Na Pradědu už napadl a roztál první sníh a to je myslím příležitost začít pomalu čekat až zima zaklepe na dveře. No a co jiného při tom čekání dělat, než spřádat nějaké ty plány.
Jelikož z nějakého iracionálního důvodu věřím, že letos přijde slušná zima, tak jsem zainvestoval do rozšíření svého BC arzenálu a pořídil si XCD výbavu. Zatím je to tedy jen hromádka komponent, co čeká ve svých krabicích na smontování, ale aspoň je to po letech dolování informacích a zvažování jestli jo, nebo ne, konečně doma. Tady musím vyjádřit svůj dík člověku, který se se mnou neváhal podělil o svoje letité zkušenosti s ježděním na tomhle typu lyží, pomohl s výběrem a navíc i se sháněním jednotlivých částí - takže Ivane ještě jednou díky.
Jako první mě tedy čeká montáž vázání. Věc, kterou jsem zatím nikdy nedělal a mám z ní trochu trému (nerad bych si třeba provrtal lyži skrz a podobně), ale snad to dobře dopadne. Každopádně nějaký ten report z montáže se tu časem objeví.
No a pak už snad pomalu začne sezóna a bude se jezdit a průzkumničit. Jsem tedy zvědav, jak nám to bude s Klárou spolu šlapat, když já pojedu na širokáčích v plastových botách a ona na BC běžkách. Na druhou stranu budeme moct přímo v terénu porovnávat výhody a nevýhody obou typů výbavy.
Další věcí, které bych se rád konečně letos pořádně podíval na zoubek je snowkiting. Zkusit malého draka v kombinaci s BC běžkami mě napadlo už vloni, ale bohužel to bylo až ke konci sezóny. Stihl jsem na lyžích udělat aspoň jeden pokus, podmínky však nebyly zrovna ideální na to, aby se dalo říct jestli to jde nebo ne. Nicméně přes léto jsem pilně trénoval ovládání draka, takže start na lyžích bude snad o něco jednodušší.
Jak je vidět, tak nějaké plány na nadcházející sezónu mám, teď ještě aby už konečně napadl ten vytoužený sníh... Abych nezapomněl, tak letos si teda ještě přeju zdraví, protože vloni se mě během sezóny dvakrát chytla angína a dost mě přibrzdila v mých zimních aktivitách.
Na závěr tu mám jedno videjko. Nejezdí se tam sice na BC běžkách, ale hezky se na to kouká a je to o té nejzákladnější podstatě backcountry lyžování - o dobrodružství.
Doufám, že si všichni v letošní sezóně to svoje dobrodružství najdeme.
Jarní běžky jsou pro mě ta pověstná třešnička na dortu lyžařské sezóny.
Nejlepší je, počkat si na víkend, kdy je tak hezky, že lidi ve městech vytahujou z šuplíků šortky a nikoho ani nenapadne, myslet na sníh a lyže.
Jenže na horách je tou dobou zrovna strašně krásně. Sníh už sice není z nejrychlejších a stopy jsou zničené, ale na backcountry běžkách to nevadí. Člověk si prostě jen tak na pohodu šlape, užívá si tepla, sluníčka a zpěvu ptáků.
Letos to vyšlo parádně a vzhledem k tomu, že zima, jak se zdá, ještě ukáže drápy, tak se pár příležitostí na provětrání lyží určitě ještě najde.
Kiting byl pro mě donedávna, podobně jako windsurfing, čistě vodní sport. Sice jsem věděl, že se za drakem jezdí i na snowboardu, nebo na lyžích, ale považoval jsem to jen za zoufalou snahu kiterů, jak překlepat zimu a nevypadnout ze cviku. Byl to pro mě sport, o kterém jsem byl přesvědčen, že vzhledem k jeho závislosti na počasí (větru) a nedostatku větších vodních ploch, pro něj u nás nejsou zrovna ideální podmínky. A pak jsem na Čt 4 viděl perfektní dokument Hledači větru.
Tenhle dokument se věnuje z větší části právě snowkitingu, pro který jsou u nás, díky socialistické kolektivizaci zemědělství, podmínky jako stvořené. Kite je tu představen nejen jako věc na dělání různých skoků a triků, ale také jako dopravní prostředek, který vás dokáže vytáhnout na kopec a právě tahle vlastnost mě zaujala nejvíc.
Samozřejmě jsem hned začal googlit a zjistil, že existuje spousta různých typů draků, dokonce i velmi malé a levné, používané na trénink. Napadlo mě, jestli by takový malý drak nešel použít s backcountry bežkami jako tažný kite. Abych to zjistil, pořídil jsem dráčka o velikosti 2 m2. Takhe malý drak váží zhruba 1,3 kg a v batohu zabírá místo zhruba jako membránová větrovka, takže nic, co bych sebou nemohl běžně vozit a v případě potřeby použít. Otázka je, jestli to bude fungovat.
