Telemarktips.com skončil ?

WTF?! říkám si, když se dnes odpoledne snažím otevřít stránku telemarktips.com, abych zjistil, jestli se tam náhodou přes léto neobjevilo něco zajímavého. 

Místo známého webu s logem dvou posunutých lyží na mě Google vychrlí jen seznam výsledků hledání slova telemarktips. Zmateně přeskakuju zrakem z jednoho řádku na druhý, až narazím na tento článek, kde se dozvídám, že web který byl po patnáct let své existence téměř biblí každého free heel lyžaře je nadobro vypnutý.

Je tedy pravda, že minimálně po poslední dva roky tam moc článků nepřibylo, ale i kdyby web zůstal v autorském komatu, tak by pořád obsahoval spoustu kvalitních informací, kvůli kterým by stál za návštěvu.

Inu co se stalo, stalo se. Je to blbé, je to smutné, ale je to tak. Nezbývá než doufat, že i když to tak momentálně vypadá, tak současný stav není definitivní konec a že tahle legenda jednou znovu ožije.

Honza

bcbezky.cz už zase jedou

Rozloučení s Posterous, o stěhování blogu a taky něco o tom co je v plánu.

Až do letošního května si žil blog.bcbezky.cz na platformě Posterous celkem spokojeně. Píšu o tom proto, že tenhle blogovací systém se výrazně zasloužil o to, že bcbezky.cz vůbec vznikly.

Na podzim roku 2009 jsem se už nějakou dobu zajímal o backcountry běžkování, s cílem přejít od slov k činům a konečně se do toho v nadcházející sezóně vrhnout. V hlavě se mi postupně nahromadily útržky informací posháněných všude možně a já je pomalu začal dávat dohromady. Tehdy se ke mě dostala informace o geniálně jednoduchém blogování pomocí Posterous. Tak nějak z legrace jsem si to zkusil a přitom mě napadlo, proč vlastně nedávat na internet svoje poznámky o backountry běžkách. Formát blogu byl ideální na psaní o něčem, co jsem sám začínal postupně objevovat. No a tak vznikl zápisník začínajícího backcountry běžkaře. V nějakém záchvatu hrdosti na těch pár prvních článků, jsem si později pořídil i vlastní doménu bcbezky.cz.

Idylka trvala až do začátku letošního roku, kdy Twitter, který byl v tu dobu už asi rok vlastníkem Posterous, potvrdil spekulace a vyhlásil, že hodlá Posterous nadobro vypnout. Inu je to logické - naco psát dlouhé blog posty, když se všechno dá tweetnout ve sto padesáti znacích, že? Já jsem se popravdě na podobnou situaci připravoval už nějakou dobu. Posterous totiž uměl přeposílat posty na googlovský Blogger, takže jsem to dělal a myslel jsem si, jak to nemám chytře pořešené. Jenže když padla kosa na kámen a já podrobil přeposlané posty na Bloggeru důkladné revizi, zjistil jsem, že linky na obrázky vedou kamsi do Posterous úložiště, prolinkování mezi posty vedlo opět na Posterous a co mě mrzelo ze všeho nejvíc - přišel bych o komentáře u jednotlivých postů. Naštěstí se hoši z Posterous pochlapili a udělali velice slušný export. Data jsem si tedy vyexportoval a začal řešit kam s nimi. Nakonec jsem se přes Wordpress a Thumblr dostal zpátky k Bloggeru. Blogger sice nemá takovou cool image jako např. Thumblr, ale zato za ním stojí silná firma, která nabízí spoustu dalších služeb, co se dají s Bloggerem pěkně integrovat. Např. mi vyhovuje, že mám teď veškeré fotky a obrázky v galerii na Picasse.

Takže jaká je teď situace? Veškeré posty včetně komentářů se kompletně přesunuly na Blogger. Linky mezi jednotlivými články jsem musel ručně poupravovat, aby nevedly na Posterous. Vlastně se to nakonec zvrhlo v to, že jsem musel projít všech 83 dosavadních postů, znovu je naformátovat, prolinkovat s obrázky z Picassy a upravit odkazy. Doména blog.bcbezky.cz teď po několika měsících znovu funguje a vede na Blogger. Co se bohužel nepodařilo zachránit jsou přesné url adresy jednotlivých postů, protože Blogger používá jiný formát než Posterous. Nebudou tak fungovat žádné odkazy na články např. z Facebooku či Google +, které vedly ještě na Posterous. Každopádně blog bcběžek je teď zhruba ve stejném stavu jako byl před vypnutím Posterous a tak zbývá už jen Posterousu zamávat, poděkovat a vyjádřit přesvědčení, že bude odpočívat v pokoji.

Ok, postěžoval jsem si a zamáčkl jsem slzu, teď co je v plánu. Rozhodně dál budu pokračovat v psaní blogu. Letošní sezóna bude zřejmě opět hodně ve znamení XCD. Snad si na ně letos konečně pořídím pořádné pásy a vyrazím někam do strmějších terénů. Doufám, že se mi podaří projet pár dobrých tras, podobně jako například při posledním výpadu do východních Krkonoš. Tím se nenápadně dostávám k dalšímu z letošních plánů a to je sdílení tras. Pár lidí se už ozvalo, že by to bylo fajn, někteří už rovnou v komentářích popsali trasy co sami projeli. Já myslím, že je to rozhodně dobrej nápad. Teď už jen vymyslet jak to vyřešit. Takže jestli máte někdo nějaké tipy jak na to, sem s nimi - nebráním se ničemu.

