Provizorní servisní stolice

Jak si doma udělat jednoduchou servisní stolici alias mazací kopyto.

Přiznám se, že s mazáním to moc nepřeháním. Rozhodně nejsem alchymista, co kvůli sobotní vyjížďce v pátek do půlnoci voskuje a nad ránem nemůže usnout, ze strachu, jestli náhodu nepromazal. Přesto, že to moc neřeším, tak během sezóny mažu pravidelně a relativně často. Zatím jsem se obešel bez nějakých speciálních držáků, lyži jsem na stole vždycky nějak vypodložil a během voskování jsem ji v případě potřeby přidržoval rukou. Tento způsob práce, ale dělá z poměrně nezábavné činnosti jako je mazání, činnost docela otravnou, jelikož nemožnost použít obě ruce je, hlavně v případě seškrabávání vosku, dost frustrující.

Letos jsem si řekl, že situaci budu řešit včas a pořídím si na to nějaký udělátor. Nejprve jsem se začal ohlížet po speciálních mazacích kopytech. Docela se mi líbila ta cestovní, co se skládají ze tří částí a dají se přimontovat na stůl, nebo třeba parapet, ale na to jak byla drahá, mi přišla příliš jednoúčelová. Vyrazil jsem proto do jednoho nejmenovaného hobby marketu a v oddělení kde měli různé svorky a upínáky, jsem si vybral plastový svěráček BESSEY S10-ST.

Svěráček přidělaný na stole mi posloužil jako základ servisní stolice. Lyži jsem do něj upnul za boky. Jelikož má plastové čelisti, tak povrchu lyže nijak neublížil - nesmí se to ale přehánět s utahováním. Konce lyže jsem klasicky vypodložil dřevěnými hranoly.

Tohle provizorní kopyto se mi celkem osvědčilo. V pohodě jsem na něm namázl dvoje BC běžky i široký XCD-čka. Neříkám, že je dokonalé, to ne - např. to vypodložení konců lyže je hodně provizorní (v příštím záchvatu tvořivosti snad vymyslím něco bytelnějšího), ale na to moje mazání stačí. Hlavně se mi na něm ale líbí to, že svěráček můžu použít i na jiné věci než na mazání lyží.

Kdyby to snad někoho inspirovalo a chtěl pro svěráček skočit do obchodu tak bacha - prodává se bez těch svorek pro uchycení ke stolu, ty je nutno koupit zvlášť.

Honza

XCD lyže v akci

Jak vypadá jízda z kopce na XCD lyžích.

Po tom co jsem na BC Běžkách představil pojem XCD, napsal něco o vybavení a přiznal, že letos to hodlám vyzkoušet na vlastní kůži, by bylo dobré ukázat, jak vypadá XCD lyžování v praxi - nejlépe v podání někoho, kdo to umí.

Hledal jsem, hledal a podařilo se mi najít videjko od kandadského lyžaře, který sedlá lyže Karhu Guide (alias Madshus Annum) doplněné o vázání Voilé Switchback a boty Scarpa T4.

Honza

Aby nohy nebolely

Nějaké to cvičení pro free heel lyžaře.

První výlet na lyžích vždycky bolí. Je jedno, jestli se člověk mimo zimní sezónu věnuje nějakému sportu, vždycky se najde pár svalů, které zrovna ten váš sport, moc neprocvičuje a které jsou na lyžích, jako na potvoru, hodně potřeba.

Řešením problému, jak přežít první lyžování relativně bez následků, je začít pravidelně a s dostatečným předstihem vykonávat pohyby podobné těm, co člověk dělá na lyžích a co na suchu vypadají tak směšně.

Pro inspiraci přidávám pár videí, které na mě začal vyhazovat YouTube, když jsem si pěkně hověl u počítače, sjížděl telemarkové filmečky a snil o nadcházající zimě.

Jo a kdyby se snad někdo chtěl na základě těchto ukázek nadšeně vrhnout do tréninku hlubokých telemarkových pokleků, nebo začít přeskakovat lavičku, tak se prosím nejdřív zahřejte nějakým lehkým poklusem.

Na závěr ještě něco pro opravdové maniaky:

Tužme se! ;)

Honza

Sezóna 2012/13: Přehled XCD vybavení

XCD vybavení jsem se zatím v žádném přehledu nevěnoval a tak to chci letos napravit.

