XCD křest report

První pocity, postřehy a dojmy z nové XCD výbavy.

Jak jsem psal v předchozím článku, strávili jsme s Klárou čtyři dny před Vánoci v Krušných horách, kde jsem konečně mohl poprvé projet svoje nové lyže.

Nejprve bych asi měl přiznat na čem jsem to vlastně jezdil: Lyže Madshus Annum, vázání Voilé SX (hardwire, výprodejový model), boty Scarpa T3 (výprodejový model, předchůdce T4).

Lyžovali jsme hlavně na sjezdovce, ale zkusil jsem si kousek šlapat do kopce i po rovině a taky vyjet na neupravený svah.

Sjezdové vlastnosti XCD oproti backcountry běžkám jsou neporovnatelné. První den, jsme jezdili na přemrzlém technickém sněhu na vydřené sjezdovce s ledovými plotnami. Na BC běžkách bych to nesjel ani náhodou (možná tak hubou napřed), ale na Annumech jsem to po pár seznamovacích jízdách dával celkem v pohodě. Další těžké podmínky nastaly poslední den, když přes noc napadlo asi 15 cm mokrého sněhu a ještě do toho začalo pršet. Sebral jsem odvahu a vyjel na vedlejší neupravenou sjezdovku. V těžkém mokrém sněhu mi na BC běžkách zatáčet nejde, takže jsem měl strach kde skončím, jelikož relativně mírný svah přecházel do celkem prudkého hanku. Annumy ale krájely mokrej hlubočák jako máslo a díky plastovejm botám a kabelu přes patu jsem neměl ten dobře známý pocit, že se snažím zatočit a ono to nejde.

Ačkoli není tahle výbava určená do skiareálu, tak jezdit na sjezdovce se na ní v pohodě dá. XCD lyže možná nejsou rychlé jako čistokrevné sjezdovky, ale já lyžoval v plastových tele botách a na širších lyžích teprve podruhé v životě (první pokusy zde) a tak jsem na jejich horní rychlostní limit nenarazil. Hodně mi pomohlo, když se na svahu objevil týpek, co telemarkoval fakt dobře. Snažil jsem se jezdit podle něj a ejhle, najednou (po několika pádech) cítím, že lyže jdou do oblouku pěkně po hraně a jízda získává carvingový nádech.

Chůzi na XCD jsem zkoušel relativně málo, ale i tak je jasné, že dlouhej a dynamickej odraz jako na běžkách na nich prostě nedám. Na vině je především kabel vázání a možná taky trochu tužší boty. U Voilé SX se bohužel kabel nedá během chůze sundat a vázání nemá ani žádnou jinou vychytávku pro větší volnost paty (viz. článek o XCD vázáních). Jinak lyže velmi pěkně kloužou a šupiny zabírají dobře i do mírného kopce. Pokud si vzpomínám, tak při pokusu o chůzi na sjezdových telemarkách se mi dařila spíš jakási parodie na moonwalking a dopředu to moc nejelo.

Tak to je zatím vše. Na nových lyžích se mi jezdilo parádně a už se nemůžu dočkat, až je vytáhnu do pořádnýho backcountry - jen by mohlo trochu připadnout.

Honza

Klíny: Křest XCD a překvapivě dobré backcountry

Letos jsme se s Klárou rozhodli nehrotit předvánoční blázinec a tak jsme posbírali poslední zbytky dovolené a vypařili se do Krušných hor.

Jelikož jsem plánoval konečně poprvé vyzkoušet nové XCD lyže, jevilo se mi jako nejlepší varianta zajet někam do menšího skiareálku, kde mají sjezdovky s přívětivým sklonem. Volba padla na krušnohorské Klíny a musím říct, že výběr to nebyl vůbec špatný. Zdejší modrá sjezdovka je ideální na první rozlyžování - třeba na nových lyžích. Nevím kolik lidí tu bývá v plné sezóně, ale teď před Vánoci se tu klouzalo jen pár nadšenců, takže jsem se mohl nekoordinovaně motat po svahu beze strachu, že se s někým srazím.

I když jsme každý den alespoň na chvíli hoblovali sjezdovku, nezanedbávali jsme ani backcountry běžky. Nejdřív jsme udělali menší výšlap po upravené stopě, ale hned další den nás turistické značení zavedlo mimo vyrolbované trasy. A přestože to celé začínalo pekelným sjezdem v přemrzlé traktorové stopě, tak nakonec se z toho vyklubalo parádní backcountry dobrodružství v pohádkově zasněženém lese.

Kromě spousty zážitků a pocitu příjemně stráveného času na horách, jsem si z Klínů přivezl hlavně první praktické zkušenosti s XCD, které se tu objeví hned jakmile se mi to podaří nějak sesumírovat.

Krušné hory jsem lyžařsky hodně dlouho zanedbával a tak je teď začínám v podstatě objevovat. Na lyžích jsem tu byl po velmi dlouhé době sice jenom dvakrát, ale už teď můžu říct, že backcountry potenciál je tady obrovský.

Tak veselé Vánoce a ať nám ta obleva brzy přejde!

Honza

Moldavské nebe

První letošní backcountry na Moldavě.

Nebe bylo první slovo co mě napadlo, když jsem na pásech vyvzlínal z údolí Moldavského potoka na náhorní plošinu kolem Oldříšského vrchu. Nekonečná modrá obloha podtržená nesmírnou bílou rozlohou zvlněné planiny. Jednoduchou symbiózu nebe a sněhu rušilo jen pár pestrobarevných draků vznášejících se nad obzorem...

Letošní první výpad za sněhem byl jednou z těch akcí, jejichž uskutečnění okolnosti příliš nenahrávaly. Klára přes týden bojovala s nějakým bacilem a na skotačení ve sněhu to o víkendu rozhodně ještě nebylo. Říkal jsem si, že s ní solidárně zůstanu doma, jenže v sobotu Klára prohlásila, že na neděli plánuje pečení vánočního cukroví a že poslední co potřebuje je, abych se motal v kuchyni a spásal “nepovedené” kousky. Tak jsem si sbalil běžky, draka a nařídil budík na pátou (!) ráno.

Za cíl jsem si vybral známý kiterský spot Moldava. Byla to sázka na jistou, protože na netu se v sobotu objevilo kitové videjko pořízené už v pátek, kde bylo vidět, že tam skutečně není o sníh nouze.