To je zatím asi vše co si troufám z plánů odhalit. Mám ještě v rukávu nějaké drobnosti, ale nechci o nich zbytečně plácat, protože kdoví jak to bude s časem. Každopádně, jestli se mi podaří něco z toho realizovat, bude to překvapení i pro mě :)

No máme skoro polovinu srpna. Za chvíli bude září, a člověk aby pomalu začal přemýšlet, jestli není potřeba nějak poladit výzbroj. Mohlo by se totiž snadno stát, že ho první říjnový sníh zaskočí nepřipraveného. Říká se, že když je teplé léto bude pořádná zima. Doufám, že na tom bude něco pravdy, aspoň se ty úmorný vedra, co tu řádily před pár týdny trochu zúročí a my všichni co se rádi brouzdáme závějema se máme na co těšit.

Honza

Průzkum Východních Krkonoš

O výstupu na Sněžku a cestě po východních hřebenech.

Zima jako by si chtěla na poslední chvíli napravit reputaci pokaženou vleklými oblevami, nabízí ve svém závěru snad nejlepší podmínky.

Poučen z minula, raději jsem tentokrát nic moc neplánoval, prostě jsem jen hodil lyže do auta a vyrazil do mě neznámého koutu našich nejvyšších hor. Východní Krkonoše jsou od Prahy trochu dál než např. moje oblíbená Rokytnice; klepu se v autě asi dvě a půl hodiny a doufám, že to bude stát za to. Naštěstí už je v březnu relativně brzo světlo, díky čemuž cesta není tak ponurá jako bývala uprostřed zimy.

Parkuju na vyhrnutém plácku mezi Temným Dolem a Velkou Úpou. Do kopců vyrážím s lyžema na batohu. Sněhu je tu celkem dost, ale občas jsou vidět místa kde voda odplavila sníh až na holou zem a tak nechci riskovat drápance na skluznici hned na začátku cesty.

Z rozcestí Křižovatka začínám stoupat po žluté alias Kubátově cestě. Cesta jde pěkně nahoru a sněhu s každým metrem přibývá. Po chvíli nasazuju lyže a pokračuju dál na pásech. U chaty Borůvka narazím na krásnou neposkvrněnou sjezdovčičku. S těžkým srdcem odolávám pokušení jí okamžitě pokreslit telemarkovým obloukem a zastavím se jen abych udělal pár snímků okolních kopců. V dálce už je vidět vrchol Sněžky, nejvýše položené místo mého dnešního putovní.

Dál pokračuju stále po žluté až k Portášovým boudám. Tady se Kubátova cesta napojuje na Cestou horských nosičů, která pokračuje směrem na Růžohorky. V mírném stoupání tu předbíhám skupinu skialpinistů, za zády pak zaslechnu, jak se mezi sebou baví o tom, že asi moc nemažu, když mi to jde nahoru bez pásů :) Popravdě, v jednom prudším úseku (když mi začal protismyk podkluzovat) mě pak jeden z nich zase dojel, ale i tak bylo dobře vidět, že na rovině a v mírném stoupání je protismyk znatelně rychlejší než pásy. Na Růžohorkách na chvíli zastavuju a fotím Studniční horu.

Při stoupání na Růžovou horu mě doběhne kluk na BC běžkách Sporten Forester. Na vrchol Sněžky máme společnou cestu a tak klábosíme a vyměňujeme si zkušenosti. V Růžovohorském sedle lepím svoje uzoučké pásy. Mezitím nás dojede skupinka běžkařů co jsou tu s klukem na Foresterech. Na výstup si sundávají lyže a tak jim na pásech brzy ujíždím. Cesta nahoru jde ze začátku celkem dobře - pásy drží, jen je potřeba dávat bacha a nezatěžovat moc hrany, kde mám několik centimetrů holé skluznice. S únavou, která roste každým krokem, už mi ale ta kontrola došlapu nějak nejde a lyže začínají nepříjemně podkluzovat. Dušuju se, že okamžitě jak budu moct, tak si pořídím pásy přes celou šířku skluznice (ještě pořád je nemám). Pod závěrečným výšvihem funím, jak kdybych stoupal na Everest bez kyslíku a v hlavě se mi pořád dokolečka točí neodbytná melodie skladby Babel od Mumford & Sons, kterou jsem si ráno pouštěl v autě.

Na vrcholu Sněžky je krásně a taky spousta lidí. Posbírám zbytky sil, obejdu si vyhlídky a nacvakám pár fotek.

Abych nabral síly na další cestu, usadím se na vyhlídkové plošině s výhledem na Obří hřeben. Popíjím čaj, cpu se horalkama a pozoruju lidi sestupující po hřebeni směrem na Svorovou horu. Běžkaři si nesou lyže v rukou. Vidím i pár skialpinistů jak opatrně sjíždějí a často si vypomáhají pluhem. Sníh je evidentně pěkně utažený větrem a ještě navíc přemrzlý, takže na něm lyže chrastí jak pytel kostí. Je to trochu k vzteku, protože na jižní straně byl až nahoru krásnej prašánek.

