Před sezónou opět trochu backcountry motivace.
Jake a Paul jsou dva týpci, co hodně cestujou za sněhem. Na cestách jsou jejich základní stravou fazole s rýží a tak si založili produkční společnost BeansAndRice Freeride a točí vtipná videjka, kde je hodně sněhu a hodně mistrovského ježdění s volnou patou.
Toto je první epizoda z druhé sezóny, ale za pozornost rozhodně stojí všechny kousky co tihle dva volnopatomyšlenkáři natočili. Ke shlédnutí jsou všechny na jejich webu beansandricefreeride.com. Například je tam vidět, jak se sjíždí sjezdovka na Annumech a v kožených botách.
Uff, už aby napadlo :)
Honza
neděle 26. října 2014
středa 22. října 2014
Zima 2014-15: První sněhová peřina na horách
Meteorologové na dnes předpovídají první větší sněžení na horách.
Z podzimu už uběhl první měsíc a máme tu první předpověďi a zprávy o nějakém vydatnějším sněžení. Samozřejmě pouze na horách a s velice nízkou pravděpodobností, že to vydrží déle než pár hodin, ale je to první vlaštovka, která potěší.
Bulvár letos opět straší tuhou zimou, tak doufám, že to tentokrát vyjde :) Já osobně bych si přál, aby zima byla zimou po celý svůj čas, bez nějakých obrovských teplotních výkyvů a oblev. Klidně ať přijde o měsíc později, ale ať je třeba taková, jakou si jí pamatuju například ze sezóny 2005-6, kdy napadlo koncem listopadu a lyžovat se dalo až do dubna.
Honza
Z podzimu už uběhl první měsíc a máme tu první předpověďi a zprávy o nějakém vydatnějším sněžení. Samozřejmě pouze na horách a s velice nízkou pravděpodobností, že to vydrží déle než pár hodin, ale je to první vlaštovka, která potěší.
Bulvár letos opět straší tuhou zimou, tak doufám, že to tentokrát vyjde :) Já osobně bych si přál, aby zima byla zimou po celý svůj čas, bez nějakých obrovských teplotních výkyvů a oblev. Klidně ať přijde o měsíc později, ale ať je třeba taková, jakou si jí pamatuju například ze sezóny 2005-6, kdy napadlo koncem listopadu a lyžovat se dalo až do dubna.
Honza
pondělí 1. září 2014
Vzpomínky na Zimu nezimu
Aneb jak to bylo se sněhem a mrazem v sezóně 2013-14.
S koncem prázdnin na mě vždycky přichází období těšení se na zimu. Jaká asi bude, ptám se pokaždé, když se do mě při cestě do práce hned za dveřmi bytu zakousne ranní chlad. Letos je odpověď jasná: hlavně aby nebyla tak blbá jako vloni. No a jelikož mám tendenci špatné věci rychle zapomínat, tak vznikl tento článek o Zimě nezimě.
My skoropražáci se v závějích netopíme nikdy, ale když se vyjede třeba v lednu nebo v únoru do obligátních Krkonoš, je tam sněhu dostatek. S trochou smůly lze sice trefit zrovna nějakou tu oblevu, ale většinou je z čeho tát, takže kromě nepříjemného lyžování na mokrém, nebo nedejbože přímo v dešti, se člověk nemusí strachovat, že by se na hory vláčel s lyžemi zbytečně. Ne tak vloni. Sněhu bylo tak málo, že spoustu krkonošských skiareálů nespustila ani plný provoz a o nějakých backcountry radovánkách v prašanu jsme si mohli nechat jenom zdát.
Poněkud nešťastný způsob zimy samozřejmě vyvolal spoustu dohadů a odborných komentářů, z nichž nejkurióznější mi přišel ten, že z dlouhodobého hlediska se zase tak nic moc divného neděje a všechno je vlastně celkem v průměru. Jářku pojďme se tedy podívat jak průměrně se jevila loňská zima třeba v takové Peci pod Sněžkou.
Grafy pocházejí z webu in-počasí.cz. První obrázek ukazuje rozpětí teplot pro každý den v daném měsíci a druhý obrázek ukazuje výšku sněhové pokrývky. Šedé čáry zobrazují dlouhodobé průměry.
