad Jizerou vedle modré sjezdovky. Sjezd je opravdu super. Čím dál od sjezdovky si zajdete, tím víc si užijete prašanu - místa je tu na to dost.
Dole u stanice lanovky chytáme červenou a jdeme po ní s lyžemi na ramenou přes Jablonec až k mateřské škole. Tady doporučujeme nabrat síly a nasadit pásy. Stoupání od Jablonce až k vesnici Na Končinách je, hlavně v první polovině dost strmé. Nahoře pokračujeme po červené vedle silnice až k horskému hotelu Stráž. Odtud pokračujeme po červené kolem vrcholu Stráže.

Jakmile je to možné zahýbáme doleva na louky nad Rokytnicí. Tady je spousta možností jak se dostatečně telemarkově vydovádět. Svahy jsou dlouhé a každý si tu může najít sklon, který mu vyhovuje. My jdeme pod lesem a sjíždíme dolů kolem opuštěných lyžařských vleků nad Dolní Rokytnicí. V Rokytnici sundaváme lyže a jdeme dolů na křižovatku k benzínové pumpě. Je tu lávka pro pěší přes Jizeru. Bacha - je zavěšená pod silničním mostem a není hned vidět.

Za řekou si můžete vybrat jestli chcete jít doprava po zelené směr Paseky nad Jizerou a pak po modré přes Tomášovy vrchy do Sklenařic. My jsme tudy šli minulý víkend, tak volíme přímější, ale o dost prudší výstup přes Praškovu skálu (rozhodně doporučujeme nasadit pásy). Nahoře se chytneme žluté, ale nejedeme až na Tomášovy vrchy a míříme přes pole louky přímo do Sklenařic.

Bohužel jsem neměli zrovna hezké počasí, takže jsme ani nefotili. Nicméně milovníci výhledů si i na této trase přijdou na své. Podle mapy jsou výhledy z Kamenných vrchů, Stráže a také pod lesem nad Rokytnicí.

Tracklog trasy ke stažení zde.

HoA

Extrém až do morku kostí - část druhá

V první části jsme vyčerpaní dorazili k autu a těšili se na odpočinek v ubytovně U Kačenky.

Ulici díky navigaci najdeme snadno, ale ubytovnu na první pokus ne. Čekám nějaký barák s cedulí U Kačenky a nic. Pro jistou volám paní co jsem s ní ubytování domlouval. "... je to ten barák s vývěsním štítem Svijany. Ceduli nemáme, protože jsme jen ubytovna ..." Hmmm co má pořád s tím že jsou jen ubytovna. Už při prvním telefonátu to několikrát opakovala a ptala se, jestli mi to nevadí. Začínám něco tušit.

Po příjezdu k ubytovně už na nás čeká pán správce. Vyskakuju z auta a jdu to zařídit. Zdravíme se a pán mě vede dál. Hned co vlezu dovnitř, tak mě do nosu uhodí trochu nepříjemný zatuchlý zápach, ale dá se to vydržet. Vede mě dál a ukazuje mi dámské toalety. Zápach trochu zesílí. Pánské záchodky raději vynecháme. Po tom co vidím pokoj, na okamžik zauvažuju, že bychom jeli radši hned domů, ale jsem tak utahanej, že se mi nechce vůbec řídit. Beru to - jednu noc to vydržíme. Platím, fasuju klíče a jdu vyzvednout do auta Kláru. Trochu se bojím co na to bude říkat. Popravdě za 140 korun jsem čekal strohou studenou čistotu, tady ale vládne strohá studená staroba, bez sebemenšího náznaku údržby.

"Proč jsi to proboha platil," ptá se Klára, jen co stane na prahu našeho pokoje. Argumentuju tím, že jsem utahanej na cestu do Prahy a snažím se jí přesvědčit, že to zase tak hrozné není. Nicméně sám o tom přesvědčen nejsem. Jelikož je Klára evidentně stále na vážkách zda tu zůstat, tak rychle povlékám postele, abych zakryl mapy různobarevných fleků pokrývajících peřiny polštáře i matrace. Nedá mi to a trochu si na téma fleky zavtipkuju. Kláře to ale moc vtipné nepřijde a doporučuje mi ať raději mlčím, nebo jedeme okamžitě domu. Ok, o tom hnědém přischlém strupu na matraci třetí postele raději taktně pomlčím. Klára mezitím objeví u topení nějaké láhve od piva a rumu. Mám povlečeno, tak sedíme na posteli a přemýšlíme kde jsme spali ještě v horších podmínkách. Já, pokud počítám spaní pod střechou za peníze, tak horší zážitek nemám. Klára trumfuje spaním kdesi v Turecku při své loňské cestě do Iránu. I když topení běží naplno, je tu kosa. Ta lahev rumu u topení už nám nepřijde tak divná.