Po vydatném odpočinku konečně přichází chvíle, abych se i já poměřil se sjezdem po Obřím hřebeni. Předpokládám, že budu první běžkař, který se o to dnes pokusí. Ještě si nechám poradit od dvou skialpinistů, kde kouká zpod sněhu méně kamení a jdu na to. Ze zásady odmítám plužit a hned nasadím telemarkový oblouk. Lyže okamžitě naberou vražednou rychlost. Na hrbolatém zledovatělém povrchu začnou za hlasitého chřestění poskakovat jak splašená koza. Sestupující lidé polekaně uskakují a ohlížejí se. Tohle se samozřejmě nedá ustát a při pokusu o zastavení se skládám k zemi. Dál už zbaběle plužím.

Ještě se trochu svezu na úpatí sjezdu, kde už svah není tak prudký, ale hlavně je tu už měkký sníh, na kterém se dá s lyžema něco dělat. Cesta po Obřím hřebeni a výstup na Svorovou horu probíhá už v poklidném duchu. Čas od času se otočím a kochám se krásným a pro mě naprosto neokoukaným výhledem na vrchol Sněžky.

Svorová hora je opět jedno z těch míst, kde to člověka nutí se na chvíli zastavit. Sluníčko tu pěkně svítí a tak se posadím, abych vychutnal pohled do údolí a na okolní hřebeny. Zespoda ke mě vystoupá dvojka lyžařů - skialpinista a telemarker. Samozřejmě se dáváme do řeči a vyměňujeme si informace o trase, kterou máme za sebou. Kluci chválí tenhle kopec a zdá se že mají pravdu, sjezdík tu vypadá vážně dobře. Nedlouho po tom co se rozloučíme nazouvám lyže a jdu na to. Svah je hned ze začátku prudký, ale je tu hodně prašanu a mezi smrčky dost prostoru i na delší telemarkový oblouk, zkrátka freeride jak má být. Nebudu se tady nějak sáhodlouze rozplývat a rovnou řeknu, že to byl zatím nejlepší sjezd sezóny. Doslova nečekaná extáze!

Zatímco u chaty Jelenka ještě vstřebávám slastný pocit z parádního sjezdu, vyběhnou zevnitř dva členové horské služby, skočí na své skialpy a mizí po cestě dolů. Tak nějak bez rozmýšlení se pustím za nimi. Po chvílí mi ale přijde divné, že cesta pořád klesá. Kontroluju GPS a zjišťuju, že jsem udělal chybu, místo po hřebeni jedu po žluté dolů do Malé Úpy. No, vracet se už nebudu. Sjezd po žluté není zase tak špatný, ale ve srovnání s tím prašánkem nad Jelenkou není zdejší urolbovaný manšestr úplně to pravé ořechové. Další navigační chybu udělám, když odbočím ze žluté na zelenou. Po krátkém sjezdu to vypadá, že další postup by možná obnášel pohyb po silnici a tak se radši vracím zpátky na žlutou. Když vyjedu z nad Malou Úpou z lesa, otevře se mi výhled na Pomezním hřeben a tam to uvidím. Z jeho vrcholu vede přímo dolů několik krásných dlouhých průseků. Ačkoli už jsem měl v plánu nabrat co nejrychleji směr k autu, tak svoje plány okamžitě měním - vždyť by tam mohly být super sjezdy!

Cesta z Malé Úpy na Pomezní hřeben je trochu rozvleklá (protože už se nemůžu dočkat), ale naděje na pěkné svezení, jakoby mi dodala nové síly. Po hřebeni vede cesta zvaná Pohádková. Tento název rozhodně není daleko od pravdy - je tu skutečně krásně a podvečerní slunce tomu všemu dodává ještě magičtější atmosféru. Jdu po hřebeni kolem skiareálu až na Lysečínskou horu. Tady je asi nejdelší ze všech průseků. Jeho začátek sice od cesty není vidět, ale podaří se mi ho najít. Mírný začátek je perfektní, ale pak to začne pěkně padat dolů a najednou je průsek trochu moc úzký, jelikož, krátké rychlé oblouky mi v telemarku pořád ještě nejdou. Říkám si že se tu nebudu trápit a kazit panenský sníh a raději se vracím zpátky na hřeben, abych dokončil Pohádkovou cestu. Vlastně mě už čeká jenom sjezd. Ten už ale moc pohádkový není, jelikož cesta je dost úzká, navíc rozbitá a s ubývající nadmořskou výškou rychle mizí i prašánek. Škoda, měl jsem zkusit ten průsek.

Na rozcestím zvaném Cestník dopíjím posledí zbytek čaje, což znamená, že jsem na suchu. Teď už není čas na hrdinství a musím se dostat co nejrychleji k autu, kde mám ještě láhev vody. Beru to po modré přes Myslivnu až na rozcestí Křižovatka, ze kterého jsem vyrážel. Je to ještě sedm kilometrů, ale naštěstí docela z kopce, takže vzdálenost rychle ukrajuju. K autu dorážím už za svitu měsíce. Najel jsem 32 km a venku byl 9 hodin - paráda :)

Východ Krkonoš se mi hodně líbil a jestli bude ještě letos šance, tak bych se sem určitě rád znova podíval.