O víkendu jsem vyrazil na první trénink. Chvíli jsem váhal, zda nevyrazit rovnou s lyžema někam do hor, ale pak mi došlo, že napoprvé budu mít co dělat se samotným drakem a lyže by mi spíš překážely. Byla to samozřejmě pravda. Video, co se mi podařilo během prvních pokusů natočit, ukazuje těch několik málo letů, kdy se mi dařilo udržet draka ve vzduchu alespoň pár minut.
I takhle malý drak má překvapivou sílu a já jsem přesvědčen, že mě na běžkách určitě utáhne. Samozřejmě bude záležet na tom jak moc bude foukat (při tréninku to bylo odhadem 7 m/s), jaký bude sníh, jestli pojedu do kopce, atd. To ale zjistím až při ostrém testu na běžkách - doufám, že to stihnu ještě letos :)
Stránka, kde jsem našel asi nejvíc informacích o snowkitingu, je překvapivě www.snowkiting.cz :)
Mám teorii, že na běžkách se dá sjet skoro cokoli, jen je potřeba trochu víc citu pro rovnováhu než, když máte k nohám přidělaný dvě žehlicí prkna a přezkáče po kolena.
To potvrzuje chlapík jménem Andy Newell, který na běžkách dělá neskutečný věci.
Jak zima proměnila turistický lunapark, v zapomenutý a opuštěný kus země.
Do Broumovského výběžku jsem se s běžkama chtěl vypravit už vloni, ale než jsem se stačil rozhoupat, tak v nižších polohách roztál sníh. Letos jsem byl pevně rozhodnutý zachytit těch pár týdnů, kdy je dost sněhu i ve výškách kolem 500 m.n.m, včas. Při naší poslední výpravě do Černého dolu jsme zjistili, že sněhu je na severu opravdu dost a v televizi neustále opakovali výstrahu na silné mrazy, takže nebyl důvod otálet.
Kam jinam se napoprvé v Broumovském výběžku vypravit než do jeho nejprofláknutější oblasti, Adršpašsko-teplických skal. Vlastně jsem tu už párkrát byl (v létě), a pamatuju si odtud dvě věci: 1) Spáry. Spáry všude. Spáry, které způsobí, že i když si myslíte, že lezení vám už není cizí, tak tady v obtížnostech kde se cítíte dost silní nevylezete nic, zapytlíte každou cestu a domů se vracíte s odřenými klouby, podlomeným sebevědomím a znečištěným spodním prádlem. 2) Lunapark. Neuvěřitelné množství lidí a všechno zpoplatněné, od parkování až po samotnou přírodu, kam vás pustí přes turniket. Naštěstí mráz a sníh dávali naději, že zde v tomto ohledu budou panovat trochu jiné poměry.
Jako základnu jsme zvolili penzión Čtyřlístek v Teplicích nad Metují. Byla to dobrá volba, protože v panu Habartovi, majiteli a provozovateli penziónu, jsme našli nejen dobrého rádce ohledně skalního města i okolí, ale také vtipného společníka.
V sobotu máme v plánu proskočit skalním městem po žluté do Adršpachu, pokračovat až na Bukovou horu na Česko-Polských hranicích a vrátit se po červené zpět do Teplic. Ze strachu před silným mrazem, v němž každý krok může být tím posledním, vyrážíme nabalení jak dvě pumpy. Samozřejmě záhy zjišťujeme, že je nám příšerné vedro a já pak zbytek cesty vláčím většinu tepelné izolace v batohu. Inu někdy je asi lepší zbytečně nepodléhat panice, kterou se snaží šířit sdělovací prostředky, aby nás udržely pěkně doma u obrazovek. Sympatické je, že brána do skal je otevřená dokořán a vstup je zdarma, ale na vlastní nebezpečí - to nám vyhovuje, protože oba pamatujeme časy, kdy se dbalo spíš na veřejnou bezpečnost a o tu osobní se každý musel postarat sám pomocí vlastního rozumu a pudu sebezáchovy. Směle vstupujeme dovnitř.
Ze začátku máme trochu navigační problémy, způsobené tím, že turistické značení v GPS se trochu rozchází s realitou, ale vzhledem k tomu že jsou zde už vyšlapané stezky od pěších návštěvníků celkem brzy se chytáme správné cesty. Náš relativně svižný postup, se výrazně zpomalí, jen co se z lesa vyloupnou první skalky. Je totiž nádherné počasí a skály s bílými čepicemi vypadají proti modré obloze prostě úžasně. Samozřejmě nadšeně fotíme. Problém je, že za rohem vykouknou nové skalky a ještě hezčí než ty první a tak pořád dokola. Foťák už radši ani neschovávám a smiřuju se s tím, že z ruky, kterou ho ovládám (bez rukavice), se pomalu stává zmrzlý pahýl.