Nejprve stručná charakteristika:
XCD tvoří most mezi backcountry běžkami a “sjezdovým” telemarkem, případně skialpem. Jsou to lyže, na kterých se pořád celkem dobře chodí, ale lze na nich také velmi dobře zdolávat strmější svahy - jak směrem nahoru, tak směrem dolů. Nejlepší využití najdou v kopcovitějším terénu a lidé co na nich jezdí tvrdí, že si parádně zalyžovali tam, kde by to na skialpech nemělo cenu. Jak jsem psal ve Votvíráku, letos se o tom hodlám přesvědčit na vlastní kůži.

XCD lyže začínají na šířce kolem 80 mm a končí - no vloni bych napsal, že kolem 120 mm, letos jsem zaznamenal i kousek široký 137 mm, takže těžko říct, kde se to zastaví :) Ocelové hrany jsou na těchto lyžích samozřejmostí a většinou také protismyk. Vázání se na ně hodí asi hlavně NN 75 s patní pružinou a boty lehké dvoupřezkové plasťáky, nebo pevnější šněrovačky typu Crispi Svartisen, nebo Fischer BCX 875.

Většina firem, až na vyjímky (např. Sporten), vyrábí aspoň jeden model BC lyží, který svou šířkou spadá do kategorie XCD. Rozmanitější nabídku v tomto segmentu mají firmy Fischer (řada S-Bound), Madshus (Cross Country Downhill) a Rossignol - ten sice v Evropě tváří, že nabízí nejširší lyži BC 90 (88 mm), ale stačí se podívat na americkou verzi stránek a rázem se v nabídce objeví ještě dva tlouštíci BC 110 a BC 125 WIDE. No a pak je tu ještě americká BC firma Voilé, která kromě čistokrevných BC “sjezdovek” dělá i dvoje tlusté šupináče.

XCD-čka jsou v Evropě často považována za běžky. Nic proti - má to ale za následek ten efekt, že firmy, které vyrábí běžecké lyže, boty i vázání, na svých stránkách doporučují k XCD lyžím často vzájemně nekompatibilní boty (NN 75) a vázání (NNN BC), hlavně když je to z jejich produkce. Na tento zásek můžeme narazit např. na webu Fischer, nebo Rossignol. Řešením by přitom bylo, kdyby zmínění výrobci, začali pod svou značkou prodávat také nějaké NN 75 vázání, pokud možno s kabelem.

Pojďme se teď mrknout na jednotlivé výrobce:

Fischer
V XCD řadě nazvané S-Bound nabízí Fischer čtveřici lyží v rozmezí šířky 78 - 112 mm. V centru zájmu recenzentů jsou hlavně dva nejširší modely (98 a 112). Oceňován je hlavně jejich protismyk a také výborný skluz při chůzi po rovině. Pro XCD jsou také využitelné šněrovací boty pro vázání NN 75 BCX 875 (dvoupřezkové) a možná i BCX 675 (jednopřezkové) jako lehčí varianta k plastovým botám (např. Scarpa T4).

Madshus
Dle mého názoru má Madshus svojí řadu lyží, nazvanu přímo XCD, lépe vyváženou než Fischer. Nabízí pouze trojici modelů Eon (83 mm), Epoch (99 mm) a Annum (109 mm), přičemž každý z nich má svůj smysl a plynule navazuje na řadu Backcountry. V porovnání s lyžemi Fisher jsou XCD od Madshus o něco měkčí a tím pádem víc zaměřené na sjezd. Nejoblíbenější jsou opět nejširší modely Epoch a Annum. Lyže Annum jsou v podstatě pouze designově pozměněné legendární XCD-čka Karhu Guide.

Rossignol
Rossignol má své XCD lyže z hlediska jejich maximální šířky posazené s daleko většími rozestupy. Zatímco u modelu BC 90 ještě můžeme mluvit o nějakých backcountry túrách, tak zameření tlouštíků BC 110 a BC 125 WIDE je jasné - dostat se co nejpohodlněji (po vlasních samozřejmě) ke svahu a maximálně si užít sjezd v prašanu. Pro XCD jsou z produkce Rossignol použitelné ještě šněrovací NN 75 boty BC X 12 s výstuží kotníku a dvěmi přezkami, ty bych ale použil maximálně na nejužžších Rossignol XCD-čkách. BC 110 a 125 už si říkají o plastové boty doplněné hardwire vázáním.

Atomic a Salomon
Obě tyto firmy vyrábí shodně jeden vzájemně podobný model lyží použitelný pro XCD. U Salomonu se jedná o lyži XADV 89 GRIP a Rainier Posigrip u Atomicu. Oba modely mají podobnou geometrii s maximální šířkou lyže necelých 90 mm. Shodné pro ně je také to, že nemají čistě dřevěné jádro, ale je zde určitý podíl pěny. Taková konstrukce snižuje váhu lyže. Nevýhodou může být trochu horší torzní tuhost, která by snad mohla činit potíže těžším lyžařům, ale co jsem zatím četl, tak si nikdo nějak významně nestěžoval.