Krušné hory mě nejprve přivítaly hustou mlhou, kterou by jim mohl závidět i rybníček Brčálník, ale nahoře nad Moldavou už z ní vítr nadělal jen pár cárů co se schovávaly v údolích a nezacláněly rozhledu do zasněžené krajiny. Auto jsem píchnul do závěje, připnul lyže, nahodil batoh a šel jsem po dlouhých měsících zase na to.

Nakonec se z toho vyklubala parádní neděle - brodil jsem se v hlubokáči, nalepil pásy a vysupěl pár kopců, nasekal pár sjezdíků. Během cesty jsem také z batohu vyndal čtyřmetrový kite, který jsem sebou vláčel hlavně proto, abych si ověřil, jaké to je chodit celý den s drakem na zádech - ale když už jsem byl na jednom z nejlepších snowkitových spotů v Čechách...

Byly to moje první pokusy s kitem na běžkách a i když zřejmě vypadaly dost uboze, tak musím říct, že mě to hodně bavilo. Zatím mi to tedy jede hlavně tam kam chce drak a ne kam chci já, ale když se to rozjede, tak je to parádní pocit :) Ovládání draka na lyžích bude vyžadovat ještě nějaký trénink, ale myslím, že už teď můžu říct, že to půjde. Snad se mi příště podaří udělat i nějakou dokumentaci.

Moldava je super místo nejen na kiting, ale i na takový to příjemný backcountry loučkaření. Tak jen doufám, že sezóna už konečně začala a že se sem brzy zase podívám - pokud možno s Klárou, protože jak napsal Jon Krakauer: nejlepší radost je ta sdílená.

Honza

Provizorní servisní stolice

Jak si doma udělat jednoduchou servisní stolici alias mazací kopyto.

Přiznám se, že s mazáním to moc nepřeháním. Rozhodně nejsem alchymista, co kvůli sobotní vyjížďce v pátek do půlnoci voskuje a nad ránem nemůže usnout, ze strachu, jestli náhodu nepromazal. Přesto, že to moc neřeším, tak během sezóny mažu pravidelně a relativně často. Zatím jsem se obešel bez nějakých speciálních držáků, lyži jsem na stole vždycky nějak vypodložil a během voskování jsem ji v případě potřeby přidržoval rukou. Tento způsob práce, ale dělá z poměrně nezábavné činnosti jako je mazání, činnost docela otravnou, jelikož nemožnost použít obě ruce je, hlavně v případě seškrabávání vosku, dost frustrující.

Letos jsem si řekl, že situaci budu řešit včas a pořídím si na to nějaký udělátor. Nejprve jsem se začal ohlížet po speciálních mazacích kopytech. Docela se mi líbila ta cestovní, co se skládají ze tří částí a dají se přimontovat na stůl, nebo třeba parapet, ale na to jak byla drahá, mi přišla příliš jednoúčelová. Vyrazil jsem proto do jednoho nejmenovaného hobby marketu a v oddělení kde měli různé svorky a upínáky, jsem si vybral plastový svěráček BESSEY S10-ST.

Svěráček přidělaný na stole mi posloužil jako základ servisní stolice. Lyži jsem do něj upnul za boky. Jelikož má plastové čelisti, tak povrchu lyže nijak neublížil - nesmí se to ale přehánět s utahováním. Konce lyže jsem klasicky vypodložil dřevěnými hranoly.

Tohle provizorní kopyto se mi celkem osvědčilo. V pohodě jsem na něm namázl dvoje BC běžky i široký XCD-čka. Neříkám, že je dokonalé, to ne - např. to vypodložení konců lyže je hodně provizorní (v příštím záchvatu tvořivosti snad vymyslím něco bytelnějšího), ale na to moje mazání stačí. Hlavně se mi na něm ale líbí to, že svěráček můžu použít i na jiné věci než na mazání lyží.

Kdyby to snad někoho inspirovalo a chtěl pro svěráček skočit do obchodu tak bacha - prodává se bez těch svorek pro uchycení ke stolu, ty je nutno koupit zvlášť.

Honza

XCD lyže v akci

Jak vypadá jízda z kopce na XCD lyžích.

Po tom co jsem na BC Běžkách představil pojem XCD, napsal něco o vybavení a přiznal, že letos to hodlám vyzkoušet na vlastní kůži, by bylo dobré ukázat, jak vypadá XCD lyžování v praxi - nejlépe v podání někoho, kdo to umí.

Hledal jsem, hledal a podařilo se mi najít videjko od kandadského lyžaře, který sedlá lyže Karhu Guide (alias Madshus Annum) doplněné o vázání Voilé Switchback a boty Scarpa T4.

Honza

Aby nohy nebolely

Nějaké to cvičení pro free heel lyžaře.

První výlet na lyžích vždycky bolí. Je jedno, jestli se člověk mimo zimní sezónu věnuje nějakému sportu, vždycky se najde pár svalů, které zrovna ten váš sport, moc neprocvičuje a které jsou na lyžích, jako na potvoru, hodně potřeba.

Řešením problému, jak přežít první lyžování relativně bez následků, je začít pravidelně a s dostatečným předstihem vykonávat pohyby podobné těm, co člověk dělá na lyžích a co na suchu vypadají tak směšně.

Pro inspiraci přidávám pár videí, které na mě začal vyhazovat YouTube, když jsem si pěkně hověl u počítače, sjížděl telemarkové filmečky a snil o nadcházající zimě.

Jo a kdyby se snad někdo chtěl na základě těchto ukázek nadšeně vrhnout do tréninku hlubokých telemarkových pokleků, nebo začít přeskakovat lavičku, tak se prosím nejdřív zahřejte nějakým lehkým poklusem.

Na závěr ještě něco pro opravdové maniaky:

Tužme se! ;)

Honza

Sezóna 2012/13: Přehled XCD vybavení

XCD vybavení jsem se zatím v žádném přehledu nevěnoval a tak to chci letos napravit.

Nejprve stručná charakteristika:
XCD tvoří most mezi backcountry běžkami a “sjezdovým” telemarkem, případně skialpem. Jsou to lyže, na kterých se pořád celkem dobře chodí, ale lze na nich také velmi dobře zdolávat strmější svahy - jak směrem nahoru, tak směrem dolů. Nejlepší využití najdou v kopcovitějším terénu a lidé co na nich jezdí tvrdí, že si parádně zalyžovali tam, kde by to na skialpech nemělo cenu. Jak jsem psal ve Votvíráku, letos se o tom hodlám přesvědčit na vlastní kůži.