Listopad 2013 Listopad není typicky lyžařský měsíc, ale byly zimy, kdy se už v jeho průběhu lyžovalo. Vloni se jeho teploty držely v lehkém nadprůměru, ale v závěru se ochladilo a napadl celkem slušný sněhový základ. Rozjezd sezóny vypadl nadějně.
Prosinec 2013 Začátek Prosince stále ještě udržoval lyžaře v optimismu - teploty se držely průměru a v závěru první třetiny přišlo masivní sněžení, které nám nadělilo téměř půl metru sněhu. Paráda. Pak se ale prudce oteplilo, rtuť teploměru atakovala desítku a do záporných hodnot se už nevrátila (často ani přes noc). Sněhu valem ubývalo a koncem měsíce z krásného půlmetříku, zůstalo v Peci pouhopouhých, vodou nacucaných, deset centimetrů. Osmnáctého prosince jsem se i já konečně dostal poprvé na hory a chytil jsem zrovna snad nejstudenější den z celého měsíce. Lehké sněžení v závěru dne ve mě tenkrát probudilo naději, že se snad zima konečně rozjede.
Leden 2014 Jak je vidět z grafu výšky sněhové pokrývky, tak co v prosinci nenapadne, leden už nedožene. To se splnilo i letos. Bohužel ale prosincový základ chyběl a tak jsme byli koncem ledna pořád na deseti centimetrech. V lednu se mi podařilo bouchnout další výjezd do Krkonoš. Na tu sněhovou bídu to nakonec docela šlo, ale hlavně díky parádnímu slunečnému počasí. V nižších partiích se lyže nesly na batohu a na hřebenech jsem kličkoval mezi vyfoukanými místy.
Únor 2014 V únoru už sice moc ze zimy nezbývá, ale ještě není nutno házet flintu do žita. Prvních pár únorových dní se teploty vrátily někam do obvyklého průměru, bohužel bez sněžení, takže když se pak opět vyšvihly vysoko nad nulu, zasadily skrovné sněhové pokrývce poslední smrtelnou ránu. V únoru sníh zkrátka zmizel a už ho více nebylo.
Březen 2014 Březen se obvykle nese v duchu pohodového jarního běžkaření, tentokrát už ale nebylo na čem. Já už měl lyže zakonzervované a čekání na zázrak jsem už dávno vzdal.
Jak je vidět, loňská zima na českých horách průměrná nebyla ani za mák. Osobně jí hodnotím jako nejhorší co jako lyžař pamatuju a doufám, že ta letošní bude alespoň průměrná.
Honza
S koncem prázdnin na mě vždycky přichází období těšení se na zimu. Jaká asi bude, ptám se pokaždé, když se do mě při cestě do práce hned za dveřmi bytu zakousne ranní chlad. Letos je odpověď jasná: hlavně aby nebyla tak blbá jako vloni. No a jelikož mám tendenci špatné věci rychle zapomínat, tak vznikl tento článek o Zimě nezimě.
My skoropražáci se v závějích netopíme nikdy, ale když se vyjede třeba v lednu nebo v únoru do obligátních Krkonoš, je tam sněhu dostatek. S trochou smůly lze sice trefit zrovna nějakou tu oblevu, ale většinou je z čeho tát, takže kromě nepříjemného lyžování na mokrém, nebo nedejbože přímo v dešti, se člověk nemusí strachovat, že by se na hory vláčel s lyžemi zbytečně. Ne tak vloni. Sněhu bylo tak málo, že spoustu krkonošských skiareálů nespustila ani plný provoz a o nějakých backcountry radovánkách v prašanu jsme si mohli nechat jenom zdát.
Poněkud nešťastný způsob zimy samozřejmě vyvolal spoustu dohadů a odborných komentářů, z nichž nejkurióznější mi přišel ten, že z dlouhodobého hlediska se zase tak nic moc divného neděje a všechno je vlastně celkem v průměru. Jářku pojďme se tedy podívat jak průměrně se jevila loňská zima třeba v takové Peci pod Sněžkou.
Grafy pocházejí z webu in-počasí.cz. První obrázek ukazuje rozpětí teplot pro každý den v daném měsíci a druhý obrázek ukazuje výšku sněhové pokrývky. Šedé čáry zobrazují dlouhodobé průměry.
Listopad 2013 Listopad není typicky lyžařský měsíc, ale byly zimy, kdy se už v jeho průběhu lyžovalo. Vloni se jeho teploty držely v lehkém nadprůměru, ale v závěru se ochladilo a napadl celkem slušný sněhový základ. Rozjezd sezóny vypadl nadějně.