Voilé
Tahle sympatická americká firma hubený lyže prostě nedělá. Vloni vyzkoušeli protismyk na nejužších lyžích ze své produkce Vector BC (118 mm / 180 cm). Zřejmě se to ujalo, protože letos přidali do rodiny BC ještě tlouštíka Charger BC (137 mm / 181 cm). Je jasné, že tyhle lyže jsou dělané hlavně na maximální požitek ve sjezdu a protismyk se hodí tam, kde je potřeba se k vyhlédnutému svahu prokousat skrz zvlněný terén. Kromě lyží vyrábí Voilé slušnou řádku telemarkových vázání výborně použitelných pro XCD. Podrobněji jsem se o nich rozepsal tady.

Ostatní
A na konec zbyly firmy, které sice nedělají XCD lyže, ale vyrábí nějakou jinou důležitou součást XCD výzbroje. Třeba lehké dvoupřezkové tele plasťáky dělá Scarpa (T4), nebo Garmont (Excursion). Crispi vyrábí pěkné kožené boty Svartisen 75 MM s vystuženým kotníkem a dvěma přezkami. No a pak ještě výrobci vázání G3 a Black Diamond o kterých jsem už psal ve speciálu věnovaném XCD vázáním.

Všechno je samozřejmě spolu s BC běžkami naházeno v přehledové tabulce.

Honza

Speciál: XCD Vázání

Tenhle speciál věnovaný XCD vázání volně navazuje na starší článek o vázání pro backcountry běžky.

Když jsem před čtyřmi roky začínal s BC běžkami, šla mi hlava kolem z různých zkratek pro normy běžeckých vázání a jejich variant. U XCD lyží volba jasně padá na normu NN 75, ale i v tak jednoduchém řešení se dá najít spousta modifikací, s nimiž je dobré se před nákupem seznámit. V tomhle článku se pokusím shrnout poznatky, které jsem v průběhu tohoto roku nasbíral po webu a z rad zkušenějších. Tak pojďme na to.

Pro XCD jsou vhodná telemarková vázání, která mají alespoň nějaký kabel. Úkolem kabelu je nenechat volnou patu příliš se odchýlit od osy lyže a také při zatáčení přenášet více síly z boty na lyži. Kabel telemarkoveho vázání se musí umět natáhnout a smrštit podle toho jak se bota při chůzi ohýbá. A právě podle způsobu, jakým se kabel natahuje lze kabely, potažmo vázání, rozdělit na kabely s natahovanou pružinou (anglicky se jim většinou říká prostě "cable") a kabely se stlačovanou pružinou (ukrytou v pouzdře), anglicky zvané "hardwire". Obecně se má za to, že hardwire kabely mají lepší vlastnosti, ale bohužel za cenu vyšší hmotnosti, což je zrovna u XCD docela důležitý parametr.

Dalším kritériem, podle kterého můžeme vázání rozdělit je způsob uchycení boty. U vázání použitelných pro XCD, můžeme narazit na dvě hlavní řešení. Prvním je starý dobrý 3-pin, kde je prodloužená přední část podrážky ve vázání uchycena pomocí skřipce. Správnou pozici boty zajišťují tři hroty na desce vázání, které musí zapadnout do třech otvorů v podrážce. Výhodou tohoto klasického řešení je, že se obejde bez kabelu (vím, že si teď trochu odporuju, ale k čemu je to dobré popíšu dále). Naproti tomu další způsob uchycení se bez kabelu neobejde. Vypadá podobně jako 3-pin, ale na jeho desce nejsou žádné hroty a místo skřipce je tu jen jakýsi tunel, do kterého se nadoraz zasune prodloužená přední podrážka boty a v této poloze je bota držena kabelem napnutým přes patu.

Jelikož XCD v sobě snoubí chůzi na delší vzdálenosti i slušné sjezdové vlastnosti, je téměř každá součást XCD vybavení nucena řešit konflikty, které sebou přináší snaha vyhovět specifickým nárokům těchto rozdílných lyžařských směrů. U vázání jsem si pro sebe tento problém nazval "freeheel paradox". Chůze na lyžích totiž vyžaduje patu co nejvolnější kvůli energickému odrazu (anglicky kick), kdežto při sjezdu se hodí spíš pata pěkně fest přitažená kabelem pro větší přenos síly z boty na lyži. Pojďme se teď mrknout, na jaká řešení freeheel paradoxu můžeme narazit.