XCD lyže začínají na šířce kolem 80 mm a končí - no vloni bych napsal, že kolem 120 mm, letos jsem zaznamenal i kousek široký 137 mm, takže těžko říct, kde se to zastaví :) Ocelové hrany jsou na těchto lyžích samozřejmostí a většinou také protismyk. Vázání se na ně hodí asi hlavně NN 75 s patní pružinou a boty lehké dvoupřezkové plasťáky, nebo pevnější šněrovačky typu Crispi Svartisen, nebo Fischer BCX 875.

Většina firem, až na vyjímky (např. Sporten), vyrábí aspoň jeden model BC lyží, který svou šířkou spadá do kategorie XCD. Rozmanitější nabídku v tomto segmentu mají firmy Fischer (řada S-Bound), Madshus (Cross Country Downhill) a Rossignol - ten sice v Evropě tváří, že nabízí nejširší lyži BC 90 (88 mm), ale stačí se podívat na americkou verzi stránek a rázem se v nabídce objeví ještě dva tlouštíci BC 110 a BC 125 WIDE. No a pak je tu ještě americká BC firma Voilé, která kromě čistokrevných BC “sjezdovek” dělá i dvoje tlusté šupináče.

XCD-čka jsou v Evropě často považována za běžky. Nic proti - má to ale za následek ten efekt, že firmy, které vyrábí běžecké lyže, boty i vázání, na svých stránkách doporučují k XCD lyžím často vzájemně nekompatibilní boty (NN 75) a vázání (NNN BC), hlavně když je to z jejich produkce. Na tento zásek můžeme narazit např. na webu Fischer, nebo Rossignol. Řešením by přitom bylo, kdyby zmínění výrobci, začali pod svou značkou prodávat také nějaké NN 75 vázání, pokud možno s kabelem.

Pojďme se teď mrknout na jednotlivé výrobce:

Fischer
V XCD řadě nazvané S-Bound nabízí Fischer čtveřici lyží v rozmezí šířky 78 - 112 mm. V centru zájmu recenzentů jsou hlavně dva nejširší modely (98 a 112). Oceňován je hlavně jejich protismyk a také výborný skluz při chůzi po rovině. Pro XCD jsou také využitelné šněrovací boty pro vázání NN 75 BCX 875 (dvoupřezkové) a možná i BCX 675 (jednopřezkové) jako lehčí varianta k plastovým botám (např. Scarpa T4).

Madshus
Dle mého názoru má Madshus svojí řadu lyží, nazvanu přímo XCD, lépe vyváženou než Fischer. Nabízí pouze trojici modelů Eon (83 mm), Epoch (99 mm) a Annum (109 mm), přičemž každý z nich má svůj smysl a plynule navazuje na řadu Backcountry. V porovnání s lyžemi Fisher jsou XCD od Madshus o něco měkčí a tím pádem víc zaměřené na sjezd. Nejoblíbenější jsou opět nejširší modely Epoch a Annum. Lyže Annum jsou v podstatě pouze designově pozměněné legendární XCD-čka Karhu Guide.

Rossignol
Rossignol má své XCD lyže z hlediska jejich maximální šířky posazené s daleko většími rozestupy. Zatímco u modelu BC 90 ještě můžeme mluvit o nějakých backcountry túrách, tak zameření tlouštíků BC 110 a BC 125 WIDE je jasné - dostat se co nejpohodlněji (po vlasních samozřejmě) ke svahu a maximálně si užít sjezd v prašanu. Pro XCD jsou z produkce Rossignol použitelné ještě šněrovací NN 75 boty BC X 12 s výstuží kotníku a dvěmi přezkami, ty bych ale použil maximálně na nejužžších Rossignol XCD-čkách. BC 110 a 125 už si říkají o plastové boty doplněné hardwire vázáním.

Atomic a Salomon
Obě tyto firmy vyrábí shodně jeden vzájemně podobný model lyží použitelný pro XCD. U Salomonu se jedná o lyži XADV 89 GRIP a Rainier Posigrip u Atomicu. Oba modely mají podobnou geometrii s maximální šířkou lyže necelých 90 mm. Shodné pro ně je také to, že nemají čistě dřevěné jádro, ale je zde určitý podíl pěny. Taková konstrukce snižuje váhu lyže. Nevýhodou může být trochu horší torzní tuhost, která by snad mohla činit potíže těžším lyžařům, ale co jsem zatím četl, tak si nikdo nějak významně nestěžoval.

Voilé
Tahle sympatická americká firma hubený lyže prostě nedělá. Vloni vyzkoušeli protismyk na nejužších lyžích ze své produkce Vector BC (118 mm / 180 cm). Zřejmě se to ujalo, protože letos přidali do rodiny BC ještě tlouštíka Charger BC (137 mm / 181 cm). Je jasné, že tyhle lyže jsou dělané hlavně na maximální požitek ve sjezdu a protismyk se hodí tam, kde je potřeba se k vyhlédnutému svahu prokousat skrz zvlněný terén. Kromě lyží vyrábí Voilé slušnou řádku telemarkových vázání výborně použitelných pro XCD. Podrobněji jsem se o nich rozepsal tady.

Ostatní
A na konec zbyly firmy, které sice nedělají XCD lyže, ale vyrábí nějakou jinou důležitou součást XCD výzbroje. Třeba lehké dvoupřezkové tele plasťáky dělá Scarpa (T4), nebo Garmont (Excursion). Crispi vyrábí pěkné kožené boty Svartisen 75 MM s vystuženým kotníkem a dvěma přezkami. No a pak ještě výrobci vázání G3 a Black Diamond o kterých jsem už psal ve speciálu věnovaném XCD vázáním.

Všechno je samozřejmě spolu s BC běžkami naházeno v přehledové tabulce.

Honza

Speciál: XCD Vázání

Tenhle speciál věnovaný XCD vázání volně navazuje na starší článek o vázání pro backcountry běžky.

Když jsem před čtyřmi roky začínal s BC běžkami, šla mi hlava kolem z různých zkratek pro normy běžeckých vázání a jejich variant. U XCD lyží volba jasně padá na normu NN 75, ale i v tak jednoduchém řešení se dá najít spousta modifikací, s nimiž je dobré se před nákupem seznámit. V tomhle článku se pokusím shrnout poznatky, které jsem v průběhu tohoto roku nasbíral po webu a z rad zkušenějších. Tak pojďme na to.

