Průzkum Východních Krkonoš

O výstupu na Sněžku a cestě po východních hřebenech.

Zima jako by si chtěla na poslední chvíli napravit reputaci pokaženou vleklými oblevami, nabízí ve svém závěru snad nejlepší podmínky.

Poučen z minula, raději jsem tentokrát nic moc neplánoval, prostě jsem jen hodil lyže do auta a vyrazil do mě neznámého koutu našich nejvyšších hor. Východní Krkonoše jsou od Prahy trochu dál než např. moje oblíbená Rokytnice; klepu se v autě asi dvě a půl hodiny a doufám, že to bude stát za to. Naštěstí už je v březnu relativně brzo světlo, díky čemuž cesta není tak ponurá jako bývala uprostřed zimy.

Parkuju na vyhrnutém plácku mezi Temným Dolem a Velkou Úpou. Do kopců vyrážím s lyžema na batohu. Sněhu je tu celkem dost, ale občas jsou vidět místa kde voda odplavila sníh až na holou zem a tak nechci riskovat drápance na skluznici hned na začátku cesty.

Z rozcestí Křižovatka začínám stoupat po žluté alias Kubátově cestě. Cesta jde pěkně nahoru a sněhu s každým metrem přibývá. Po chvíli nasazuju lyže a pokračuju dál na pásech. U chaty Borůvka narazím na krásnou neposkvrněnou sjezdovčičku. S těžkým srdcem odolávám pokušení jí okamžitě pokreslit telemarkovým obloukem a zastavím se jen abych udělal pár snímků okolních kopců. V dálce už je vidět vrchol Sněžky, nejvýše položené místo mého dnešního putovní.

Dál pokračuju stále po žluté až k Portášovým boudám. Tady se Kubátova cesta napojuje na Cestou horských nosičů, která pokračuje směrem na Růžohorky. V mírném stoupání tu předbíhám skupinu skialpinistů, za zády pak zaslechnu, jak se mezi sebou baví o tom, že asi moc nemažu, když mi to jde nahoru bez pásů :) Popravdě, v jednom prudším úseku (když mi začal protismyk podkluzovat) mě pak jeden z nich zase dojel, ale i tak bylo dobře vidět, že na rovině a v mírném stoupání je protismyk znatelně rychlejší než pásy. Na Růžohorkách na chvíli zastavuju a fotím Studniční horu.

Při stoupání na Růžovou horu mě doběhne kluk na BC běžkách Sporten Forester. Na vrchol Sněžky máme společnou cestu a tak klábosíme a vyměňujeme si zkušenosti. V Růžovohorském sedle lepím svoje uzoučké pásy. Mezitím nás dojede skupinka běžkařů co jsou tu s klukem na Foresterech. Na výstup si sundávají lyže a tak jim na pásech brzy ujíždím. Cesta nahoru jde ze začátku celkem dobře - pásy drží, jen je potřeba dávat bacha a nezatěžovat moc hrany, kde mám několik centimetrů holé skluznice. S únavou, která roste každým krokem, už mi ale ta kontrola došlapu nějak nejde a lyže začínají nepříjemně podkluzovat. Dušuju se, že okamžitě jak budu moct, tak si pořídím pásy přes celou šířku skluznice (ještě pořád je nemám). Pod závěrečným výšvihem funím, jak kdybych stoupal na Everest bez kyslíku a v hlavě se mi pořád dokolečka točí neodbytná melodie skladby Babel od Mumford & Sons, kterou jsem si ráno pouštěl v autě.

Na vrcholu Sněžky je krásně a taky spousta lidí. Posbírám zbytky sil, obejdu si vyhlídky a nacvakám pár fotek.

Abych nabral síly na další cestu, usadím se na vyhlídkové plošině s výhledem na Obří hřeben. Popíjím čaj, cpu se horalkama a pozoruju lidi sestupující po hřebeni směrem na Svorovou horu. Běžkaři si nesou lyže v rukou. Vidím i pár skialpinistů jak opatrně sjíždějí a často si vypomáhají pluhem. Sníh je evidentně pěkně utažený větrem a ještě navíc přemrzlý, takže na něm lyže chrastí jak pytel kostí. Je to trochu k vzteku, protože na jižní straně byl až nahoru krásnej prašánek.

Po vydatném odpočinku konečně přichází chvíle, abych se i já poměřil se sjezdem po Obřím hřebeni. Předpokládám, že budu první běžkař, který se o to dnes pokusí. Ještě si nechám poradit od dvou skialpinistů, kde kouká zpod sněhu méně kamení a jdu na to. Ze zásady odmítám plužit a hned nasadím telemarkový oblouk. Lyže okamžitě naberou vražednou rychlost. Na hrbolatém zledovatělém povrchu začnou za hlasitého chřestění poskakovat jak splašená koza. Sestupující lidé polekaně uskakují a ohlížejí se. Tohle se samozřejmě nedá ustát a při pokusu o zastavení se skládám k zemi. Dál už zbaběle plužím.