Kabel odnímatelný
Nejjednodušší řešení je při chůzi kabel z vázání prostě sundat a znova ho nasadit až na kopci před sjezdem. Příkladem (a snad i jediným zástupcem) budiž vynikající ultralehké vázání Voilé 3-pin Cable.

Kabel fixovaný k desce vázání
Další vtipné řešení od firmy Voilé, je mít kabel trvale připevněný k vázání, ale s možností během chůze ho mít zafixovaný za podložkou vázání resp. za její patní část (anglicky Heel Pad). Před sjezdem lze pak kabel jednoduše přepnout na patu. Opět se mi nepodařilo najít jiného výrobce tohoto řešení, takže jediným zástupcem je Voilé Hardwire 3-Pin Telemark Binding. Oproti 3-Pin Cable přináší Hardwire 3-Pin především "sjezdovější" hardwire kabel a vyšší podložku pod vázání (tzv. Riser). Logicky daň za tyto vymoženosti je podstatně vyšší hmotnost vázání, takže je potřeba pečlivě rozvažovat priority.

Kabel kompromisní
Ti, co jsou líní se zaobírat během cesty kabelem, se musí spokojit s kompromisem. Kabel je zapnutý na patě pořád, ale jeho síla není zase tak velká, aby nějak dramaticky bránila chůzi a zároveň stačí na pohodlné sjíždění. “Kompromisní” kabely jsou většinou hardwire, ale najdou se i modely vázání s natahovanou pružinou. Tady bych ještě dodal, že hardwire kabely vetšinou umožňují měnit patrony s pružinami o různé tvrdosti a tím dosahovat potřebné síly kabelu. Zajímavou vychytávku u  tohoto typu vázání vymysleli u G3 - řkají tomu Tour Throw a vtip spočívá v tom, že páka, kterou se napíná kabel přes patu má dvě polohy (viz. obrázek). První poloha (ta divně vypadající) je určená pro chůzi; kabel v ní není tak napnutý a pata je volnější. V druhé (sjezdové) poloze je už páka zacvaklá klasicky, kabel se víc napne a tím víc fixuje patu. Vázání s “kompromisním” kabelem donedávna dělala i firma Voilé (model SX), tento rok už ho v nabídce nemá. Jinak na toto řešení můžeme narazit u G3 (Targa a Targa T/9) nebo Rottefella (Chilli, Cobra R4, Cobra R8).

Pivot point
Konstrukčně zatím nejvymakanější se mi jeví řešení nazývané jako Pivot Piont. Jeho princip spočívá v přidání pantu do špičky vázání. Botu ve vázání drží hardwire kabel, přičemž celé vázání se může otáčet kolem pantu ve špičce a tím dát patě vetší volnost pro chůzi. Pant lze jednoduše uzamknout a vázání se pak chová jako normální hardwire telemarkové vázání. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Nevýhodou tohoto systému je zase o fous vyšší hmotnost, ale hlavně v současné době vysoká cena. Pivot point vázání vyrábí opět firma Voilé (Switchback a Switchback X2), také G3 (Ascent) a Black Diamond (O1).

Ještě bych chtěl zmínit nějaké příslušenství. Především jsou to stoupací dráty (Climbing Wires), které lze vyklopit z podložky pod patou a udělat si tak stoupání do strmého kopce trochu pohodlnější - je to podobný princip jako u skialpových vázání. Další věcí je už zmíněná podložka pod vázání (Riser). Dočetl jsem se o ní, že dramaticky zlepšuje schopnost jezdit agresivní telemarkové oblouky, ale vysvětlení proč to tak je, to jsem zatím nikde neobjevil :) Jak stoupací dráty, tak podložka jsou u dražších vázání většinou již v ceně a není nutné je dokupovat zvlášť.

No a na závěr ještě jedna důležitá věc ohledně kabelu. Při nákupu je potřeba dávat pozor na délku kabelu - ta musí sedět s velikostí vaší boty, kterou budete s vázáním používat. Je tam poměrně velký rozptyl, většinou se dělají dvě délkové varianty - krátká a dlouhá, ale pokud se s velikostí bot pohybujete na jejich hranici (jako já), lehko se vám může stát, že nakoupíte špatně.

S trochou nadsázky se dá říct, že k výrobě telemarkového vázání stačí kus plechu a nějaký drát. Snad proto se jeho výrobou zabývá po celém světě hodně větších i menších firem. Účelem tohoto článku nebylo představit všechna vázání, ale zmapovat alespoň ty, která se dle mého názoru hodí pro XCD a to ještě jen od těch “nejprofláknutějších” výrobců.

Honza