O velikosti lyžařských bot

V tomto článku bych se chtěl podělit o své zkušenosti s výběrem vhodné velikosti telemarkových plastových bot pro XCD.

“Koupil sis malý boty, ty blbče,” řeklo moje pesimistické já, když jsem se doma posadil na gauč s nohama upnutýma do fungl nových tele plastovek Scarpa T3. Pravda byla, že jsem si tak trochu připadal, jako bych měl nohy ve svěráku.

Tohle se stalo před dvěma roky, když jsem začal dávat dohromady svojí XCD výbavu a musím říct, že jsem byl tenkrát v pokušení se nových bot okamžitě zbavit. Smůl byla, že T3 mají tepelně tvarovatelnou vnitřní botičku, takže jsou prakticky nevratitené. No co, řekl jsem si, dal jsem se na vojnu, tak to dotáhnu do konce. Výsledek jsem tenkrát viděl takový, že to celé skončí článkem na BC běžkách s podtitulem “tak tudy ne, přátelé”. Nicméně jsem s nimi nakonec odjezdil sezónu a tak tento článek bude o tom, pro jakou velikost jsem se rozhodl, proč jsem se pro ni rozhodl a jakou jsem s tím udělal zkušenost.

Ale abych začal úplně od začátku. Nejprve jsem si o celé problematice výběru vhodné velikosti lyžařských bot něco nastudoval. Většina zdrojů, které vypadaly seriózně se shodovaly na jednom: plastové lyžařské boty musí sedět opravdu, ale opravdu těsně, jinak se snižuje jejich schopnost přenášet síly z lyžařovy nohy na lyže. Jeden článek, který mě celkem oslovil je k přečtení tady. Kdybych ho měl nějak shrnout, tak se tam píše, že pokud to myslíte s lyžováním vážně, tak by se měla velikost vašich lyžáků pohybovat někde blízko hranice vašeho komfortu.

Vzal jsem si to tedy k srdci a vyrazil do prodejny, kde jsem věděl, že je možné si nechat změřit chodidlo pomocí speciálního měřidla. Jinak amatérské měření s obkreslováním chodidla na papír moc nedoporučuju, protože tady jde o milimetry a takovou přesnost prostě s tužkou a balicím papírem nedosáhnete. Dále je důležité měřit na noze zatížené celou váhou těla, když je váha soustředěna na přední část chodidla (bacha na zvedaní paty) - v takovém případě je totiž chodidlo maximálně natažené. Tohle všechno jsem měl naštěstí nastudováno a tak jsme v prodejně změřili, že moje správně zatížené chodidlo měří 267 mm. To by odpovídalo velikosti bot 27 MP (1 Mondo Point, zkráceně MP = 1 cm), čili rezerva 3 mm. Prodavač mi ještě říká, že kdybych chtěl být jo tvrďák, tak bych mohl ještě uvažovat o velikosti 26,5 MP, ale to už mi přijde trochu málo, jelikož 27 MP odpovídá velkosti 8 což je o číslo a půl méně než si běžně kupuju boty a to mě trochu děsí. Domlouváme se tedy, že bych si obě velikosti zkusil. To je ale trochu problém, protože zrovna na této prodejně telemarkové boty nemají a tak putuju na jinou, naštěstí ne příliš vzdálenou.

Ani v další prodejně nemají přesně ty boty které jsem chtěl (Scarpa T4), ale aspoň byla možnost zkusit nějakou jinou tele botu od Scarpy. Co čert nechtěl ve velikosti 27 MP měli zrovna ty T3-ky, které jsem nakonec koupil. Zkoušel jsem i o půl čísla menší a to jsem musel uznat, že už je na mě moc fest a ve velikosti o půl čísla větší jsem si zase připadal, že při ohyby boty noha zůstává trochu viset ve vzduchu a pořádně nedošlapuje. Takže je rozhodnuto. Prodavač se mě před tepelným tvarovámím snaží trochu odradit a argumentuje tím, že lidé mojí výšky si vetšinou berou boty trochu větší. Nezviklal mě ale a tak za chvíli kvačím z obchodu s mírně zaprášeným výprodejovým modelem XCD tele plastovek vytvarovaných přesně na moje chodidla.

Doma se pak dostavila lehká skepse, kterou jsem popsal v úvodu. Negativní postoj ještě navíc posilovaly vzpomínky na dětství, kdy jsem jednu sezónu odlyžoval v přezkáčích Botas, ze kterých jsem stihl přes léto vyrůst. Nejenže mi mrzly prsty u nohou už na sjezdovce, ale pravé peklo nastalo vždycky, když jsem si boty na chatě sundal a přemrzlé prsty začaly přicházet k sobě. To jsem vždycky z lyžárny kulhal po schodech nepokrytě řvoucí jako hladový kojenec. Nicméně nové boty jsem si doma občas zkusil v naději, jestli se to náhodou nezlepšilo. Tímto častým experimentováním jsem už v obýváku přišel na to, že do takových bot si člověk nemůže vzít kdejakou ponožku, ale jen takovou, která není příliš silná a navíc těsně přiléhá k noze a při nazouvání bot se nikde ani trochu neshrne. To mě mírně uklidnilo, přesto jsem léto prožil v obavách jak to dopadne, až si svoje předpisově padnoucí botky v zimě poprvé obuju.

