Brdy: Studený vrch - Kuchyňka

Plnotučné backcountry na půl dne, s krásnou hřebenovkou.

Myslel jsem si, že to bude jeden z těch výletů poblíž Prahy, který ve mě, kromě uspokojení ze samotného pohybu na lyžích, nezanechá výraznější stopu. Jak se ale ukázalo, mezi Hostomicemi a Dobříší se nachází malý backcountry ráj, nabízející kromě spousty lesních cest, také překvapivě kvalitní sjezdy a pěkné výhledy.

Parkujeme na parkovišti zhruba v polovině cesty mezi Hostomicemi a Dobříší, v místě kde silnici kříží červená turistická značka. Vydáváme se po červené, směr rozhledna na Studeném vrchu. Cesta po vrstevnici vede lesem nejprve po pěšině, ale do kopce se stočí na pohodlnou lesní silničku. Z červené je potřeba uhnout vpravo a k rozhledně vystoupat změtí lesních cestiček - vše je ale dobře značeno. Stoupání je tu místy celkem ostré, ale v čerstvě napadaném sněhu nám šupiny na běžkách dobře zabírají.

Rozhledna je v zimě zavřená, takže přes stromy tu zase tak moc super výhled není, nicméně my jsme se sem vyškrábali hlavně proto, že se chceme svézt dolů. Nejjistější sjezd zpět na červenou je po stejné cestě co jsme přišli, my ale volíme cestu na druhé straně kopce. Bylo by tu super svezení, nebýt toho, že sněhu je ještě málo na to, aby bezpečně zakryl množství ostrých kamenů. Situaci ještě zhoršují hluboké koleje od traktoru obnažující další kameny. Z úcty ke skluznicím našich lyží se proto dolů musíme posouvat dosti opatrně, což je věčná škoda.

Dole se zase napojíme na červenou. Ta pokračuje lesem více-méně po rovině až do sedla Kuchyňka, kde cesta začíná stoupat na hřeben. Stoupání v hlubokém nafoukaném sněhu je celkem pohodové, jen těsně pod hřebenem se na chvilku nepříjemně zvedne.

Hřeben je překvapivě ostrý. Kdyby byl dostatek sněhu, dalo by se na jeho svazích pěkně vyřádit. Cesta po hřebeni je taková perlička téhle trasy, protože nabízí minimálně dva hezké výhledy daleko do krajiny. Všude a obzvláště na vyhlídkách tu pěkně fouká. Sjezd na konci hřebene je opět velmi kvalitní.

Vracíme se po rovné cestě na úpatí hřebene a na červenou se napojujeme  v místě, kde jsme sjeli ze Studeného vrchu.

Zobrazit místo Brdy: Studený vrch - Kuchyňka na větší mapě 

Pro inspiraci přikládám náš tracklog, ale vzhledem k tomu, že síť cest a cestiček je zde velmi hustá, lze trasu doslova libovolně modifikovat. Vše se dá samozřejmě zvládnout i na obyčejných běžkách, na těch si ale moc neužijete sjezdy. Také s pohodlnou stopou se moc nevyplatí počítat - strojově upravenou tu naštěstí nikdo nedělá a ta vyšlapaná je záhy rozdupána pěšími turisty, nebo zafoukaná větrem. Nadmořská výška je kolem 600 m.n.m, takže sněhu je tu víc než např. v Praze, ale je tu také velké množství kamenů, takže bacha na skluznice ;)

Honza

P.S. Fotografie nám tentokrát moc nevyšly, jelikož jsme zapoměli foťák doma a byli nuceni fotit na mobilní telefony.

Salomon XADV-6: první dojmy v terénu

Konečně jsem se o víkendu dostal na sníh a mohl poprvé vyzkoušet nové botky v akci.

V sobotu jsme s Klárou dali čtyřhodinové poctivé backcountry v neposkvrněném prašanu s dlouhými výstupy na pásech následované strmými sjezdy. V neděli pak lehkou procházku více-méně po rovině v prošlapané stopě.

Už jsem naznačoval v prvních dojmech na suchu, že boty se zavazují velmi pohodlně pomocí zdrhovadla. Teď ještě musím dodat, že zavazování je velmi rychlé, což jsem v mrazivém počasí, jaké bylo v sobotu, velmi ocenil. Kvůli titěrnému plastovému zdrhovadlu se ale bohužel utahování nedá zvládnout v rukavicích. Zdrhovadlo se během chůze nepovoluje a nebylo nutné ho během dne vůbec dotahovat.