Prosinec 2013 Začátek Prosince stále ještě udržoval lyžaře v optimismu - teploty se držely průměru a v závěru první třetiny přišlo masivní sněžení, které nám nadělilo téměř půl metru sněhu. Paráda. Pak se ale prudce oteplilo, rtuť teploměru atakovala desítku a do záporných hodnot se už nevrátila (často ani přes noc). Sněhu valem ubývalo a koncem měsíce z krásného půlmetříku, zůstalo v Peci pouhopouhých, vodou nacucaných, deset centimetrů. Osmnáctého prosince jsem se i já konečně dostal poprvé na hory a chytil jsem zrovna snad nejstudenější den z celého měsíce. Lehké sněžení v závěru dne ve mě tenkrát probudilo naději, že se snad zima konečně rozjede.
Leden 2014 Jak je vidět z grafu výšky sněhové pokrývky, tak co v prosinci nenapadne, leden už nedožene. To se splnilo i letos. Bohužel ale prosincový základ chyběl a tak jsme byli koncem ledna pořád na deseti centimetrech. V lednu se mi podařilo bouchnout další výjezd do Krkonoš. Na tu sněhovou bídu to nakonec docela šlo, ale hlavně díky parádnímu slunečnému počasí. V nižších partiích se lyže nesly na batohu a na hřebenech jsem kličkoval mezi vyfoukanými místy.
Únor 2014 V únoru už sice moc ze zimy nezbývá, ale ještě není nutno házet flintu do žita. Prvních pár únorových dní se teploty vrátily někam do obvyklého průměru, bohužel bez sněžení, takže když se pak opět vyšvihly vysoko nad nulu, zasadily skrovné sněhové pokrývce poslední smrtelnou ránu. V únoru sníh zkrátka zmizel a už ho více nebylo.
Březen 2014 Březen se obvykle nese v duchu pohodového jarního běžkaření, tentokrát už ale nebylo na čem. Já už měl lyže zakonzervované a čekání na zázrak jsem už dávno vzdal.
Jak je vidět, loňská zima na českých horách průměrná nebyla ani za mák. Osobně jí hodnotím jako nejhorší co jako lyžař pamatuju a doufám, že ta letošní bude alespoň průměrná.
Honza
úterý 28. ledna 2014
Leden 2014 - poprvé na běžkách
Aneb zevrubná zpráva o stavu sněhu v Krkonoších
Vyrazit, nebo nevyrazit, tuhle otázku jsem si od Vánoc kladl snad před každým víkendem. Počasí ale za mě tohle dilema celkem spolehlivě řešilo katastrofálním nedostatkem sněhu a tak jsem se mohl doma v klidu věnovat tatínkovským povinnostem. Příležitost postavit se v letošním roce poprvé (!) na běžky se objevila během minulého týdne, když zima konečně ukázala (alespoň podle médií) drápy. Moc sněhu z toho sice nebylo, ale stačilo to k tomu aby se ve mě probudily běžkařské pudy. V neděli ráno jsem tedy políbil rozespalou Kláru i tvrdě spící Karču, slíbil že na večerní koupání už budu doma a vyrazil směr Rokytnice.
K celé akci jsem dopředu přistupoval tak, že rozhodně nepůjde o nějaké prašanové radovánky, ale spíš o zoufalou snahu dostat se po dlouhých týdnech zase do hor a když se najde příležitost trochu se sklouznout, tak jedině dobře, jinak jsem byl ochoten to přinejhorším odchodit s lyžema na batohu.
Po příjezdu do Rokytnice to skutečně nevypadalo nijak růžově. Jakýsi pocit zimy tu díky třem centimetrům sněhu a ojínělým stromům byl, ale na lyže to rozhodně nebylo. Jelikož moje nadrženost po lyžařské lopotě byla veliká, rozhodl jsem se pohrdnout komfortem lanovky a vydat se na hřebeny pěkně po svých se záměrem dokumentovat přibývání sněhu v závislosti na nadmořské výšce. S lyžema na báglu jsem se proto jal drápat do stráně přímo nad parkovištěm a tam jsem pořídil první snímek.