Honza

Hledání perfektního sjezdu

Jak jsem jel hledat super sjezdy a našel něco jiného.

Vyzbrojen odhodláním polárníka a novou mapou, vydal jsem se minulou sobotu do Krkonoš, abych tam vytyčil nějakou super XCD trasu. Za výchozí bod jsem vybral, jak jinak, Rokytnici nad Jizerou, ale tentokrát jsem měl v plánu proniknout na neprobádané území mimo značené cesty.

Nejprve malá odbočka: Věřte nebo ne, smějte se mi, ale já si po většinu svého lyžařského života myslel, že když člověk na území Krkonošského národního parku sleze z turistické značené stezky, stává se automaticky lovnou zvěří pro strážce KRNAP. Jenže to jsem si tenkrát vystačil s hoblováním sjezdovek, nebo běžkováním po strojově upravených stopách a tak jsem žádné omezení nepociťoval. Situace se změnila s objevením backcountry běžek, které ze své podstaty pohyb mimo upravené (tedy většinou značené) cesty přímo předpokládají. Nejprve jsem Krkonoše zavrhl, jako oblast pro backcountry nepříliš vhodnou, jenomže... Díky dobré dostupnosti a dost často jediným ideálním sněhovým podmínkám Krkonoše úplně ignorovat nejdou. Začal jsem se o věc trochu zajímat a nakonec jsem zjistil, že to zase tak strašné není. Volný pohyb je regulován pouze na území první zóny NP, v ostatních zónách a ochranném pásmu se lze pohybovat takřka neomezeně. Ve světle tohoto zjištění se opět objevila naděje, že si člověk na území Krkonošského národního parku může užít sjezdy ve volném terénu, aniž by jeho svědomí bylo konfrontováno s nepříjemným faktem, že kvůli svému rozmaru k smrti vyděsil poslední živý exemplář tetřívka obecného, či zabránil v zahnízdění vzácným sokolům stěhovavým.

A tak zase stojím ve frontě na lanovku na Lysou horu, poslouchám ohlušující muziku smíšenou s halekáním promotéra, který se tu snaží návštěvníky skiareálu nadchnout pro vozy Škoda s pohonem všech čtyř kol a přemýšlím, proč sem ty lidi vlastně jezdí - za klidem horské přírody asi ne.

Každé utrpení ale jednou skončí a tak asi za půl hodiny už mizím známou cestičkou z vrcholu Lysé hory na Růženčinu zahrádku. Tedy tentokrát to už není ta zavátá stezka, ale pořádná široká highway vytlačená rolbou do zmrzlého firnu.

Začínám klasicky: z Rozcestí u čtyř pánů po modré na Krakonošovu snídani. Tady by to mělo být backcountry, ale vzhledem k pevnému povrchu to oproti vyrolbované dálnici není žádný rozdíl. Protismyk se dobře chytá slabé krystalické vrstvy na povrchu tvrdého firnu, po kterém jedou lyže jako namydlené. Před sjezdem k Mumlavě se na chvíli zastavím, sundám lyže, posadím se na ně a vyndám z batohu horalku a termosku s čajem. Je příjemně teplo a výhledy přes zasněženou planinu na okolní kopce pod modrým nebem jsou obzvláště malebné, takže by byla věčná škoda tudy jen tak prosvištět.

Sjezd k Mumlavě absolovuju letos už po třetí. Sníh je tentokrát suveréně nejrychlejší. Lyže jsou na tvrdém hrbolatém firnu trochu neposedné, ale hrany se mají do čeho zakousnout, takže jde v pohode telemarkovat a krotit tak rychlost, kterou nabírám, hned jakmile se louka začne mírně svažovat. Dojem z parádního sjezdu kazí cesta podél Mumlavy. Minule jsem tu zkoušel rychlé tele oblouky (a hodil při tom tygra) jenže to se padalo do měkkého; teď je všechno tvrdé jako beton a navíc je cesta rozbrázděná hlubokými stopami od lyží a pěších chodců. O nic se raději nepokouším a plužím až na Krakonošovu snídani.

Z Krakonošovy snídaně beru tentokrát směr na Voseckou boudu. Cesta stoupá do kopce a já si říkám, kdy budu muset nalepit pásy. Jenže uprostřed cesty je od plužících běžkařů nastrouhaná taková krupice, na které protismyk dobře drží a tak kráčím vzhůru rychle a bez prokluzování. Jelikož mám v plánu sjet stráň pod Hraniční loukou, tak na rozcestí Pod Voseckou boudou zahýbám doleva a jedu omrknout terén. Cesta je tu rovná a místy trochu svažitá, tak zkouším bruslit a kupodivu to docela jde. Stráň ale nevypadá moc dobře - je poměrně prudká a hustota smrčků je na mě taky dost vysoká; v kombinaci s rychlým firnem bych si tenhle sjezd moc neužil. Všímám si ale stezky, která sem vede přímo od Vosecké boudy (je tu dokonce ukazatel) a ta vypadá celkem sjízdně. Vracím se proto na Rozcestí pod Voseckou boudou a odtud výživným kopečkem k chatě.