Pro XCD jsou vhodná telemarková vázání, která mají alespoň nějaký kabel. Úkolem kabelu je nenechat volnou patu příliš se odchýlit od osy lyže a také při zatáčení přenášet více síly z boty na lyži. Kabel telemarkoveho vázání se musí umět natáhnout a smrštit podle toho jak se bota při chůzi ohýbá. A právě podle způsobu, jakým se kabel natahuje lze kabely, potažmo vázání, rozdělit na kabely s natahovanou pružinou (anglicky se jim většinou říká prostě "cable") a kabely se stlačovanou pružinou (ukrytou v pouzdře), anglicky zvané "hardwire". Obecně se má za to, že hardwire kabely mají lepší vlastnosti, ale bohužel za cenu vyšší hmotnosti, což je zrovna u XCD docela důležitý parametr.

Dalším kritériem, podle kterého můžeme vázání rozdělit je způsob uchycení boty. U vázání použitelných pro XCD, můžeme narazit na dvě hlavní řešení. Prvním je starý dobrý 3-pin, kde je prodloužená přední část podrážky ve vázání uchycena pomocí skřipce. Správnou pozici boty zajišťují tři hroty na desce vázání, které musí zapadnout do třech otvorů v podrážce. Výhodou tohoto klasického řešení je, že se obejde bez kabelu (vím, že si teď trochu odporuju, ale k čemu je to dobré popíšu dále). Naproti tomu další způsob uchycení se bez kabelu neobejde. Vypadá podobně jako 3-pin, ale na jeho desce nejsou žádné hroty a místo skřipce je tu jen jakýsi tunel, do kterého se nadoraz zasune prodloužená přední podrážka boty a v této poloze je bota držena kabelem napnutým přes patu.

Jelikož XCD v sobě snoubí chůzi na delší vzdálenosti i slušné sjezdové vlastnosti, je téměř každá součást XCD vybavení nucena řešit konflikty, které sebou přináší snaha vyhovět specifickým nárokům těchto rozdílných lyžařských směrů. U vázání jsem si pro sebe tento problém nazval "freeheel paradox". Chůze na lyžích totiž vyžaduje patu co nejvolnější kvůli energickému odrazu (anglicky kick), kdežto při sjezdu se hodí spíš pata pěkně fest přitažená kabelem pro větší přenos síly z boty na lyži. Pojďme se teď mrknout, na jaká řešení freeheel paradoxu můžeme narazit.

Kabel odnímatelný
Nejjednodušší řešení je při chůzi kabel z vázání prostě sundat a znova ho nasadit až na kopci před sjezdem. Příkladem (a snad i jediným zástupcem) budiž vynikající ultralehké vázání Voilé 3-pin Cable.

Kabel fixovaný k desce vázání
Další vtipné řešení od firmy Voilé, je mít kabel trvale připevněný k vázání, ale s možností během chůze ho mít zafixovaný za podložkou vázání resp. za její patní část (anglicky Heel Pad). Před sjezdem lze pak kabel jednoduše přepnout na patu. Opět se mi nepodařilo najít jiného výrobce tohoto řešení, takže jediným zástupcem je Voilé Hardwire 3-Pin Telemark Binding. Oproti 3-Pin Cable přináší Hardwire 3-Pin především "sjezdovější" hardwire kabel a vyšší podložku pod vázání (tzv. Riser). Logicky daň za tyto vymoženosti je podstatně vyšší hmotnost vázání, takže je potřeba pečlivě rozvažovat priority.

Kabel kompromisní
Ti, co jsou líní se zaobírat během cesty kabelem, se musí spokojit s kompromisem. Kabel je zapnutý na patě pořád, ale jeho síla není zase tak velká, aby nějak dramaticky bránila chůzi a zároveň stačí na pohodlné sjíždění. “Kompromisní” kabely jsou většinou hardwire, ale najdou se i modely vázání s natahovanou pružinou. Tady bych ještě dodal, že hardwire kabely vetšinou umožňují měnit patrony s pružinami o různé tvrdosti a tím dosahovat potřebné síly kabelu. Zajímavou vychytávku u  tohoto typu vázání vymysleli u G3 - řkají tomu Tour Throw a vtip spočívá v tom, že páka, kterou se napíná kabel přes patu má dvě polohy (viz. obrázek). První poloha (ta divně vypadající) je určená pro chůzi; kabel v ní není tak napnutý a pata je volnější. V druhé (sjezdové) poloze je už páka zacvaklá klasicky, kabel se víc napne a tím víc fixuje patu. Vázání s “kompromisním” kabelem donedávna dělala i firma Voilé (model SX), tento rok už ho v nabídce nemá. Jinak na toto řešení můžeme narazit u G3 (Targa a Targa T/9) nebo Rottefella (Chilli, Cobra R4, Cobra R8).

Pivot point
Konstrukčně zatím nejvymakanější se mi jeví řešení nazývané jako Pivot Piont. Jeho princip spočívá v přidání pantu do špičky vázání. Botu ve vázání drží hardwire kabel, přičemž celé vázání se může otáčet kolem pantu ve špičce a tím dát patě vetší volnost pro chůzi. Pant lze jednoduše uzamknout a vázání se pak chová jako normální hardwire telemarkové vázání. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Nevýhodou tohoto systému je zase o fous vyšší hmotnost, ale hlavně v současné době vysoká cena. Pivot point vázání vyrábí opět firma Voilé (Switchback a Switchback X2), také G3 (Ascent) a Black Diamond (O1).

Ještě bych chtěl zmínit nějaké příslušenství. Především jsou to stoupací dráty (Climbing Wires), které lze vyklopit z podložky pod patou a udělat si tak stoupání do strmého kopce trochu pohodlnější - je to podobný princip jako u skialpových vázání. Další věcí je už zmíněná podložka pod vázání (Riser). Dočetl jsem se o ní, že dramaticky zlepšuje schopnost jezdit agresivní telemarkové oblouky, ale vysvětlení proč to tak je, to jsem zatím nikde neobjevil :) Jak stoupací dráty, tak podložka jsou u dražších vázání většinou již v ceně a není nutné je dokupovat zvlášť.

