Vyrazit, nebo nevyrazit, tuhle otázku jsem si od Vánoc kladl snad před každým víkendem. Počasí ale za mě tohle dilema celkem spolehlivě řešilo katastrofálním nedostatkem sněhu a tak jsem se mohl doma v klidu věnovat tatínkovským povinnostem. Příležitost postavit se v letošním roce poprvé (!) na běžky se objevila během minulého týdne, když zima konečně ukázala (alespoň podle médií) drápy. Moc sněhu z toho sice nebylo, ale stačilo to k tomu aby se ve mě probudily běžkařské pudy. V neděli ráno jsem tedy políbil rozespalou Kláru i tvrdě spící Karču, slíbil že na večerní koupání už budu doma a vyrazil směr Rokytnice.
K celé akci jsem dopředu přistupoval tak, že rozhodně nepůjde o nějaké prašanové radovánky, ale spíš o zoufalou snahu dostat se po dlouhých týdnech zase do hor a když se najde příležitost trochu se sklouznout, tak jedině dobře, jinak jsem byl ochoten to přinejhorším odchodit s lyžema na batohu.
Po příjezdu do Rokytnice to skutečně nevypadalo nijak růžově. Jakýsi pocit zimy tu díky třem centimetrům sněhu a ojínělým stromům byl, ale na lyže to rozhodně nebylo. Jelikož moje nadrženost po lyžařské lopotě byla veliká, rozhodl jsem se pohrdnout komfortem lanovky a vydat se na hřebeny pěkně po svých se záměrem dokumentovat přibývání sněhu v závislosti na nadmořské výšce. S lyžema na báglu jsem se proto jal drápat do stráně přímo nad parkovištěm a tam jsem pořídil první snímek.
Po loukách nad Rokytnicí a pak po silnici vedoucí na Dvoračky jsem to valil po po svých, dýchal splodiny z různých SUV, roleb a jiných samohybů, čile transportujících osoby a materiál do penziónů podél cesty a říkal si: aspoň, že je krásně, když už je tu provoz jak na Václaváku. Lyže šly konečně nasadit u chaty Světlanka, kde se silnice potkává s červenou FIS sjezdovkou (toho času mimo provoz). Na sjezdovce bylo ještě docela dost starého sněhu a vrstvička čerstvého prašanu tomu dávala mírně “freerideový” říz. Stoupal jsem spolu s několika skialpinisty na pásech vzhůru a umínil si, že se tudy budu muset vracet zpátky, abych si tu zkusil trochu zaloučkařit.
Notně zadýchán a řádně propocený jsem konečně vysupěl na cestu z Ručiček na Dvoračky a dál pokračoval po ní a pak od Dvoraček nahoru do Kotelského sedla. Tady už se člověk o skluznice bát nemusí, nicméně na exponovaných místech občas vykoukne tráva.
Ze sedla pak klasika - přes Růženčinu zahrádku a Čtyři pány na Labskou (pro mě už trochu nuda :). Sněhu je tu dostatek a kromě toho, že smrčky nejsou obalené sněhem jako obvykle bych nepoznal, že to zima letos dost fláká. Na Labské boudě se zdržuju jen abych nalepil pásy, loknul čaje z termosky a cvaknul Labe, které touto dobou bývá většinou pod ledem a závějemi.
Z Labské mířím na Martinovku a odtud stoupám na rozcestí Pod Smělcem. Zajímavé je, že tady s přibývajícími výškovými metry sněhu jakoby ubývá a pod rozcestím je potřeba dávat bacha na pár vyčuhujících kamenů. Na samotném hřebeni je sníh místy vyfoukaný větrem.
Někdy i trochu dost a taková místa se musí obcházet.
Po hřebeni svištím až na Voseckou boudu odkud už plánuju návrat přes Zadní plech a Dvoračky do Rokytnice.
K večeru se nad západním obzorem začalo zvedat pohoří z mraků a postupně pohlcovalo krkonošské kopečky. Při výstupu na Plech mě na nose zašimraly první droboučké vločky. Dotraverzoval jsem až skoro na Dvoračky a pustil to po červené dolů. V mírném úseku nad Světlankou jsem si užil parádní loučkaření na které jsem se celý den těšil. Rád bych pokračoval po sjezdovce až dolů, ale kus pod chatou už mi začaly skluznice varovně bzučet o zmrzlé hrudky hlíny. Lyže tedy putovaly na batoh a já se poklusem vydal k autu, houstnoucí šero totiž signalizovalo, že jsem to trochu přetáh a že asi nestihnu to večerní koupání…
Jak je vidět, tak sníh v Krkonoších je. Na běžky je ho ve výškach nad 1000 metrů dost, trasy jsou protažené a velmi rychlé. Na klasiku je stopa často dost zničená. Skialpy a XCD bych zatím ještě nechal doma. Podle předpovědi to vypadá, že v nehbližších dnech by mohlo něco připadnout, tak snad už se budou podmínky jen zlepšovat.
Honza