Po lehké svačině a inhalaci kouře z diesel generátoru (už mi z toho čistého vzduchu bylo trochu mdlo) se vydávám na neznačenou cestu za Voseckou boudou. Jsou tu už jedny stopy od nějakého backcountry běžkaře, ale jinak jde cesta dobře poznat podle starých sloupů elektrického vedení, po kterých zřejmě dřív vedli k chatě elektřinu, než nějakou chytrou hlavu napadlo, že diesel generátor bude ekologičtější. Zajímavé, jak tohle místo působí odlehle, přitom se nachází jen pár kroků od rušné turistické křižovatky. Sjezd po cestě docela ujde. Kdyby byl hlubší sníh, tak by se tu lyže asi moc nerozjely, ale dneska je to celkem příjemné svezení, ale pořád to není ten perfektní sjezd, který doufám objevit. Naštěstí mám ještě jedno eso v rukávu.

To eso je lesní průsek, který vede po jednom z žeber hlavního hřebene, podél Polomové bystřiny přes Mumlavskou skálu. Začátek průseku je nedaleko, za chvíli jsem na místě a hned se nadšeně vrhám do lesa. Po pár metrech ale zjištuju, že tady se žádná sjezdová extáze taky konat nebude. Povrch mezi stromy není rovný, ale tvoří ho malé kopečky, které evidentně vznikly během oblevy, teď jsou ovšem ztvrdlé mrazem a zhusta okořeněné hroudami zmrzlého sněhu spadaného z větví. Lyže po tom sice jedou jako blázen, ale zároveň se nedají ovládat. Průsek taky není zrovna nejširší, vlastně si občas nejsem jistý, jestli po něm ještě jedu. U Mumlavské skály ještě přituhne; svah je prudší a stromy hustější. Zrovna se odhodlávám k opatrnému skoku z menší skalky a modlím se abych už měl tenhle úsek za sebou když mi syntetický hlas Endomondo sportstrackeru přečte zprávu:

Hi Honza, here is Mejla from Bozi dar. Enjoy the best conditions ever!

Pomyslím si něco o krutém žertu a skočím.

Po tomhle zážitku jsem docela zklamaný. Do sjezdu, který mám čerstvě za sebou jsem vkládal velké naděje. Teď už me čeká jen výstup na Plešivec a odtud sjezd do Rokytnice, který už znám. V krvi mi pořád kolují zbytky adrenalinu a cesta po bežkařské dálnici mi připadá dost nudná. Pokouším se bruslit, abych tomu dodal trochu šťávu, ale sil už mi moc nezbývá, tak moje jízda připomíná spíš úprk postřeleného losa.

Na úpatí Plešivce lepím pásy (dnes poprvé). Když házím věci zpátky do batohu, zaslechnu z lesa nad sebou známý zvuk lyží na tvrdém sněhu. Než stačím hodit batoh na záda, mezi stromy ke mě přikličkuje nějaký skialpinista. Na tváři mu hraje úsměv, který dokáže vykouzlit jen sjezd ve volném terénu. Dáváme se do řeči, navzájem si postěžujeme jak “se to dneska seká” a za chvíli už každý pokračujeme za svým dobrodružstvím.

První část cesty na Plešivec vede lesem a je rovná jako když střelí. Sníh tady není tak tvrdý; lyže by se tu měla do čeho zaříznout a tak začínám litovat, že to jdu do kopce, protože tady bych se určitě pěkně svezl. Když se dostanu nad hranici vzrostlého lesa, cesta začne být podstatně vzdušnější a pocit že stoupám na horu intenzivnější. Co chvíli musím šplhat do prudkého hanku, kde mi i pásy občas podklouznou. Na druhou stranu tu pěkně svítí sluníčko a mezi nízkými smrčky se otevírají daleké výhledy. S každým metrem si tohle místo začínám víc a víc užívat. Původně jsem si myslel, že rychle vyběhnu nahoru, abych to stihl ještě sjet, ale teď si uvědomuju, že žádný sjezd už není důležitý, že tu stačí prostě jenom být. Slunce se kloní k západu a zaplavuje zemi zlatým světlem. Obloha je pořád hezky modrá a smrčky kolem mají bílé sněhové kožichy.

Na vrcholovém hřebeni smrčky poněkud zhoustnou. Po náznaku cesty ani památky; ještě že sleduju stopy skialpinisty, kterého jsem potkal na začátku výstupu. Ale i tak další postup obnáší hodně kličkování mezi stromy a podlézání pod větvemi. Občas trochu zafouká, stromy se oklepou a drobné vločky zlatě zavíří v paprscích zapadajícího slunce. Zážitek je to magický. Pokouším se to nafotit, ale bez úspěchu.