Po loukách nad Rokytnicí a pak po silnici vedoucí na Dvoračky jsem to valil po po svých, dýchal splodiny z různých SUV, roleb a jiných samohybů, čile transportujících osoby a materiál do penziónů podél cesty a říkal si: aspoň, že je krásně, když už je tu provoz jak na Václaváku. Lyže šly konečně nasadit u chaty Světlanka, kde se silnice potkává s červenou FIS sjezdovkou (toho času mimo provoz). Na sjezdovce bylo ještě docela dost starého sněhu a vrstvička čerstvého prašanu tomu dávala mírně “freerideový” říz. Stoupal jsem spolu s několika skialpinisty na pásech vzhůru a umínil si, že se tudy budu muset vracet zpátky, abych si tu zkusil trochu zaloučkařit.
Notně zadýchán a řádně propocený jsem konečně vysupěl na cestu z Ručiček na Dvoračky a dál pokračoval po ní a pak od Dvoraček nahoru do Kotelského sedla. Tady už se člověk o skluznice bát nemusí, nicméně na exponovaných místech občas vykoukne tráva.
Ze sedla pak klasika - přes Růženčinu zahrádku a Čtyři pány na Labskou (pro mě už trochu nuda :). Sněhu je tu dostatek a kromě toho, že smrčky nejsou obalené sněhem jako obvykle bych nepoznal, že to zima letos dost fláká. Na Labské boudě se zdržuju jen abych nalepil pásy, loknul čaje z termosky a cvaknul Labe, které touto dobou bývá většinou pod ledem a závějemi.
Z Labské mířím na Martinovku a odtud stoupám na rozcestí Pod Smělcem. Zajímavé je, že tady s přibývajícími výškovými metry sněhu jakoby ubývá a pod rozcestím je potřeba dávat bacha na pár vyčuhujících kamenů. Na samotném hřebeni je sníh místy vyfoukaný větrem.
Někdy i trochu dost a taková místa se musí obcházet.
Po hřebeni svištím až na Voseckou boudu odkud už plánuju návrat přes Zadní plech a Dvoračky do Rokytnice.
K večeru se nad západním obzorem začalo zvedat pohoří z mraků a postupně pohlcovalo krkonošské kopečky. Při výstupu na Plech mě na nose zašimraly první droboučké vločky. Dotraverzoval jsem až skoro na Dvoračky a pustil to po červené dolů. V mírném úseku nad Světlankou jsem si užil parádní loučkaření na které jsem se celý den těšil. Rád bych pokračoval po sjezdovce až dolů, ale kus pod chatou už mi začaly skluznice varovně bzučet o zmrzlé hrudky hlíny. Lyže tedy putovaly na batoh a já se poklusem vydal k autu, houstnoucí šero totiž signalizovalo, že jsem to trochu přetáh a že asi nestihnu to večerní koupání…
Jak je vidět, tak sníh v Krkonoších je. Na běžky je ho ve výškach nad 1000 metrů dost, trasy jsou protažené a velmi rychlé. Na klasiku je stopa často dost zničená. Skialpy a XCD bych zatím ještě nechal doma. Podle předpovědi to vypadá, že v nehbližších dnech by mohlo něco připadnout, tak snad už se budou podmínky jen zlepšovat.
Honza
Vyrazit, nebo nevyrazit, tuhle otázku jsem si od Vánoc kladl snad před každým víkendem. Počasí ale za mě tohle dilema celkem spolehlivě řešilo katastrofálním nedostatkem sněhu a tak jsem se mohl doma v klidu věnovat tatínkovským povinnostem. Příležitost postavit se v letošním roce poprvé (!) na běžky se objevila během minulého týdne, když zima konečně ukázala (alespoň podle médií) drápy. Moc sněhu z toho sice nebylo, ale stačilo to k tomu aby se ve mě probudily běžkařské pudy. V neděli ráno jsem tedy políbil rozespalou Kláru i tvrdě spící Karču, slíbil že na večerní koupání už budu doma a vyrazil směr Rokytnice.
K celé akci jsem dopředu přistupoval tak, že rozhodně nepůjde o nějaké prašanové radovánky, ale spíš o zoufalou snahu dostat se po dlouhých týdnech zase do hor a když se najde příležitost trochu se sklouznout, tak jedině dobře, jinak jsem byl ochoten to přinejhorším odchodit s lyžema na batohu.