No a na závěr ještě jedna důležitá věc ohledně kabelu. Při nákupu je potřeba dávat pozor na délku kabelu - ta musí sedět s velikostí vaší boty, kterou budete s vázáním používat. Je tam poměrně velký rozptyl, většinou se dělají dvě délkové varianty - krátká a dlouhá, ale pokud se s velikostí bot pohybujete na jejich hranici (jako já), lehko se vám může stát, že nakoupíte špatně.

S trochou nadsázky se dá říct, že k výrobě telemarkového vázání stačí kus plechu a nějaký drát. Snad proto se jeho výrobou zabývá po celém světě hodně větších i menších firem. Účelem tohoto článku nebylo představit všechna vázání, ale zmapovat alespoň ty, která se dle mého názoru hodí pro XCD a to ještě jen od těch “nejprofláknutějších” výrobců.

Honza

První sníh 2012

Letos to přišlo 27.10. - první vločky i v nižších polohách a zároveň slušná sněhová nadílka, která se udržela přes celý další den.

Vím, že je zbytečné psát o něčem co každý vidí z okna, ale chtěl bych to mít zaznamenané pro další roky.

Když jsem dnes ráno nedočkavě vyrazil ven, tak mě na jedné, pěkně zasněžené travnaté loučce napadlo, že mít doma nějaké staré kameňačky, tak by se tu už daly projet. Cestou domů jsem si pak říkal, kdy asi dá letos někdo poprvé vědět, že vytáhl lyže. No, a během dne mi přišla zpráva od Martina z Náchodska, že na pěkně zafoukaném kusu louky už proháněl svoje Rangery :)

Tak doufám, že to je předzvěst začínající sezóny a že se brzy dočkáme i my z jižněji položených končin.

Honza

Sezóna 2012/13: XC vybavení do backcountry

Nákupy lyží mě v nejbližší době asi nečekají, přesto jsem ze zvyku prosvištěl weby výrobců, zvědav co nového se letos urodilo.

A rovnou říkám - moc toho není. Nevím jestli je to v důsledku vleklé hospodářské krize, ale většina výrobců se ani nenamáhala na svoje staré lyže namalovat nové obrázky, aby je mohli prodávat jako letošní horkou novinku. Stejně jako vloni jsem přehled rozdělil na dvě části, letos jsem ale zvolil jiný pohled a jednu část věnoval BC běžkám a druhou XCD. Abych se zbytečně neopakoval, tak komentuji pouze nové věci, takže kdo by chtěl mít kompletní historii, může mrknout na loňský přehled 1 a přehled 2. A kdo nechce číst dál, tak ať rovnou zkoukne letošní sumarizační tabulku a nazdar. My ostatní pojďme dále.

BC XC alias backcountry běžky
Asi nejnabitější kategorie vybavení pro BC lyžování s volnou patou. Zahrnuje lyže šířkou přesahující 50 mm až do zhruba 80-ti mm, mírným bočním vykrojením (tzv. sidecut) a ocelovými (vetšinou) hranami. Skluznice je často vybavena protismykem. Vázání se používá BC varianty běžeckých vázání norem NNN nebo SNS, u širších lyží případně klasické NN 75 3-Pin někdy doplněné o odnímatelnou patní pružinu.

Novinky v této kategorii jsou letos spíš marketingového charekteru, tj. přejmenovávání nebo přeškatulkovávání existujících produktů, sem-tam změna designu, nebo použití nových technologií - např. Rossignol začal používat nové jádro nazvané LD Core, ale informací o něm příliš neposkytl, takže se nedá říct jak moc velká inovace to je.

Co se týká nových věcí, tak nejvíc do toho letos šlápnul Fischer a uvedl novou řadu BC vybavení pod názvem “Offtrack cruising”. Základ této řady tvoří trojice lyží s rozsahem max. šířky 60 - 68 mm, ocelovými hranami a protismykem, Fischer na ně ale doporučuje montovat běžné turistické vázání. Boty z řady Offtrack pak, trochu zmateně, zahrnují jak modely pro běžné NNN vázání, tak i pro jeho širší BC variantu. Kam hoši od Fischera s řadou Offtrack Cruising míří, je myslím dobře naznačeno v promo klipu. Mě osobně toto pojetí backcountry běžkaření nijak neoslovuje, ale jsem přesvědčen, že lyže to nejsou špatné a s namontovaným BC vázáním by mohly v terénu odvádět dobrou práci.

Osvědčená řada lyží a bot nazvaná Backcountry naštěstí zůstala zachovaná, pouze s kosmetickými změnami, z nichž nejvýraznější je asi použití protismyku Offtrack Crown na (téměř) všech lyžích z této řady.

Z produkce Fischer ještě rozhodně stojí za zmínku backcountry hole. Tento rok Fischer inovoval osvědčený teleskopický model BCX Variolight a navíc ještě přišel s jeho karbonovou verzí BCX Variolight Carbon (osobně mi to přijde už jako těžká snobárna). Kromě toho ještě mají v nabídce dva neteleskopické modely BCX Mountaina a BC Country.

S novými lyžemi se po delší době vytasil také Salomon a svojí řadu XADV rozšířil o dva úzké modely XADV 52 a XADV Escape. Jejich šířku se mi nepodařilo zjistit, ale lze odhadovat, že XADV 52 bude mít max. šířku 52 mm :) XADV 52 má ocelové hrany pouze ve skluzové zóně a XADV

Escape zdá se nemá ocelové hrany vůbec. Kromě změny designu, je na stávajících lyžích asi největší inovací povýšení verze protismyku Posigrip na druhou a také nový typ protismyku s názvem G2 Plus použitý na lyžích XADV 59, 52 a Elite. Jo a vázání už se nejmenují XADV Raid a XADV Access, ale trochu polopatičtěji SNS XA Manual a SNS XA Auto.

Trochu překvapení jsem zažil na stránkách Alpina, protože jsem tam nenašel žádné BC lyže (a že jich tahle slovinská firma vyráběla hodně). Takže buď se lyže na stránky zatím nedostaly, nebo se hoši v Alpině rozhodli, že se budou nadále věnovat hlavně botám. Backcountry bot mají v nabídce opravdu dost. Vypíchnul bych novinku nazvanou Alsaka, která je k mání ve verzi pro NNN BC i pro NN 75.

 

Kdybych měl vybrat jednu věc, co mě letos zaujala nejvíc, byly by to nové BC boty Svartisen od Crispi. Jsou to kožené šněrovací boty s vystuženým kotníkem, dvěma přezkami a Goretex membránou. Dělají se ve verzi NNN BC i NN 75. Osobně bych preferoval právě tu “pětasedumdesátku”, kterou bych rád někdy zkusil jako lehčí variantu k plastovým XCD botám. To už jsem ale trochu napřed, protože XCD výbavičku si prosvištíme v dalším díle.