Trochu akčnější to začne být za Vlčí roklí, kde je potřeba nastoupit na žebříky. Bereme lyže do rukou (kdo má tak přivazuje na batoh) a hurá nahoru. Tady trochu chápeme to “na vlastní nebezpečí”, protože žebříky jsou často pod silnou vrstvou sněhu a místy by se nám místo lyží spíš hodily mačky. Bohužel děláme další navigační chybu a po zadku se doušepeme až na hladinu Adršpašského jezírka. Je sice vypuštěné, ale nějaká voda tu je a místy prosakuje kolem okrajů zamrzlé plochy. Namočit si lyže, nedej bože i něco jiného, by v těchto mrazech bylo docela nepříjemné. Opatrně jdeme po zamrzlé hladině k přístavišti, odkud se vyšplháme po zasněžených žebřících zpátky na cestu. Pak už stačí jen seběhnout po schodech k vodopádům a jsme v Adšpašské části skal.
Tady už jsou chodníky upravené a vysypané štěrkem, takže běžky ani nenasazujeme. Taky tu korzuje daleko víc lidí (i když proti nule je skoro všechno daleko víc). Je tu sice víc skal na menším prostoru, ale postrádá to tu backcountry romantiku jaká byla v teplické části, tak se tu moc nezdržujeme a pelášíme do Adršpachu.
Cesta přes sklaní město nám zabrala díky neustálému focení hodně času a možná by bylo na místě uvažovat o pomalém návratu, ale pod Křížovým vrchem je pláň jiskřícího prašanu zalitá sluncem, tak neodoláme a pokračujeme směr Buková hora. U Zdoňova přestáváme sledovat turistickou značku vedoucí po silnici a držíme se spíš vyšlapaných běžeckých stop. Po nich se dostaneme až pod Bukovou horu. Tady padne definitvní rozhodnutí nabrat směr Čtyřlístek, tak místo výstupu na hřeben pokračujeme pod lesem a přes louky kolem Horních Teplic skoro až k penziónu.
V neděli už radši neplánujeme nic delšího a motáme se celý den v teplické části skalního města.
V Teplicích nad Metují jsme strávili parádní víkend a vzhledem k tomu, že máme od pana Habarta ještě spoustu tipů, kam tady vyrazit, tak tu rozhodně nejsme naposledy. Zajímavé bylo navštívit tuhle oblast právě v zimě, kdy se příroda i místní lidé vymaní z turistického kolotoče a jsou na chvíli tím, čím doopravdy jsou. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že je hodně příjemné tu s nimi chvíli pobejt.
Na závěr pár tipů a postřehů:
Ve skalním městě nalepte stoupací pásy a radši je ani nesundávejte.
Je dobré mít možnost přidělat běžky na batoh.
Mezi skálami je skutečně trochu víc zima než na poli.
GSM signál ve skalách většinou není, naopak GPS tu až na pár výjimek chytnete všude.
Pokud chcete jezdit klasiku, případně bruslit, mapku upravovaných tratí prý dostanete v informacích.
Jak se chodí na běžkách ve skalním městě můžete zkouknout v tomhle videu.
Odkaz na tenhle blog mi poslal přímo jeho tvůrce Martin. Rozhodně se jedná o zajímavou věc, která stojí za proklikání. Číst se dá přímo v originále, v případě nouze to celkem v pohodě dává Google Translator.
S Martinem jsme si vyměnili pár mailů, na BC mi doporučil oblasti Pokljuka (poblíž města Bled), Velika Planina (blízko Ljubljane) a Pohorje (blízko Mariboru). Se sněhem to prý letos mají horší a jezdí lyžovat spíš do Rakouska.
Slovinsko u nás asi není tak lyžařsky profláklé jako Rakousko, Itálie, nebo Francie, ale možná proto, by stálo za pořádný BC průzkum.
Nedávno jsem na mapě narazil pod Černou horou na slibně vypadající, 1,6 km dlouhý, sjezdík, takže když z Černého dolu hlásili sněhovou kalamitu, bylo jasné, že přišla ta pravá chvíle.
Zaparkovat se dá přímo v Černém dole (třeba na parkingu u skiareálu). Trasu bych doporučil začít v údolí Zrcadlového potoka a odtud vystoupat na Smrčinu. Právě Smrčina, údolí Bolkovského potoka a Hladíkova výšina jsou zlaté hřeby téhle cesty. Dal by se tu udělat malý okruh a strávit celý den pohodovým loučkařením. My jsme to ale natáhli k Hofmanovým boudám a od nich vystoupali po žluté na upravenou běžeckou stopu stopu (modrá).
Jelikož se čas rychle nachyloval, rozhodli jsme se sjet od Zrcadlovek po žluté do Černého dolu. Že to bude přísný sjezd jsme věděli z mapy, ale nakonec nás to přeci jen dost zaskočilo. Na XCD lyžích by se tu člověk asi vyřádil, ale na běžky to bylo trochu moc. Naštěstí se stopa asi v polovině stočila ze žluté víc na vrstevnici a dalo se to v pohodě dojet.
Ten sjezdík ze Smrčiny jsme nakonec museli podstatně zkrátit. Bylo hodně prašanu a lyže v něm moc nechtěly jet, tak jsme to radši vzali zprudka přímo do údolí Bolkovského potoka - škoda snad příště.