Po příjezdu do Rokytnice to skutečně nevypadalo nijak růžově. Jakýsi pocit zimy tu díky třem centimetrům sněhu a ojínělým stromům byl, ale na lyže to rozhodně nebylo. Jelikož moje nadrženost po lyžařské lopotě byla veliká, rozhodl jsem se pohrdnout komfortem lanovky a vydat se na hřebeny pěkně po svých se záměrem dokumentovat přibývání sněhu v závislosti na nadmořské výšce. S lyžema na báglu jsem se proto jal drápat do stráně přímo nad parkovištěm a tam jsem pořídil první snímek.
Po loukách nad Rokytnicí a pak po silnici vedoucí na Dvoračky jsem to valil po po svých, dýchal splodiny z různých SUV, roleb a jiných samohybů, čile transportujících osoby a materiál do penziónů podél cesty a říkal si: aspoň, že je krásně, když už je tu provoz jak na Václaváku. Lyže šly konečně nasadit u chaty Světlanka, kde se silnice potkává s červenou FIS sjezdovkou (toho času mimo provoz). Na sjezdovce bylo ještě docela dost starého sněhu a vrstvička čerstvého prašanu tomu dávala mírně “freerideový” říz. Stoupal jsem spolu s několika skialpinisty na pásech vzhůru a umínil si, že se tudy budu muset vracet zpátky, abych si tu zkusil trochu zaloučkařit.
Notně zadýchán a řádně propocený jsem konečně vysupěl na cestu z Ručiček na Dvoračky a dál pokračoval po ní a pak od Dvoraček nahoru do Kotelského sedla. Tady už se člověk o skluznice bát nemusí, nicméně na exponovaných místech občas vykoukne tráva.
Ze sedla pak klasika - přes Růženčinu zahrádku a Čtyři pány na Labskou (pro mě už trochu nuda :). Sněhu je tu dostatek a kromě toho, že smrčky nejsou obalené sněhem jako obvykle bych nepoznal, že to zima letos dost fláká. Na Labské boudě se zdržuju jen abych nalepil pásy, loknul čaje z termosky a cvaknul Labe, které touto dobou bývá většinou pod ledem a závějemi.
Z Labské mířím na Martinovku a odtud stoupám na rozcestí Pod Smělcem. Zajímavé je, že tady s přibývajícími výškovými metry sněhu jakoby ubývá a pod rozcestím je potřeba dávat bacha na pár vyčuhujících kamenů. Na samotném hřebeni je sníh místy vyfoukaný větrem.
Někdy i trochu dost a taková místa se musí obcházet.
Po hřebeni svištím až na Voseckou boudu odkud už plánuju návrat přes Zadní plech a Dvoračky do Rokytnice.
K večeru se nad západním obzorem začalo zvedat pohoří z mraků a postupně pohlcovalo krkonošské kopečky. Při výstupu na Plech mě na nose zašimraly první droboučké vločky. Dotraverzoval jsem až skoro na Dvoračky a pustil to po červené dolů. V mírném úseku nad Světlankou jsem si užil parádní loučkaření na které jsem se celý den těšil. Rád bych pokračoval po sjezdovce až dolů, ale kus pod chatou už mi začaly skluznice varovně bzučet o zmrzlé hrudky hlíny. Lyže tedy putovaly na batoh a já se poklusem vydal k autu, houstnoucí šero totiž signalizovalo, že jsem to trochu přetáh a že asi nestihnu to večerní koupání…
Jak je vidět, tak sníh v Krkonoších je. Na běžky je ho ve výškach nad 1000 metrů dost, trasy jsou protažené a velmi rychlé. Na klasiku je stopa často dost zničená. Skialpy a XCD bych zatím ještě nechal doma. Podle předpovědi to vypadá, že v nehbližších dnech by mohlo něco připadnout, tak snad už se budou podmínky jen zlepšovat.
Honza
úterý 31. prosince 2013
Silvestrovskej
Něco trochu humornějšího než současná předpověď počasí.
Nedávno jsem na webu amerického Backcountry Magazínu narazil na článek o tom jak si američani jeli zalyžovat do Tater. Docela mě to pobavilo, tak proč to sem nedat, když je dneska ten Silvestr :)
A na závěr samozřejmě Přání Fšeho nejlepšího 2014! Snad budeme to lyžování moct dohnat v příštím roce.
Honza
Nedávno jsem na webu amerického Backcountry Magazínu narazil na článek o tom jak si američani jeli zalyžovat do Tater. Docela mě to pobavilo, tak proč to sem nedat, když je dneska ten Silvestr :)
A na závěr samozřejmě Přání Fšeho nejlepšího 2014! Snad budeme to lyžování moct dohnat v příštím roce.