Na závěr ještě přidávám odkaz na přehledovou tabulku.

Honza

Votvírák 2012/13

Na Pradědu už napadl a roztál první sníh a to je myslím příležitost začít pomalu čekat až zima zaklepe na dveře. No a co jiného při tom čekání dělat, než spřádat nějaké ty plány.

Jelikož z nějakého iracionálního důvodu věřím, že letos přijde slušná zima, tak jsem zainvestoval do rozšíření svého BC arzenálu a pořídil si XCD výbavu. Zatím je to tedy jen hromádka komponent, co čeká ve svých krabicích na smontování, ale aspoň je to po letech dolování informacích a zvažování jestli jo, nebo ne, konečně doma. Tady musím vyjádřit svůj dík člověku, který se se mnou neváhal podělil o svoje letité zkušenosti s ježděním na tomhle typu lyží, pomohl s výběrem a navíc i se sháněním jednotlivých částí - takže Ivane ještě jednou díky.

Jako první mě tedy čeká montáž vázání. Věc, kterou jsem zatím nikdy nedělal a mám z ní trochu trému (nerad bych si třeba provrtal lyži skrz a podobně), ale snad to dobře dopadne. Každopádně nějaký ten report z montáže se tu časem objeví.

No a pak už snad pomalu začne sezóna a bude se jezdit a průzkumničit. Jsem tedy zvědav, jak nám to bude s Klárou spolu šlapat, když já pojedu na širokáčích v plastových botách a ona na BC běžkách. Na druhou stranu budeme moct přímo v terénu porovnávat výhody a nevýhody obou typů výbavy.

Další věcí, které bych se rád konečně letos pořádně podíval na zoubek je snowkiting. Zkusit malého draka v kombinaci s BC běžkami mě napadlo už vloni, ale bohužel to bylo až ke konci sezóny. Stihl jsem na lyžích udělat aspoň jeden pokus, podmínky však nebyly zrovna ideální na to, aby se dalo říct jestli to jde nebo ne. Nicméně přes léto jsem pilně trénoval ovládání draka, takže start na lyžích bude snad o něco jednodušší.

Jak je vidět, tak nějaké plány na nadcházející sezónu mám, teď ještě aby už konečně napadl ten vytoužený sníh... Abych nezapomněl, tak letos si teda ještě přeju zdraví, protože vloni se mě během sezóny dvakrát chytla angína a dost mě přibrzdila v mých zimních aktivitách.

Na závěr tu mám jedno videjko. Nejezdí se tam sice na BC běžkách, ale hezky se na to kouká a je to o té nejzákladnější podstatě backcountry lyžování - o dobrodružství.

Doufám, že si všichni v letošní sezóně to svoje dobrodružství najdeme.

Honza

Jarní běžkování

Jarní běžky jsou pro mě ta pověstná třešnička na dortu lyžařské sezóny.

Nejlepší je, počkat si na víkend, kdy je tak hezky, že lidi ve městech vytahujou z šuplíků šortky a nikoho ani nenapadne, myslet na sníh a lyže.

Jenže na horách je tou dobou zrovna strašně krásně. Sníh už sice není z nejrychlejších a stopy jsou zničené, ale na backcountry běžkách to nevadí. Člověk si prostě jen tak na pohodu šlape, užívá si tepla, sluníčka a zpěvu ptáků.

Letos to vyšlo parádně a vzhledem k tomu, že zima, jak se zdá, ještě ukáže drápy, tak se pár příležitostí na provětrání lyží určitě ještě najde.

Honza

Pojede to, pane Lorenc?

Backcountry běžky a kite - seznámení s drakem.

Kiting byl pro mě donedávna, podobně jako windsurfing, čistě vodní sport. Sice jsem věděl, že se za drakem jezdí i na snowboardu, nebo na lyžích, ale považoval jsem to jen za zoufalou snahu kiterů, jak překlepat zimu a nevypadnout ze cviku. Byl to pro mě sport, o kterém jsem byl přesvědčen, že vzhledem k jeho závislosti na počasí (větru) a nedostatku větších vodních ploch, pro něj u nás nejsou zrovna ideální podmínky. A pak jsem na Čt 4 viděl perfektní dokument Hledači větru.

Tenhle dokument se věnuje z větší části právě snowkitingu, pro který jsou u nás, díky socialistické kolektivizaci zemědělství, podmínky jako stvořené. Kite je tu představen nejen jako věc na dělání různých skoků a triků, ale také jako dopravní prostředek, který vás dokáže vytáhnout na kopec a právě tahle vlastnost mě zaujala nejvíc.

Samozřejmě jsem hned začal googlit a zjistil, že existuje spousta různých typů draků, dokonce i velmi malé a levné, používané na trénink. Napadlo mě, jestli by takový malý drak nešel použít s backcountry bežkami jako tažný kite. Abych to zjistil, pořídil jsem dráčka o velikosti 2 m2. Takhe malý drak váží zhruba 1,3 kg a v batohu zabírá místo zhruba jako membránová větrovka, takže nic, co bych sebou nemohl běžně vozit a v případě potřeby použít. Otázka je, jestli to bude fungovat.

O víkendu jsem vyrazil na první trénink. Chvíli jsem váhal, zda nevyrazit rovnou s lyžema někam do hor, ale pak mi došlo, že napoprvé budu mít co dělat se samotným drakem a lyže by mi spíš překážely. Byla to samozřejmě pravda. Video, co se mi podařilo během prvních pokusů natočit, ukazuje těch několik málo letů, kdy se mi dařilo udržet draka ve vzduchu alespoň pár minut.

I takhle malý drak má překvapivou sílu a já jsem přesvědčen, že mě na běžkách určitě utáhne. Samozřejmě bude záležet na tom jak moc bude foukat (při tréninku to bylo odhadem 7 m/s), jaký bude sníh, jestli pojedu do kopce, atd. To ale zjistím až při ostrém testu na běžkách - doufám, že to stihnu ještě letos :)

Stránka, kde jsem našel asi nejvíc informacích o snowkitingu, je překvapivě www.snowkiting.cz :)

Honza

Co všechno se dá dělat na běžkách

Krátká úvaha o limitech běžeckého lyžování.