Ta chvíle přišla před Vánoci, když jsme s Klárou vyrazili do krušnohorských Klínů užít si trochu zimu. Vzal jsem si na první ježdění velice slabé ponožky, které nosím normálně do práce a vyrazili jsme na sjezdovku. Po pár jízdách, kdy jsem spíš zápasil s novými lyžemi, než že bych myslel na to jak mi sedí boty zjištuju, že žádné nepohodlí kupodivu nepociťuju. Nohy pěkně v teple a nikde žádné tlačení ani svírání. Naopak jsem musel ocenit, jak bota perfektně sedí na noze. Ještě nikdy jsem neměl lyžáky, které by mi tak padly. První pokus tedy dopadl překvapivě jednoznačně pozitivně.

Další pokus byl zaměřený převážně na “cross country” a odehrával se na hřebenech Krkonoš za poněkud mrazivějších podmínek. Pořídil jsem si slabé trekové ponožky, které oproti těm do práce měly vyztužené chodidlo, patu i špičku. Při cestě jsem tentokrát pocítil, že mi lehce mrznou prsty u nohou. Pocit mrznutí někdy zmizel a pak se znovu objevil. Dumal jsem čím by to mohlo být a zjistil jsem, že se to děje v případě, kdy mám boty přepnuté na chůzi. Dokud je bota zapnutá na sjezd, je její kloub, který drží kotník zaaretovaný v mírně pokrčené poloze a tím se celá noha přirozeně tlačí v botě spíš dozadu. Jakmile jsem kloub uvolnil přepnutím na chůzi a trochu jsem narovnal kolena, chodidlo se v botě posunulo mírně dopředu. S rezervou 3 milimetry se pak snadno stane, že se prsty začnou lehce dotýkat špičky boty. Samo o sobě to nepříjemné není, ale ze špičky to vytlačí vrstvičku vzduchu a kde není vzduch, není izolace a kde není izolace je zima. Jak jsem psal pocit mrznutí nebyl nijak extrémně nepříjemný a ani po vyzutí bot po celodenní tůře se nedostavily žádné bolesti. Přesto musím přiznat, že tepelný komfort byl snížen.

Tak co teď s tím? Doporučil bych i ostatním aby se vydali touto cestou nebo ne? Odpověď samozřejmě nebude jednoznačná. Z toho co jsem tu napsal můžu potvrdit, že opravdu dobře padnoucí lyžařské boty se skutečně pohybují blízko hranice osobního komfortu a tam už pak záleží na tom, co je kdo ochoten na noze snést. V ideálním světě by si člověk nechal v prodejně změřit délku chodidla a pak by si v dané velkosti zkusil několik bot od různých výrobců, aby zjistil, která mu nejvíc padne. U nás tahle možnost bohužel není a pokud chcete něco XCD, tak většinou není k vyzkoušení ani ten konkrétní model. Pro nákupy na internetu lze asi doporučit postup jaký jsem vloni viděl přímo na stránkách Scarpa: Změřte si délku chodidla, připočtětě 5 mm (0,5 MP) a kupte si velkost do které se takto upravenou délkou strefíte. V mém případě by to znamenalo velikost 27,5 MP. Jenže “půlvelikosti” se dělají pouze vnitřní botičkou, skelety jsou pouze v celých velikostech, takže bych měl skelet velkosti 28 MP a to už, jak jsem psal, u mě způsobilo pocit nedostatečného došlapu při ohybu špičky.

Po dosvadních zkušenostech nelituju, že jsem volil tuto hraniční velikost. Výhody vidím hlavně v tom, že noha uvnitř boty drží velice pevně. Kotník se opravdu ani nehne a ani při dlouhém šlapání se nestane, že by se pata byť jen trochu začala odírat o vnitřek boty. A jak jsem už psal, při sjezdu je těsně padnoucí bota také velice užitečná. Prostor ke zvýšení tepelného komfortu vidím také v pořízení kvalitních lyžařských ponožek. Minulou sezónu jsem spáchal několik celodenních výšlapů na XCD a bylo znát, že noha si uvnitř postupně buduje svůj prostor, takže věřím že časem si tyhle botky prošlápnu do ideální podoby. Jestli se tak stane ukáže čas a já tu o tom dám samozřejmě vědět.

Tak to je vše. Doufám, že tenhle článek pomůže v rozhodování těm co plánují pořízení nových tele plastovek a taky přeju hodně štěstí, protože u nás je prostě zatím nákup tohoto vybavení tak trochu loterie.

Honza