XADV-6 vypadají oproti mým starým Fischer BCX-6, na noze jako medvědí tlapa a tak jsem se cítil trochu divně (hlavně při chůzi bez lyží). Po připnutí běžek a ujetí pár metrů, jsem se však s botami velmi rychle sžil. Botky jsou to opravdu pohodlné a udržují nohu v příjemném tepelném komfortu. Při první delší vyjížďce mívám obvykle z běžkařských bot alespoň jeden puchýř, tentokrát mě nic takového nepotkalo.

Nejvíc zvědavý jsem byl na plastovou manžetu, která má za úkol fixovat kotník. Hlavně mi vadilo, že jazyk boty je poměrně krátký a končí ještě pod suchým zipem manžety. Musím ale uznat, že to není vůbec špatné řešení, protože díky tomu nemáte tak ztuhlý kotník a můžete dělat pohodlně i dlouhé kroky (což se hodí především ve stopě na rovince). Při sjezdech jsem naopak měl pocit stability a pevnosti.

Celkově vzato, jsou moje pocity zatím dost pozitivní. Salomon XADV-6 je pohodlná a vyladěná BC obuv. Možná trochu moc přetechnizovaná, což se může v dlouhodobém horizontu ukázat jako její slabina (zdrhovadlo začne časem povolovat, plastová manžeta se zachytne za větev a praskne atd...). Na pohodlí se ale rychle a snadno zvyká, takže uvidíme co se bude dít dál :)

Honza

KRNAP: Trasy pro skialpinisty

Ve své zprávě z 13.10.2010 správa KRNAP slíbila zveřejnit pro historicky první skialpinistické trasy v Krkonoších jejich detailní popis, mapy a GPS trasové body.

V mírném šoku jsem o tom, že v Krkonoších se už vyznavač dobrodružného lyžování nebude muset cítit jako lovná zvěř, psal tady. Další dobrá zpráva je, že dnes se na webu KRNAP objevily nové stránky věnované skialpinismu jejichž součástí jsou i slibované mapové a GPS podklady. Dále zde najdete spoust užitečných rad ohledně doporučeného vybavení a zásad pohybu ve volném terénu.

Rozhodně doporučuju.
http://www.krnap.cz/skialpinismus/
http://www.krnap.cz/trasy-pro-skialpinisty/

Honza

Salomon XADV-6: první dojmy na suchu

Na sněhu jsem s nimi ještě nebyl, přesto mám pár prvních postřehů. Pokusím se také o srovnání se starými BCX-6 od Fischeru a také s vyšším modelem XADV-8.

Pro SNS XA vázání v botách moc velký výběr nemáte. Po tom co se mi vloni rozpadly po první sezóně staré Fischery BCX-6, jsem se rozhodl koupit Salomon XADV-6.

První dojem je vždycky subjektivní. V téhle oblasti pro mě není co řešit - XADV boty se mi vždycky líbily :)

Když jsem je vzal poprvé do ruky připadaly mi docela těžké. To potvrdilo i domácí měření:

• XADV-6 880 g
• BCX-6 730 g

Oba modely přitom mají stejnou velikost (EUR 44). Nicméně, jak je vidět na přiložených fotografiích, Salomony jsou trochu větší.

Na první obutí je XADV-6 až vtíravě pohodlná. Celá bota je vypolštářovaná jako cela pro pacienty se sebedestruktivními sklony. A dokud jí pořádně neutáhnete, máte pocit jako byste na nohou měli takové ty plyšové bačkory ve tvaru růžového králíka. BCX-6 naproti tomu uvnitř působí tvrdším a "serióznějším" dojmem. Kdybych si ale měl tipnout, myslím, že Salomon bude v krutých mrazech teplejší než Fischer.

Zavazování je místo klasických tkaniček řešeno moderním zdrhovadlem (viz. obrázky). Zprvu jsem k němu, měl nedůvěru, protože jeho lanko je až neuvěřitelně slabé. Jak jsem ale zjistil, je velmi pevné (nedivll bych se kdyby to byl kevlar). Bota se tím utahuje velmi pohodlně  a velmi pevně. Hodně zvědavý jsem na zdrhovadlo (na obrázcích ta zelená věc); zatím vypadá, že drží pevně a nepovoluje se ani při chůzi, ale uvidíme v praxi na sněhu.

O zpevnění kotníku se stará plastová manžeta, která se utahuje pomocí suchého zipu. Plastový exoskelet sice vypadá cool, ale přeci jen si myslím, že lepší řešení je, když je zpevnění součástí boty, jako to má BCX-6. Navíc docela postrádám druhý suchý zip, který u Fischerky zvyšoval fixaci boty kolem kotníku. Na druhou stranu se mi u BCX-6 stávalo, že při dlouhých krocích se kotník už špatně ohýbal směrem dopředu. Na finální verdikt si tedy počkám až po prvním výšlapu.