Mám teorii, že na běžkách se dá sjet skoro cokoli, jen je potřeba trochu víc citu pro rovnováhu než, když máte k nohám přidělaný dvě žehlicí prkna a přezkáče po kolena.

To potvrzuje chlapík jménem Andy Newell, který na běžkách dělá neskutečný věci.

BTW Andyho blog rozhodně stojí za proklikání.

Ze stejného soudku tu mám ještě odkaz na video od Telemaktips, který jsem už kdysi sdílel na FB BC Běžek. Obzvlášť upozorňuju na úvodní titulek ;)

Honza

Víkend ve skalách

Jak zima proměnila turistický lunapark, v zapomenutý a opuštěný kus země.

Do Broumovského výběžku jsem se s běžkama chtěl vypravit už vloni, ale než jsem se stačil rozhoupat, tak v nižších polohách roztál sníh. Letos jsem byl pevně rozhodnutý zachytit těch pár týdnů, kdy je dost sněhu i ve výškách kolem 500 m.n.m, včas. Při naší poslední výpravě do Černého dolu jsme zjistili, že sněhu je na severu opravdu dost a v televizi neustále opakovali výstrahu na silné mrazy, takže nebyl důvod otálet.

Další obrázky jsou v této galerii.

Kam jinam se napoprvé v Broumovském výběžku vypravit než do jeho nejprofláknutější oblasti, Adršpašsko-teplických skal. Vlastně jsem tu už párkrát byl (v létě), a pamatuju si odtud dvě věci: 1) Spáry. Spáry všude. Spáry, které způsobí, že i když si myslíte, že lezení vám už není cizí, tak tady v obtížnostech kde se cítíte dost silní nevylezete nic, zapytlíte každou cestu a domů se vracíte s odřenými klouby, podlomeným sebevědomím a znečištěným spodním prádlem. 2) Lunapark. Neuvěřitelné množství lidí a všechno zpoplatněné, od parkování až po samotnou přírodu, kam vás pustí přes turniket. Naštěstí mráz a sníh dávali naději, že zde v tomto ohledu budou panovat trochu jiné poměry.

Jako základnu jsme zvolili penzión Čtyřlístek v Teplicích nad Metují. Byla to dobrá volba, protože v panu Habartovi, majiteli a provozovateli penziónu, jsme našli nejen dobrého rádce ohledně skalního města i okolí, ale také vtipného společníka.

V sobotu máme v plánu proskočit skalním městem po žluté do Adršpachu, pokračovat až na Bukovou horu na Česko-Polských hranicích a vrátit se po červené zpět do Teplic. Ze strachu před silným mrazem, v němž každý krok může být tím posledním, vyrážíme nabalení jak dvě pumpy. Samozřejmě záhy zjišťujeme, že je nám příšerné vedro a já pak zbytek cesty vláčím většinu tepelné izolace v batohu. Inu někdy je asi lepší zbytečně nepodléhat panice, kterou se snaží šířit sdělovací prostředky, aby nás udržely pěkně doma u obrazovek. Sympatické je, že brána do skal je otevřená dokořán a vstup je zdarma, ale na vlastní nebezpečí - to nám vyhovuje, protože oba pamatujeme časy, kdy se dbalo spíš na veřejnou bezpečnost a o tu osobní se každý musel postarat sám pomocí vlastního rozumu a pudu sebezáchovy. Směle vstupujeme dovnitř.

Ze začátku máme trochu navigační problémy, způsobené tím, že turistické značení v GPS se trochu rozchází s realitou, ale vzhledem k tomu že jsou zde už vyšlapané stezky od pěších návštěvníků celkem brzy se chytáme správné cesty. Náš relativně svižný postup, se výrazně zpomalí, jen co se z lesa vyloupnou první skalky. Je totiž nádherné počasí a skály s bílými čepicemi vypadají proti modré obloze prostě úžasně. Samozřejmě nadšeně fotíme. Problém je, že za rohem vykouknou nové skalky a ještě hezčí než ty první a tak pořád dokola. Foťák už radši ani neschovávám a smiřuju se s tím, že z ruky, kterou ho ovládám (bez rukavice), se pomalu stává zmrzlý pahýl.

Trochu akčnější to začne být za Vlčí roklí, kde je potřeba nastoupit na žebříky. Bereme lyže do rukou (kdo má tak přivazuje na batoh) a hurá nahoru. Tady trochu chápeme to “na vlastní nebezpečí”, protože žebříky jsou často pod silnou vrstvou sněhu a místy by se nám místo lyží spíš hodily mačky. Bohužel děláme další navigační chybu a po zadku se doušepeme až na hladinu Adršpašského jezírka. Je sice vypuštěné, ale nějaká voda tu je a místy prosakuje kolem okrajů zamrzlé plochy. Namočit si lyže, nedej bože i něco jiného, by v těchto mrazech bylo docela nepříjemné. Opatrně jdeme po zamrzlé hladině k přístavišti, odkud se vyšplháme po zasněžených žebřících zpátky na cestu. Pak už stačí jen seběhnout po schodech k vodopádům a jsme v Adšpašské části skal.

Tady už jsou chodníky upravené a vysypané štěrkem, takže běžky ani nenasazujeme. Taky tu korzuje daleko víc lidí (i když proti nule je skoro všechno daleko víc). Je tu sice víc skal na menším prostoru, ale postrádá to tu backcountry romantiku jaká byla v teplické části, tak se tu moc nezdržujeme a pelášíme do Adršpachu.

Cesta přes sklaní město nám zabrala díky neustálému focení hodně času a možná by bylo na místě uvažovat o pomalém návratu, ale pod Křížovým vrchem je pláň jiskřícího prašanu zalitá sluncem, tak neodoláme a pokračujeme směr Buková hora. U Zdoňova přestáváme sledovat turistickou značku vedoucí po silnici a držíme se spíš vyšlapaných běžeckých stop. Po nich se dostaneme až pod Bukovou horu. Tady padne definitvní rozhodnutí nabrat směr Čtyřlístek, tak místo výstupu na hřeben pokračujeme pod lesem a přes louky kolem Horních Teplic skoro až k penziónu.

Zobrazit místo 20120204 Teplice n.M. - Ádr na větší mapě

V neděli už radši neplánujeme nic delšího a motáme se celý den v teplické části skalního města.