Stromy se trochu rozestoupí až někde kolem vrcholu Plešivce. Cesta od úpatí až sem mi trvala něco přes hodinu a na únavě je to znát. V batohu jsem si pro tuhle příležitost šetřil poslední horalku a tak si najdu místo na slunci s výhledem na protější kopec, posadím se na lyže a vychutnávám zasloužený odpočinek a atmosféru jakou může poutníkovi nabídnout jen liduprázdný vrchol při západu slunce. Zrovna dopíjím šálek čaje (zajímavé, jak venku všechno líp chutná), když se Endomondo z ničeho nic znovu probudí a suše mi oznámí:

Go go go!

Mejla se zřejmě při online sledování mého “workoutu” dobře baví :)

Z Plešivce sjíždím známým sjezdíkem, kde jsem se minule předvedl školnímu výletu. Dlužno podotknout, že ani tentokrát by to nebylo příliš slavné, protože cesta je hodně zničená a navíc přemrzlá. Když dorazím ke sjezdovce, stihnu ještě dva poslední snowboardisty sjíždějící do údolí, jinak už ani noha. Takhle opuštěnou sjezdovku za denního světla člověk hned tak v zimě nevidí. Podívám se nahoru a vím, že bez ohledu na to jak jsem utahanej, těch pět set metrů co mi ještě chybí k vrcholu nejvyššího hanku ještě musím dát. Ždímám ze sebe poslední zbytky sil a metr po metru se soukám vzhůru.

Konečně nahoře. Uhnízdím se na kraji sjezdovky, dopíjím poslední zbytky čaje, dívám se na svět pod svýma nohama a přemýšlím o dnešním dni. Žádnej super sjezd jsem neobjevil (no možná ten na Plešivci, ale ten jsem šel do kopce), přesto cítím spokojenost a naplnění. Inu při backcountry túrách nemá cenu honit se za nějakými představami, stačí jen otevřít oči a užít si to, co cesta nabízí.

Než jsem dosrknul poslední hlt čaje, zapadlo slunce a zespoda přijela první rolba. Cesta dolů je připravená. Můj vlastní pruh toho nejčerstvějšího manšestru. Hell Yeah!

Honza

P.S. Doufám, že to letos ještě nebylo naposledy :)

Dobrá mapa Krkonoš

O jedné pěkné mapě krkonošského hřebene.

I v dnešní době GPS navigací a internetových map se vyplatí mít po ruce dobrou papírovou mapu. Klasická mapa se šikne hlavně v terénu a to nejen jako záloha když dojdou baterie v GPS, ale především člověk díky ní získá lepší celkový přehled o území na kterém se pohybuje, protože na pořádnou plachtu se toho zatím přece jenom vejde trochu víc než na titěrnou obrazovku navigace, nebo mobilu. Moje stará mapa Krkonoš už pomalu přešla do takové té formy “staroegyptský papyrus” kdy každé její otevření může být poslední a tak jsem už nějakou dobu pokukoval po něčem novém.

Mapa Krkonoše Hřebeny nedávno vyšla u Kartografie HP. Má netradiční měřítko 1 : 17 500 a pokrývá území Krkonoš od Harrachova až téměř po Žacléř. Mě osobně se na ní líbí to, že pokrývá celý krkonošský hřeben, takže už nemusím vozit víc map. Podrobná je tak akorát, aby doplňovala mojí GPS. Mapa je celoroční, takž obsahuje vedle lyžařských tras (včetně skiaplinistických) a lavinových svahů, taky cesty pro pěší, nebo cyklo turistiku. Ještě bych vypíchnul značení typu podrostu (les, paseka, kleč atd.), což se hodí právě při plánování sjezdíků mimo sjezdovky.

No zima pomalu končí, ale já doufám, že tak minimálně měsíc se ještě bude dát lyžovat, akorát holt člověk bude muset vysoko do hor. Takže já beru lyže, novou mapu a zítra mizím do Krkonoš :)

Honza

Na Volné patě

Na tuhle akci jsem se chystal už několikrát; vloni jsem si dokonce rezervoval ubytování, ale zkosila mě angína. Ani letos to nevyšlo ideálně - měli jsem volno jen v sobotu a tak jsme bohužel přišli o večerní program, ale i tak to stálo za to.

Volná pata je malý festiválek telemarku, který se každoročně koná v krušnohorských Klínech. Program je natažený na oba víkendové dny a zahrnuje skotačení na sjezdovce s možností zapůjčení lyží, pro zájemce i výuku pod dohledem instruktora. V sobotu odpoledne je také nějaká kulturně osvětová činnost (promítání filmů, debata) a večer se pak jede závod. No a po závodě je samozřejmě párty.

Jak už bylo napsáno v úvodu, tak jsme bohužel měli šanci tu strávit jen sobotu. Jezdili jsme od rána až do čtyřech a pak jsme to zabalili a jeli domu unavení, ale spokojení.