Co jednoznačně chválím je zakrytí zavazování pod svrchní látku, která se rozepíná zipem, takže nebude problém se zamrzáním tkaniček. Svrchní látka je dostatečně měkká a k tvrdé gumové obrubě je přišita fortelným dvojitým švem. Doufám tedy, že v místě ohybu nedojde k jejímu popraskání, jako se mi to stalo u BCX-6 už po sezóně ježdění. Látka je také pogumovaná a vypadá vcelku voděodolně, ale uvidíme v praxi :)

Podrážka má pořádný vzorek a na sněhu předpokládám klouzat nebude. Je trochu tuhá a při chůzi klade odpor, ale doufám, že se časem ohne a přizpůsobí.

Na závěr ještě srovnání s vyšším modelem XADV-8, který Salomon doporučuje ke svým nejširším běžkám XADV-89. Chvíli jsem o něm vážně uvažoval, ale nakonec jsem zvolil XADV-6. Vyšší model je znatelně těžší a je dražší o více než 1000 Kč. Jeho zateplená část je vyšší. Svrchní látka vypadá o něco pevněji. Kotníková manžeta je stejně vysoká jako u XADV-6 a vypadá, že její tuhost je stejná. Zapíná se pomocí přezky a ne suchého zipu, což je podle mě spíš nevýhoda, protože přezka se snáze rozbije a je těžší. XADV-8 má navíc jakýsi plastový třmen, který má za úkol zvyšovat energii kroku - nechci tvrdit, že to je špatné, protože jsem to nezkusil, ale je to další věc, co se může někde zachytit a rozbít, navíc zvyšuje hmotnost boty.

Suma sumárum, XADV-8 bych si koupil jen k těm širokým běžkám, jinak jejich vyšší cena i hmotnost způsobili, že  jsem se nakonec rozhodl pro nižší model.
To je pro dnešek vše. Jestli ještě něco připadne, tak příště snad už bude něco z terénu.

Honza

LBS Sport má komplet Salomon XADV

BC výbava se u nás shání docela těžce, ale pokud máte spadeno na něco ze série XADV od Salomonu, doporučuji zkusit LBS Sport.

Při letošním internetovém průzkumu běžkařských prodejen mě docela příjemně překvapily nové stránky LBS Sportu. Nešlo jen o to, že se zbavily obstarožního designu, ale hlavně rozšířily nabídku backcountry běžkařského nářadíčka o téměř kompletní řadu Salomon XADV. Vzhledem k tomu, že právě sháním botky pro SNS XA vázko, byl tu rozhodně důvod navštívit LBS Sport osobně.

Příjemné překvápko pokračovalo i na prodejně. Mohl jsem si zkusit všechny boty z XADV řady a s velikostma rozhodně nebyl problém. Co se týká lyží, viděl jsem že mají dokonce i nejširší XADV 89; naopak jsem tam neviděl XADV 59, ale vzhledem k tomu, že mají kompletní BC sortiment od Sportenu, tak myslím, že výběr je (na naše poměry) víc než slušnej.

Na závěr, ještě dodám, že protáhli otvíračku do sedmi, takže už si člověk nemusí brát půl dne dovolený, když tam chce skočit po práci :)

Honza

O čem je backcountry běžkování?

Netřeba slov - tohle video od telemarktips ukazuje přesně to, co se mi na backcountry běžkování líbí.

Ještě odkaz na originál článek:
http://telemarktips.com/MovieClassic.html

Honza

BC Běžky 2010 - 11 (2): Salomon + Rossignol

Další porce Nordic BC výbavy od výrobců nabízejících pod svou značkou kompletní sortiment.

Salomon
Salomon nabízí vybavení pro nordic backcountry pod označením XADV. Nemá tak obrovský výběr, jako například Fischer, ale i tak rozumně pokrývá všechny tři základní kategorie (BC Core, BC Mid, BC Light).

Lyže
Oproti loňské sezóně přibyly v kategorii BC Light ještě  užší lyže s protismykem. Jinak vše ostatní zůstalo při starém. Výrobce bohužel neuvádí na svých stránkách parametry vykrojení, ale z názvu lyží jde odhadnout alespoň jejich maximální šířka. Ještě dodám, že GRIP je verze s protismykem a CLASSIC bez protismyku. Všechny modely jsou vybaveny ocelovými hranami.