V Teplicích nad Metují jsme strávili parádní víkend a vzhledem k tomu, že máme od pana Habarta ještě spoustu tipů, kam tady vyrazit, tak tu rozhodně nejsme naposledy. Zajímavé bylo navštívit tuhle oblast právě v zimě, kdy se příroda i místní lidé vymaní z turistického kolotoče a jsou na chvíli tím, čím doopravdy jsou. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že je hodně příjemné tu s nimi chvíli pobejt.

Na závěr pár tipů a postřehů:

• Ve skalním městě nalepte stoupací pásy a radši je ani nesundávejte. 
• Je dobré mít možnost přidělat běžky na batoh. 
• Mezi skálami je skutečně trochu víc zima než na poli.
• GSM signál ve skalách většinou není, naopak GPS tu až na pár výjimek chytnete všude.
• Pokud chcete jezdit klasiku, případně bruslit, mapku upravovaných tratí prý dostanete v informacích.

Jak se chodí na běžkách ve skalním městě můžete zkouknout v tomhle videu.

Honza

BC Slovinsko

Zajímavý Slovinský blog o BC běžkování.

Odkaz na tenhle blog mi poslal přímo jeho tvůrce Martin. Rozhodně se jedná o zajímavou věc, která stojí za proklikání. Číst se dá přímo v originále, v případě nouze to celkem v pohodě dává Google Translator.

S Martinem jsme si vyměnili pár mailů, na BC mi doporučil oblasti Pokljuka (poblíž města Bled), Velika Planina (blízko Ljubljane) a Pohorje (blízko Mariboru). Se sněhem to prý letos mají horší a jezdí lyžovat spíš do Rakouska.

Slovinsko u nás asi není tak lyžařsky profláklé jako Rakousko, Itálie, nebo Francie, ale možná proto, by stálo za pořádný BC průzkum.

Honza

Černý důl - Smrčina

Loučkaření ve stínu Černé hory.

Nedávno jsem na mapě narazil pod Černou horou na slibně vypadající, 1,6 km dlouhý, sjezdík, takže když z Černého dolu hlásili sněhovou kalamitu, bylo jasné, že přišla ta pravá chvíle.

Zobrazit místo Černý Důl - Smrčina na větší mapě

Zaparkovat se dá přímo v Černém dole (třeba na parkingu u skiareálu). Trasu bych doporučil začít v údolí Zrcadlového potoka a odtud vystoupat na Smrčinu. Právě Smrčina, údolí Bolkovského potoka a Hladíkova výšina jsou zlaté hřeby téhle cesty. Dal by se tu udělat malý okruh a strávit celý den pohodovým loučkařením. My jsme to ale natáhli k Hofmanovým boudám a od nich vystoupali po žluté na upravenou běžeckou stopu stopu (modrá).

Jelikož se čas rychle nachyloval, rozhodli jsme se sjet od Zrcadlovek po žluté do Černého dolu. Že to bude přísný sjezd jsme věděli z mapy, ale nakonec nás to přeci jen dost zaskočilo. Na XCD lyžích by se tu člověk asi vyřádil, ale na běžky to bylo trochu moc. Naštěstí se stopa asi v polovině stočila ze žluté víc na vrstevnici a dalo se to v pohodě dojet.

Ten sjezdík ze Smrčiny jsme nakonec museli podstatně zkrátit. Bylo hodně prašanu a lyže v něm moc nechtěly jet, tak jsme to radši vzali zprudka přímo do údolí Bolkovského potoka - škoda snad příště.

Honza

Fischer BCX Variolight v terénu

Uplynulý víkend nabídl možnost vyzkoušet Variolighty v různorodých podmínkách.

Díky rozmarům počasí jsme během dvou dnů zažili chumelenici a závěje prašanu, ale také mokrý, na beton udupaný, sníh a ledové plotny. Pohybovali jsme se v okolí šumavské Hojsovy Stráže, většinou po hřebeni mezi Prenetem a Pancířem. Podmínky byly myslím dostatečně backcountry (viz. video) na to, abych mohl rozšířit svůj “obývákový” průzkum hůlek Fischer BCX Variolight o první postřehy z praxe:

• Zámek teleskopu se ovládá lehce a pohodlně i v rukavicích. Přenastavení délky hole je rychlé a dá se provádět i za chůze. 
• Zavřený zámek drží pevně a nestalo se mi, že by při zatížení povolil. 
• Do stoupání jsem nakonec délku zkracoval jen vyjímečně, v opravdu prudkých úsecích, zato při sjezdu byla kratší hůlka rozhodně příjemnější.
• Hůlky jsem měl většinou vytažené na max. délku (160 cm) a nezaznamenal jsem oproti neteleskopickým hůlkám žádný rozdíl v tuhosti, ani při razantnějším zapichování hrotu do tvrdého sněhu.
• Kotoučky Flexbasket se do hlubokého sněhu boří znatelně méně než u mých sportovních hůlek a díky jejich vůli vzhledem k ose hůlky se pod nimi při náklonu nekomprimuje sníh - zapíchnutou hůl lze tím pádem snadno naklánět aniž by při tom kladla odpor. 

První dojmy z praxe jsou tedy zatím pozitivní, uvidíme jak se hůlky osvědčí při dlouhodobějším používání. Jako potenciálně nebezpečný vidím zámek teleskopu, který by se časem mohl ošoupat a začít prokluzovat.

Honza

Jak si vyrobit vlastní lyže

Ležím doma s horečkou a tak mě napadají šílený věci...

Pokoušet se vyrobit vlastní lyže by mě normálně asi nenapadlo, ale stalo se. Řekl jsem si, že se jenom rychle mrknu na internet a pak si půjdu pustit něco v bedně. Popravdě jsem ani moc nečekal, že narazím na nějaký návod a tak mě dost překvapilo, když se mi podařilo najít perfektní sajtu SkiBuilders.com.

Tenhle web dělá partička kluků, který prostě baví vyrábět si doma lyže a pak na nich jezdit. Všechno je tu pěkně krok za krokem popsané, včetně názorných fotografií, rozpisu materiálu nářadí atd. Kromě toho se na webu najde i pár článků o konstrukci a designu lyží, takže i kdyby nakonec na tu domácí výrobu nedošlo, tak se člověk hodně dozví.

Dokonce i na You Tube se najde pár “howto” videí z domácích dílen. Dvě z nich, které se mi líbily nejvíc přihazuju. V prvním případě si lyže dělá nadšená slečna a ve druhém, asi patnáctiletý kluk.

Honza