Honza
pátek 27. prosince 2013
Vánoční Chotouň
I u nás v Posázaví se dá ukojit lyžařský absťák.
Letos to díky několika tlakovým nížím, zlomyslně rozmístěných tak, aby k nám soustavně dodávaly teplý vzduch (především ve vyšších vrstvách atmosféry) stojí se sněhem a vůbec s celou zimou, mírně řečeno, za hovno. Přesto se najde několik míst, kde úspěšně bojují s vysokými teplotami a za pomoci nejmodernější techniky dovedou vykouzlit zimní oázu i tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jedním takovým místem je i posázavská Chotouň, nedaleko Jílového u Prahy.
Vraceli jsme se tuhle večer z vánoční návštěvy u rodičů, když tu náhle v Chotouni Klára vykřikla:
Chotouňská sjezdovka je opravdu oáza sněhu - bílý flek na zeleném svahu. Koupil jsem si hodinovou permici a hodinu nonstop hobloval místní stráň. Na závěr jsem sjezdovku ještě vysupěl pěšky. Hodinka byla myslím tak akorát, aby se člověk nezačal nudit, takže jsem odjížděl příjemně unaven a spokojen.
Svah má něco kolem 300 metrů a je to myslím celkem poctivá modrá. Co musím pochválit je kvalitní vysněžení - nikde žádné kamínky ani vydřená místa. Dále se mi líbí otevírací doba a systém permanentek ušitý tak, aby sem člověk mohl zajet třeba večer po práci. Když se k tomu připočte to, že tu večer zřejmě nebývá moc lidí, dá se jezdit opravdu jedna jízda za druhou bez čekání ve frontě.
Pokud sem člověk nejede s dětmi, tak lyžování v Chotouni má smysl hlavně jako tréninková loučka, třeba na učení telemarku. Tuhle roli myslím plní perfektně. Já tu rozhodně nejsem naposledy, alespoň budu mít rozhýbaná kolena až na jaře (snad) konečně přijde zima.
Honza
Letos to díky několika tlakovým nížím, zlomyslně rozmístěných tak, aby k nám soustavně dodávaly teplý vzduch (především ve vyšších vrstvách atmosféry) stojí se sněhem a vůbec s celou zimou, mírně řečeno, za hovno. Přesto se najde několik míst, kde úspěšně bojují s vysokými teplotami a za pomoci nejmodernější techniky dovedou vykouzlit zimní oázu i tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jedním takovým místem je i posázavská Chotouň, nedaleko Jílového u Prahy.
Vraceli jsme se tuhle večer z vánoční návštěvy u rodičů, když tu náhle v Chotouni Klára vykřikla:
“Hele, docela v pohodě sjezdovčička!”Doma jsem si chotouňské vleky našel na netu a fakt to vypadalo celkem slušně - tedy na skiareál nedaleko Prahy. Do Chotouně to mám asi půl hodiny a tak jsem včera večer, když naše malá Karča usnula, naházel lyže do auta a jel to tam prubnout.
Chotouňská sjezdovka je opravdu oáza sněhu - bílý flek na zeleném svahu. Koupil jsem si hodinovou permici a hodinu nonstop hobloval místní stráň. Na závěr jsem sjezdovku ještě vysupěl pěšky. Hodinka byla myslím tak akorát, aby se člověk nezačal nudit, takže jsem odjížděl příjemně unaven a spokojen.
Svah má něco kolem 300 metrů a je to myslím celkem poctivá modrá. Co musím pochválit je kvalitní vysněžení - nikde žádné kamínky ani vydřená místa. Dále se mi líbí otevírací doba a systém permanentek ušitý tak, aby sem člověk mohl zajet třeba večer po práci. Když se k tomu připočte to, že tu večer zřejmě nebývá moc lidí, dá se jezdit opravdu jedna jízda za druhou bez čekání ve frontě.
Pokud sem člověk nejede s dětmi, tak lyžování v Chotouni má smysl hlavně jako tréninková loučka, třeba na učení telemarku. Tuhle roli myslím plní perfektně. Já tu rozhodně nejsem naposledy, alespoň budu mít rozhýbaná kolena až na jaře (snad) konečně přijde zima.