Abychom přežili noc jdeme se opít někam do hospody. Restaurace na náměstí v suterénu městského úřadu je naštěstí celkem příjemná. Dobré jídlo nám spraví náladu a pak ho ještě hojně zapíjíme pivem a svařákem. Na závěr dostaneme jako pozornost podniku panáka vodky.

Do postelí se ukládáme pro jistotu oblečení. Topení už sice stačilo místnost celkem vyhřát, ale chceme co nejvíce zamezit dotyku holé kůže s povlečením. To je sice evidentně čerstvě vyprané, ale nějaké ty super odolné skvrny na něm zůstaly. Navzdory alkoholu v krvi se mi nějak nedaří usnout. Svůj podíl na tom má televize, která je docela slyšet skrz tenké zdi, ale hlavně tabulka průsvitného skla ve dveřích, která sem z chodby propouští celkem silné světlo.

Ráno se probouzíme jako zmlácení. Venku hustě sněží a fouká silný vítr. Na hřebeny to rozhodně dnes nebude. Rozhodujeme se, že to pro dnešek zabalíme. Rychle čistíme zuby (toalety tu jsou docela v pohodě), házíme věci do auta, ometáme sníh a startujeme. Samozřejmě nemůžeme vyjet. Vrstva čerstvého sněhu zase není tak vysoká, stačí ji před kolama odmést smetákem co mám v autě. Podařilo se a jedu. Jenže když zastavím, aby si Klára nastoupila, zapadnu znova a tentokrát hlouběji. Zkoušíme smeták, ale ten už tady nepomůže. Dáváme pod přední kola koberečky z auta a znova se nám daří, bohužel pak zapadneme zase. Krakonoš nás evidentně nechce pustit. Ještě několikrát to takto zkoušíme, ale vždy se stejným výsledkem. Jdu si půjčit do Kačenky lopatu a vyhrabu si pořádnou rozjezdovou dráhu. Auto se sice nechce pořád rozjet, ale když mi konečně dojde, že hodně plynu to nespraví, podaří se mi pomocí spojky auto rozhoupat, takže stačí malé zatlačení a konečně zase jedu. Vím že nesmím za žádnou cenu zastavit. Naštěstí je to z kopce. Klára běží vrátit lopatu. Já to mezitím objíždím přes náměstí. Ani tady není situace se sněhem o moc lepší než před ubytovnou. Modlím se aby Klára stačila doběhnout na hlavní silnici včas. Naštěstí to klapne. Zpomalím a Klára naskakuje za jízdy. Na silnicích je hodně rozježděného sněhu, ale opatrnou jízdou se to dá v pohodě zvládnout. Žádné další překvapení už se nevyskytlo a za dvě hoďky jsme v doma.

Zážitky z tohoto víkendu nebyly zrovna všechny příjemné, ale o to byly intenzivnější. Rozhodně na ně dlouho nezapomeneme.

HoA

Extrém až do morku kostí - část první

Ne, v tomhle článku opravdu nebudou žádné hezké fotografie ani video jak si užíváme na sněhu.

Začalo to slibně. Hned na první pokus se mi daří domluvit ubytování na sobotní noc ve Vysokém nad Jizerou a to ještě za fantastickou cenu 140 Kč na osobu. Míříme stejně jako minulý víkend do Sklenařic, ale tentokrát máme na sobotu naplánovanou túru mezi Sklenařicemi a Rokytnicí. V neděli chceme přejet autem do Rokytnice a vyšplhat se na hřebeny.

Po příjezdu na místo nás přivítá počasí, které má do sluníčka a modré oblohy z minulého víkendu hodně daleko. Krakonoš se asi rozhodl, prověřit co všechno jsme kvůli běžkování schopní překousnout. Sněží a vítr pohotově vyrábí z prašanu sněhové jazyky a závěje. Navíc panuje pěkně vlezlá kosa. Klára se netváří zrovna nadšeně, ale já to zatím beru jako žůžo dobrodrůžo a snažím se udržovat náladu v týmu nad bodem mrazu.

Vyrážíme. Matně si vybavuju, že minule tady někde vedla běžkařská stopa. Ta už je samozřejmě dávno zafoukaná a není po ní ani památky. Naštěstí mám trasu dopředu naplánovanou a uloženou v navigaci. Statečně si razíme cestu prašanem fackováni větrem. Na skluznici se nám začíná lepit sníh. Ne moc. Jde to ošoupat, ale je to nepříjemné a po čase nás to začíná docela sr*t.