Hned ráno jsem využil příležitosti a půjčil si plnotučné sjezdové telemarky od Black Diamond. Nevím co to bylo přesně za model, ale byl velmi znatelně širší než moje Annumy. Namontované na tom bylo vázání Black Diamond O1. Můj první dojem z těchle lyží byl: jasně už vím co to znamená "lightweight backcountry ski". Annumy se oproti běžkám sice jeví spíš jako sjezdovky, ale v porovnání s těmito "monstry" jsou lehké jako pírko. Na sjezdovce se Black Diamondy chovaly podstatně živěji, ale zase za tu cenu, že pro mě bylo celkem problém je udržet ve směru jízdy. Na sjezd určitě dobrý, ale na túře bych se s tím tedy tahat nechtěl. Dal jsem na nich asi čtyři jízdy a pak je vrátil s tím, že se nebudu učit jezdit na nových lyžích, když ještě pořádně nezvládám ani ty svoje :)

Největší přínos podobných akcí ale je, že se tu sejde hodně lidí, kteří to na telemarkách opravdu umí a člověk má alespoň co okukovat. Já jsem okukoval a zkoušel napodobovat opravdu pilně, z čehož mě bolí stehna ještě teď (a budou bolet určitě ještě celý zbytek týdne). Výsledkem ovšem je jednoznačný progress a daleko lepší pocit z oblouku. Takže jako každoročně i letos jedno moje progress videjko:

Na Volné patě se nám tedy veskrze líbilo. Osobně nejvíc oceňuju nenásilnou a pohodovou atmosféru celé akce. Nemůžu hodnotit večerní program, ale jak jsem se přesvědčil, tak lidi kolem telemarku jsou vesměs celkem pohodáři, tak předpokládám, že to bylo fajn. Jedinou slabinou bylo menší množství sněhu, což mělo za následek větší množství kamenů na sjezdovce a taky nemožnost vypadnout někam do backcountry, inu počasí neporučíš. Tož příští rok to snad konečně sněhově a hlavně časově líp klapne a s Klárou si tu dáme i nějakou tu tele kultůru :)

Honza

Teď bude Downhill!

O jednom podařeném XCD výletu a jednom nepodařeném sjezdu.

Vstávání v šest hodin v neděli ráno je krušné. Vyhřátá peřina mě nechce pustit a nutí mě hledat důvody proč nikam nejezdit. Už to vypadá, že si dám víkend bez lyží a solidárně zůstanu doma s Klárou, když se mi v hlavě ozve nesmělý hlásek: "Jestli nikam nepojedeš, bude tě to celej tejden s**t!"

V autě je zima. Alespoň si osamělou cestu spestřuju posloucháním rádia, kde hrají takové ty hity s jednoduchými chytlavými melodiemi, které Klára nesnáší a které se dají v kuse poslouchat tak jednou do roka. Brzy se v dálce ukážou první bílé kopce zalité ranním sluncem. Nedočkavě šlápnu na plyn a vyženu svého Jazzmana na hranici jeho možností a dopravních předpisů.

Rokytnice mě vítá pohledem na zasněženou Lysou horu pod azurově modrým nebem. Na parkingu už je docela dost aut, ale místo na zaparkování se v pohodě najde. Minule jsem stoupali po sjezdovce pěšky, ale dneska mám v plánu se nahoře trochu projít, takže kupuju jednu jízdu na vrchol. Docela mě namlsá, že na přibližovací lanovce není skoro žádná fronta a tak se těším jak se na Lysou dostanu rychle a bez čekání. Jenže na lano k vrcholu je už slušná tlačenka a nezbývá, než se pěkně zařadit a zhruba deset minut se tísnit ve frontě.

Na Lysé hoře je netradičně krásně. Slunce, modrá obloha a na obzoru pár mráčků, sice trochu fouká, ale jinak velká pohoda. Zavátá cestička na Růženčinu zahrádku mi připadá jako vrátka do jiného světa. S každým krokem slábne hluk z rušného skiareálu a mě začíná pohlcovat atmosféra hor spících pod sněhem.

Přes Růženčinu zahrádku a rozcestí U Čtyř pánů mířím dál na hraniční hřeben. Překvapuje mě, že vzhledem k nádhernému počasí a navíc pololetním prázdninám tady nepotkávám, skoro žádné lidi. Opravdu jsme jich tu viděli víc během našeho minulého tripu, kdy bylo počasí, že by psa nevyhnal. Dalším překvapivým zjištěním je, že na Annumech se dá jet celkem svižně a to i v plastových botách s kabelem přes patu. Krok sice není tak dlouhý jako na běžkách, ale nějaký ten "kick'n glide" tyhle lyže zvládnou. Podklad je dotvrda ufoukaný prašan, na kterém mi protismysk dobře zabírá. S úspěchem stíhám dvojici kluků co jedou na skate běžkách, ale musí čas od času oddychnout a zvolnit tempo.

Na rozcestí u České budky chvíli pozoruju dva snowkitery, kteří využívají čerstvého větru k parádnímu pojezdu a pak pokračuju po hřebeni směrem na Violík. Tady už je sníh hodně vyfoukaný a střídají se tu pole tvrdého sněhu s ledovými plotnami. Na ledu pochopitelně protismyk nebere vůbec a tak kličkuju po sněhových polích. Naštěstí je jich celkem dost a jsou navzájem propojeny, takže postupuju docela rychle. Potkávám tu taky pár lidí z nějakého polského běžeckého oddílu. Předpokládám, že na teniskách mají nesmeky, protože jim to po zledovatělé stezce běží celkem jistě.