Honza
čtvrtek 19. prosince 2013
Konečně zase na lyžích
Včera jsem se konečně dostal poprvé v letošní sezóně na lyže. A nakonec to nebylo vůbec špatný.
Sněhová předpověď díky vleklé inverzi nic moc, ale mám lyžařský absťák, navíc dovolenou, a hlavně permit urvat se od rodiny, tak jsem chytil příležitost za pačesy a vyrazil do Rokytnice nad Jizerou.
V pracovní dny týden před Vánoci nebývá ve skiareálech zrovna narváno a to je pro mě jedinečná příležitost jak se trochu roztelemarkovat. Ovšem tak slabou účast jako včera jsem nečekal. Na parkingu v Rokytnici přistávám zhruba v deset dopoledne a jsou tu všeho všudy čtyři auta. Podobné je to i na sjezdovce - pusto a prázdno. Nakonec jsem rád, že občas někoho na trati potkám.
Přitom podmínky k lyžování nejsou zase tak špatné. Sněhu sice viditelně moc není, ale na sjezdovce nejsou žádná vydřená místa, žádné kamínky a dokonce ani odpoledne se nedělají ledové plotny. Samozřejmě že velký podíl na tom má fakt, že tu za den zase tolik lidí neprojede. Mimo sjezdovky leží vrstva jako beton tvrdého, hrbolatého sněhu, který se zuby nehty brání plusovým teplotám. Jezdit se na něm moc nedá, tak se raději držím na sjezdovce.
Na lanovce jsem si vozil zadek asi do dvou a pak už mě to přestalo bavit. Ještě ke všemu mi začala být zima, protože po obědě začala klesat teplota a časem se dostala dokonce pod nulu - což na horách jednoho překvapí. Vytáhl jsem tedy z batohu větrovku a abych se zahřál, zamířil po modré na Ručičky a odtud pak po zelené na Dvoračky. Bez pásů to v prudších stoupáních bylo trochu krušné, ale takových úseků naštěstí moc nebylo. Na Dvoračkách jsem cvaknul inverzi, která se táhla od nevidim do nevidim a pustil to pomalu dolů na parking.
S přicházejícím šerem začalo drobně, ale hustě sněžit a chumelenice mě provázela cestou domů až k Velkým Hamrům. Tak snad se nám na hory zase vrací zima.
Honza
Sněhová předpověď díky vleklé inverzi nic moc, ale mám lyžařský absťák, navíc dovolenou, a hlavně permit urvat se od rodiny, tak jsem chytil příležitost za pačesy a vyrazil do Rokytnice nad Jizerou.
V pracovní dny týden před Vánoci nebývá ve skiareálech zrovna narváno a to je pro mě jedinečná příležitost jak se trochu roztelemarkovat. Ovšem tak slabou účast jako včera jsem nečekal. Na parkingu v Rokytnici přistávám zhruba v deset dopoledne a jsou tu všeho všudy čtyři auta. Podobné je to i na sjezdovce - pusto a prázdno. Nakonec jsem rád, že občas někoho na trati potkám.
Přitom podmínky k lyžování nejsou zase tak špatné. Sněhu sice viditelně moc není, ale na sjezdovce nejsou žádná vydřená místa, žádné kamínky a dokonce ani odpoledne se nedělají ledové plotny. Samozřejmě že velký podíl na tom má fakt, že tu za den zase tolik lidí neprojede. Mimo sjezdovky leží vrstva jako beton tvrdého, hrbolatého sněhu, který se zuby nehty brání plusovým teplotám. Jezdit se na něm moc nedá, tak se raději držím na sjezdovce.
Na lanovce jsem si vozil zadek asi do dvou a pak už mě to přestalo bavit. Ještě ke všemu mi začala být zima, protože po obědě začala klesat teplota a časem se dostala dokonce pod nulu - což na horách jednoho překvapí. Vytáhl jsem tedy z batohu větrovku a abych se zahřál, zamířil po modré na Ručičky a odtud pak po zelené na Dvoračky. Bez pásů to v prudších stoupáních bylo trochu krušné, ale takových úseků naštěstí moc nebylo. Na Dvoračkách jsem cvaknul inverzi, která se táhla od nevidim do nevidim a pustil to pomalu dolů na parking.
S přicházejícím šerem začalo drobně, ale hustě sněžit a chumelenice mě provázela cestou domů až k Velkým Hamrům. Tak snad se nám na hory zase vrací zima.
Honza
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)