Ještě se trochu svezu na úpatí sjezdu, kde už svah není tak prudký, ale hlavně je tu už měkký sníh, na kterém se dá s lyžema něco dělat. Cesta po Obřím hřebeni a výstup na Svorovou horu probíhá už v poklidném duchu. Čas od času se otočím a kochám se krásným a pro mě naprosto neokoukaným výhledem na vrchol Sněžky.

Svorová hora je opět jedno z těch míst, kde to člověka nutí se na chvíli zastavit. Sluníčko tu pěkně svítí a tak se posadím, abych vychutnal pohled do údolí a na okolní hřebeny. Zespoda ke mě vystoupá dvojka lyžařů - skialpinista a telemarker. Samozřejmě se dáváme do řeči a vyměňujeme si informace o trase, kterou máme za sebou. Kluci chválí tenhle kopec a zdá se že mají pravdu, sjezdík tu vypadá vážně dobře. Nedlouho po tom co se rozloučíme nazouvám lyže a jdu na to. Svah je hned ze začátku prudký, ale je tu hodně prašanu a mezi smrčky dost prostoru i na delší telemarkový oblouk, zkrátka freeride jak má být. Nebudu se tady nějak sáhodlouze rozplývat a rovnou řeknu, že to byl zatím nejlepší sjezd sezóny. Doslova nečekaná extáze!

Zatímco u chaty Jelenka ještě vstřebávám slastný pocit z parádního sjezdu, vyběhnou zevnitř dva členové horské služby, skočí na své skialpy a mizí po cestě dolů. Tak nějak bez rozmýšlení se pustím za nimi. Po chvílí mi ale přijde divné, že cesta pořád klesá. Kontroluju GPS a zjišťuju, že jsem udělal chybu, místo po hřebeni jedu po žluté dolů do Malé Úpy. No, vracet se už nebudu. Sjezd po žluté není zase tak špatný, ale ve srovnání s tím prašánkem nad Jelenkou není zdejší urolbovaný manšestr úplně to pravé ořechové. Další navigační chybu udělám, když odbočím ze žluté na zelenou. Po krátkém sjezdu to vypadá, že další postup by možná obnášel pohyb po silnici a tak se radši vracím zpátky na žlutou. Když vyjedu z nad Malou Úpou z lesa, otevře se mi výhled na Pomezním hřeben a tam to uvidím. Z jeho vrcholu vede přímo dolů několik krásných dlouhých průseků. Ačkoli už jsem měl v plánu nabrat co nejrychleji směr k autu, tak svoje plány okamžitě měním - vždyť by tam mohly být super sjezdy!

Cesta z Malé Úpy na Pomezní hřeben je trochu rozvleklá (protože už se nemůžu dočkat), ale naděje na pěkné svezení, jakoby mi dodala nové síly. Po hřebeni vede cesta zvaná Pohádková. Tento název rozhodně není daleko od pravdy - je tu skutečně krásně a podvečerní slunce tomu všemu dodává ještě magičtější atmosféru. Jdu po hřebeni kolem skiareálu až na Lysečínskou horu. Tady je asi nejdelší ze všech průseků. Jeho začátek sice od cesty není vidět, ale podaří se mi ho najít. Mírný začátek je perfektní, ale pak to začne pěkně padat dolů a najednou je průsek trochu moc úzký, jelikož, krátké rychlé oblouky mi v telemarku pořád ještě nejdou. Říkám si že se tu nebudu trápit a kazit panenský sníh a raději se vracím zpátky na hřeben, abych dokončil Pohádkovou cestu. Vlastně mě už čeká jenom sjezd. Ten už ale moc pohádkový není, jelikož cesta je dost úzká, navíc rozbitá a s ubývající nadmořskou výškou rychle mizí i prašánek. Škoda, měl jsem zkusit ten průsek.

Na rozcestím zvaném Cestník dopíjím posledí zbytek čaje, což znamená, že jsem na suchu. Teď už není čas na hrdinství a musím se dostat co nejrychleji k autu, kde mám ještě láhev vody. Beru to po modré přes Myslivnu až na rozcestí Křižovatka, ze kterého jsem vyrážel. Je to ještě sedm kilometrů, ale naštěstí docela z kopce, takže vzdálenost rychle ukrajuju. K autu dorážím už za svitu měsíce. Najel jsem 32 km a venku byl 9 hodin - paráda :)

Východ Krkonoš se mi hodně líbil a jestli bude ještě letos šance, tak bych se sem určitě rád znova podíval.

Honza