Na vyhlídce u Sněžných jam dávám občerstvení. Velký kotel je pěkně vidět, ani nepamatuju, že bych tady kdy šel a byl na něj tak krásný výhled jako dneska. Samozřejmě neodolám a sjedu si ho vyfotit na vyhlídkovou plošinu. Pozdě zjišťuju, že jsem si měl lyže radši sundat. Vítr se do mě opírá a posouvá mě k zábradlí. Uvědomuju si, že kdybych tady sebou seknul, tak propadnu pod spodní příčkou zábradlí jako nic. Roztřeseně fotím a klidím se pryč.

Od Sněžných jam sjíždí k Labské boudě po žluté. Coby běžkař jsem ji vždycky proklínal, na XCD-čkách si užívám její prudší pasáže a v těch méně prudkých se trochu nudím. Nejlepší je asi poslední úsek - sjezdík k lávce přes Labe, jen škoda že je tak krátký. Na Labské se nezdržuju a razím zpět k rozcestí U čtyř pánů.

Než dorazím na rozcestí, počasí se dost zhorší a začíná připomínat podmínky jaké tu panovaly minule. Těším se na sjezd ke Krakonošově snídani. Sníh je tentokrát podstatně rychlejší. Mám co dělat, abych lyže udržel pod kontrolou a místy se nedá říct, že bych byl zrovna pánem situace. V úzkém úseku, který vede paralelně s Mumlavou už neustojím jeden hluboký rygol a házím výstavního tygra - naštěstí je tu hodně měkkého sněhu. Když se mi konečně podaří postavit na nohy, uvědomuju si, že mě příšerně bolí stehna. Zajímavé, že začátkem sezóny jsem vydržel podstatně víc, jenže to jsem každý ráno nadšeně posiloval nohy.

Z Krakonošovy snídaně mířím tentokrát po žluté na vrchol Zadní plech odkud se chci dostat na sjezdovku. Žlutá značka začíná krátkým, zato velmi výživným výšvihem a to je asi důvod proč tuhle zkratku moc běžkařů nepoužívá. Nějaká stopa tu sice je, ale jinak je to tichá pěšina utopená mezi zapadanými smrčky. Na vrcholu Plechu dávám další občerstvení. Ještě mě čeká krátký sjezd, pak traverz ke sjezdovce, po ní nahoru ke stanici lanovky a pak dlouhý sjezd po červené až na parkoviště. Zvažuju, jestli má cenu kvůli sjezdu, který mě čeká sundávat pásy. Už se rozhoduju, že to sklouznu na pásech, když se ze zatáčky vynoří skupinka lidí. Čekám až vyjdou nahoru, ale za chvíli se vynoří další a po nich zase další a tak pořád dokola. Vypadá to na nějaký lyžařský kurz, který se pani učitelka rozhodla unavit pořádným výšlapem do kopce, aby byl večer klid. Ptám se kluka co přišel první jak dlouhý je ten kopec, který právě vyšplhali. Asi dvě stě metrů, to by šlo. Přehodnocuju svoje rozhodnutí a přeci jen si pásy sundavám. Děcka to samozřejmě zaujme a tak se zastaví a čekají co bude. Přepínám boty na sjezd. Za mnou už se vytvořil slušný hlouček dětí, kterých neustále přibývá. “Víš co teď bude následovat,” slyším někoho říkat zatímco si zkracuju hůlky. “Downhill...” Pauza za tím je tak dramatická, že mám pocit, že pokud v úzkém korytě cesty nepředvedu nějaký freestyle, tak budu za pitomce. No, dám tak dva tele oblouky, a pak už budu za zatáčkou, říkám si. Na vrchol se drápe hlouček holek a vypadá to, že už jsou snad poslední. Jdu na to. Odpíchnu se, trochu to rozbruslím a za jízdy frajersky nasazuju lyžařské brýle.... A sakra! Brejle se mi na čepici pěkně zamlžily. Vidím jen stíny stromů kolem cesty jinak všude oranžová mlha. Nabírám rychlost a je mi jasný, že v úzkém korytě cesty nezastavím. Sundávat brýle nemá cenu, protože mi při téhle rychlosti okamžitě začnou slzet oči. Pod nohama cítím hrboly, vidím jen ty největší z nich, ale vždycky jen na poslední chvíli. Dost mě to vyvádí z rovnováhy a tak jdu do nekompromisního pluhu obecenstvo - neobecenstvo. Trpím v pluhu až za zatáčku, kde se cesta zase stočí k vrstevnici. Za tu mohutnou sjezdovou přípravu tenhle kousek nestál. Dvě stě metrů to nebylo ani náhodou, ale chápu že pokud to člověk jde nahoru na běžkách bez pásů, tak se to může jevit podstatně delší. Snad se děcka aspoň trochu pobavily :)

Ke sjezdovce už je to jen krátký traverz, ale já se najednou cítím utahanej jak kotě. Nahoru se mi už teda vůbec nechce. Kapesníkem otírám orosené brýle a spouštím se dolů na parking. Z křečovitého plužení mi pěkně ztvrdly stehna a tak musím po pár obloucích vždycky na chvíli zastavit. Nikam nespěchám a jsem vděčnej za každej oblouk, kterej se mi ještě podaří udělat. Sjíždím dolů a den pomalu končí. Další parádní den na lyžích.

Honza