Při výstupu na Kamenné vrchy se nějak změní kvalita sněhu a ten se začne lepit na skluznici jako blázen. Za chvíli mám pod patou obrovskou bakuli sněhu. Vaklám se na lyžích a připadám si jak malá holka co si obula boty na podpatku svojí obří matky. Takhle to dál nejde. Parkujeme u lavičky a já přemazávám lyže tekutým voskem ToKo. Pomohlo to - namazané lyže jedou jako ďas. Bohužel jen asi tři minuty, pak se sníh začne lepit znovu.

Před sjezdem z Kamenných vrchů dolů do Jablonce nad Jizerou mažeme znova. Sjíždíme po modré sjezdovce. Sjezd je skutečná paráda, telemarkujem v příjemném prašanu, sice trochu rozježděném od snowboardistů, ale i tak super. Dole v Jablonci drobně prší. Hážem lyže na ramena a jdeme přes město k mateřské škole kde nás čeká začátek výstupu na Stráž. Nandáváme pásy - sníh sice lepí, ale vsadím se že do kopce by to jako naschvál podkluzovalo. Mám už z toho neustálého čištění lyží od sněhu mokré rukavice a začíná mi být zima na ruce. Ještě do sebe nasoukáme horalku, spláchneme to čajem a stoupáme. První část výstupu je pěkně příkrá a vysaje nám hodně z naší zásoby sil.

Vrchol stráže obcházíme zprava a jsme na loukách nad Rokytnicí. Tady by byla příležitost k parádním sjezdům, ale vzhledem k neustále se lepícímu sněhu se lyže nechtějí jaksi rozjet z kopce. Ploužíme se sněhem směrem k Dolní Rokytnici a co druhý krok ošoupáváme a odupáváme sníh ze skluznice. Dole v Rokytnici zase prší. Přecházíme Jizeru po visutém chodníčku zavěšeném pod silničním mostem. Tady máme možnost obejít Praškovu skálu po delší cestě, ale pouze do mírného stoupání, nebo jít přímo nahoru do krpálu jako blázen. Lepíme pásy a volíme přímou cestu.

Náš pochod na Praškovu skálu připomíná výstup na Everest nad hranicí smrti. Sil už máme pomálu a každé tři kroky musíme vydýchat. Nahoře dáváme horalku a čaj. Sbíráme poslední zbytky sil. Sklenařice už jsou na dohled a my míříme přes pole louky přímo k nim. Naštěstí už je hodně pozdní odpoledne. Trochu přituhlo a sníh se přestal lepit. Asi dvacet metrů od auta dokonce potkáváme rolbu, takže posledních deset kroků je po luxusním manšestru.

K autu přicházíme na pokraji sil, dost provlhlí. Rychle hážeme lyže do auta. Vyrážíme směr Vysoké nad Jizerou. Už se nemůžeme dočkat až si odpočineme pěkně na posteli a osušíme provlhlé oblečení a mokré boty v ubytovně U Kačenky, kde máme za senzačních 140 korun na osobu domluvené ubytko.

Tady vyprávění přeruším a zbytek si nechám do druhé části. Jen předesílám, že extrém rozhodně nekončí.

Popis trasy si nechám také na samostatný článek. Byla hezká a škoda do toho míchat subjektivní pocity, které vznikaly za nepříliš příznivých podmínek.

HoA

Telemark progress

Po dvou prostonaných víkendech konečně zase míříme za sněhem.

  Teplejší počasí nás tentokrát vyhnalo do vyšších poloh. Původně jsme měli namířeno do Rokytnice nad Jizerou a plánovali výšlap po hřebenech, ale cestou nás zaujaly  prosluněné svahy krkonošského předhůří, stále s dostatkem sněhu.

Rozhodli jsem se zůstat, projít se po okolí a hlavně potrénovat telemark. Parkujeme v obci Sklenařice, na parkovišti u lyžařského vlíčku Metlák. Nejsme sami, kdo měl podobný nápad. Hned vedle nás vyndává chlapík z auta telemarkové lyže a mizí po sjezdovce dolů.

  Nandaváme běžky a míříme na druhou stranu po modré turistické značce směr Paseky nad Jizerou. Sníh je ideální - pevný podklad s asi pěticentimetrovou vrstvou měkkého vlhkého sněhu. Ten se sice občas nepříjemně lepí na skluznici, ale dá se celkem rychle ošoupat.

  Nakonec jsme došli až do Rokytnice, kde jsme ztrávili skoro celý den sjížděním jednoho svahu. Mám v telemarku trochu náskok, tak jsem se snažil Kláře předat něco málo zkušeností. Když nám došla voda vrátili jsme se k autu, napojili se trochu orazili a ještě chvíli jsme trénovali na loučce vedle sjezdovky.

Naše telemarkové pokusy jsme zdokumentovali na krátkém videu.


Pro porovnání: naše úplně první pokusy s telamrkem.

HoA