středa 24. prosince 2014

Bacha na kolena

O výletu do Krkonoš a o tom jak předejít bolesti v kolenou; a taky trochu toho filozofování nad panákem Rona Zacapy.

O víkendu jseme se vrátili z Krkonoš. Zima nás tam trochu namlsala hned při našem příjezdu. Hustě sněžilo a foukal silný vítr. Někteří členové naší výpravy byli zimou na horách natolik zaskočeni, že si raději sjeli k nejbližší benzínce doplnit výbavu a dobyli chatu až s fungl novými řetězy na pneumatikách. Když jsem ale pomáhal stěhovat věci z auta do chaty, tak ačkoli nám vichr rval igelitky z rukou a sníh nás fackoval hlava nehlava, všem nám mezi rozcuchanými vlasy probleskoval na tváři spokojený úsměv. Byli jsme zkrátka rádi, že jsme na horách a že je zima.

Jenže pak si to zima rozmyslela a nechala se někam odfouknout jižním větrem. Možná byla naštvaná, že jsem se hned první noc ze samé radosti opil a druhý den strávil v zákleku (sic telemarkovém) u záchodové mísy. Kdo ví, každopádně pak už hlavně pršelo a bylo teplo. Pár bílých fleků sice odolávalo, ale bylo to tak maximálně na bobování a stavění mini sněhuláků s naší Karčou. Na běžky jsem si mohl nechat zajít chuť. Jediná souvislá sněhová pokrývka byla ta uměle vyrobená na místní sjezdovce.


V pondělí ráno jsem si přivstal, nalepil pásy a sjezdovku vysupěl až po hranici sněhu. Smutné je, že na hranici sněhu se obvykle lyže nasazují, kdežto zde naopak. Pod vrcholem jsem obětoval Krakonošovi vodu ze své čutory a prosil ho ať ji promění na sníh. Vzal mě asi za slovo, protože během našeho pobytu spadly asi čtyři sněhové vločky. A pak mě čekaly moje první oblouky v letošní sezóně. Jak to tak bývá, byly roztřesené, křečovité a utrápené.

V noci na úterý pořádně zapršelo díky čemuž technický sníh na sjezdovce pěkně změkl a stal se stravitelnějším i pro lehké backcountry lyže. Tříhodnová permice vypadala tak akorát na rozježdění, aby to člověk nepřehnal. Po pár jízdách jsem nabyl na lyžích trochu jistotu a chtěl začít úročit svoje (skoro) každodenní cvičení zaměřené na telemarkový poklek. Hlavně se soustředit na zadní nohu, stáhnout ji víc pod zadek, pořádně zatížit a nenechávat ji vzadu jen tak povlávat. Hned po první jízdě mě z toho tlačení na zadní nohu začalo bolet koleno.

Ze tří hodin uplynula ale teprve necelá polovina a mě se ještě nechtělo na chatu. Navíc tou dobou jsem byl na sjezdovce už úplně sám. Rozhodl jsem se to opatrně dojezdit. Znamenalo to, že přestanu na cokoli tlačit a spíš se zaměřím na jistotu postoje a to jak se dostat dolů bez zbytečné křeče. Aniž bych věděl jak to udělám, pustil jsem se z kopce a šel do prvního pokleku. Bylo mi jedno co to udělá s lyžema, důležitý teď byly moje kolena. Takže pěkně měkce s citem a pomalu, váha rovnoměrně na obě nohy. Jako když trénuju doma na podlaze, jenže tady je to z kopce a to znamená naklonit se dopředu. Lyže kupodivu zatočily a byl to krásnej dlouhej oblouk vyjetej po hraně a za ním další a další. Koleno mě přestalo bolet už po první jízdě.

Při osamělých jízdách na vleku jsem meditoval o tom proč se pocit z jízdy najednou tak dramaticky zlepšil a hlavně proč mě tak rychle přestalo bolet koleno. A najednou došlo: je to přece postoj! Postoj od slova stát, stát stabilně na obou nohách, ne balancovat na jedné. Bolest v koleni vzniká jeho nepřirozeným zatížením. K tomu ale nedojde pokud se člověk soustředí na rovnoměrné rozložení váhy na obě nohy. Tělo se tím jaksi samo vybalancuje a všechno se pak ohne v těch správných úhlech, klidně i do velmi hlubokého pokleku (co tělo dovolí samozřejmě). A zrovna tohle se dá natrénovat i doma v koupelně.

Ale i při tréninku na podlaze, mě někdy začalo bolet koleno. Bylo to vždy kdy jsem do pohybu odmítal dát vědomí, třeba proto, že jsem spěchal na vlak, nebo už v duchu řešil problémy v práci. Vědomí musí být nedílnou součástí pohybu. Nejde ani tak o to se na něco soustředit, ale spíš být přítomen, udávat směr a nechat tělo, lyže a sníh ať si s tím poradí. Tohle je pro mě ta lyžařská nirvána. Není snadné ji dosáhnout, protože vědomí se často nechá ovládnout strachem z nezvyklého pohybu (na lyže se dostanu párkrát za rok), nebo je prostě rušeno okolním ruchem (asi proto dávám přednost backcountry), ale když se to podaří, je to… prostě nirvána.

Nečekal jsem, že letos přijde tak brzy a že to bude na promoklé sjezdovce v Malé Úpě.

Honza

1 komentář:

  1. Dovolím si malou asociaci, protože to platí pro všechny sporty, kde je potřeba sofistikovanějším způsobem koordinovat pohyby těla. Já to tak mám třeba u golfu (ale samozřejmě u telemarku taky :-). Přemluvit mozek ze zaběhlých kolejí je zkrátka makačka!

    Jinak Ti přeji Honzo hodně štěstí v roce 2015, pohodu v rodině i na svazích.

    PS: Už jsme vytáhli nádobíčko na loučkách u baráku, mrkni na blog.

    OdpovědětSmazat