• XADV 89 GRIP/CLASSIC
• XADV 69 GRIP/CLASSIC
• XADV 59 GRIP/CLASSIC
• ELITE 8 EDGE GRIP - novinka, ocelová hrana je pouze na skluzové zóně

Boty
Jako většina výrobců i Salomon nabízí tři základní modely, dle náročnosti použití.

• X-ADV 8 (BC Core)
• X-ADV 6 (BC Mid)
• X-ADV 5 (BC Light)

Vázání
Salomon má pro běžecké vázání vlastní normu nazvanou SNS. V backcountry nabízí automatickou a manuální variantu.

• SNS XADV RAID (manual)
• SNS XADV ACCESS (auto)

Rossignol
BC Nordic v podání tradičního francouzkého výrobce na mě působí poněkud rozkolísaným dojmem. Možná je to kvůli tomu, že webové stránky Rossignolu jsou trochu zmatené.

Lyže
Loni nabízel Rossignol v BC tyto šířky lyží: 55,59,65,68,70 mm. Pro letošek zrušili šířky 55 a 65, ale zato přidali širokáče 88 mm. Co se týká protismyku , tak v tom panuje na webu výrobce trochu zmatek. Já osobně si myslím, že lyže s protismykem jsou označeny jako “Positrack”, ale když si zapnete filtr “No Wax”, tak většina Positracků zmizí. Navíc v šířce 59 je protismyková verze označena jako AR - no prostě zmatek. Jinak všechny BC modely jsou vybaveny ocelovou hranou. U všech lyží uvádím i velikot vykrojení (v mm).

• BC 59 (AR) 59-49-55 (verze s i bez protismyku)
• BC 68 Positrack 68-55-62
• BC 70 Positrack 70-60-65
• BC 90 Positrack 88-60-78

Boty
Abych se přiznal  BC boty od Rossignolu se mi moc nelíbí. Je to asi proto, že vypadají jako polobotky - inu Francouzi. Navíc jsou boty na webu prapodivně přiřazeny k lyžím. Ke všem lyžím z kategorie BC jsou doporučovány pouze dva BC modely bot (ze 4). Zbytek asi míří někam do turistického segmentu. U každé boty proto uvádím doporučené lyže.

• BC X-9 (BC 90, BC 70, BC 68)
• BC X-7 (BC 59)
• BC X-5
• BC X-2

Na závěr dodávám, že boty jsou určeny pro normu NNN BC.

Vázání
Další příklad nedotaženosti je, že Rossignol vyrábí a pro všechny své BC lyže doporučuje pouze automatickou verzi NNN BC vázání. Přitom široké lyže (BC 70, BC 90) by si určitě zasloužily minimálně manuální verzi NNN BC, ale ještě radši spíš rozšířenou Magnum NNN BC.

• BC AUTO

To je pro dnešek vše. Pro větší podrobnosti vás odkážu na stránky výrobců:

• Salomon
• Rossignol

Honza

BC Běžky 2010 - 11 (1): Fischer

První díl krátkého seriálku o tom, co nového přichystaly firmy pro letošní sezónu.

Dnešní díl je celý věnován firmě Fischer. Ta patří k největším (není náhodou největší?) společnostem vyrábějících lyžařské vybavení a v BC má asi nejširší výběr. Navíc se podle kroků takto velké firmy dá usuzovat, kam se asi kategorie backcountry touringu bude v budoucnu ubírat. Tak jedem na to:

Lyže:
Fischer v NORDIC segmentu nabízí tradičně dvě kategorie BC lyží: Backcountry a S-Bound. Obě kategorie jsou určeny na ježdění mimo tratě a toulky nedotčenou přírodou, ale u S-Bound lyží jsou navíc vyzdvihovány jejich sjezdové vlastnosti. Obě kategorie se přitom podivně kříží - rozhodně myslím, že nejvyšší model z kategorie Backcountry, bude lepší ve sjezdu, než nejnižší modely z kategorie S-Bound. Zajímavostí kategorie S-Bound je, že kromě nejširšího modelu, nemají lyže celokovové hrany, ale ve středové části je plastová hrana s vylisovanými “šupinami”.
Jinak oproti loňsku zůstaly  lyže v podstatě nezměněny.
Následuje seznam modelů z obou kategorii. U každého modelu je uvedeno jeho boční vykrojení (v mm) a použitá technologie hran.

S-Bound:

• Outtabounds Crown 88 – 68 – 78 (steel edge)
• Snowbound Crown 77 – 61 – 69 (mountain edge tec)
• Outbound Crown 70 – 60 – 65 (mountain edge tec)
• Silent Spider 62 – 52 – 60 (mountain edge tec)
• Adventure Crown 60 – 50 – 54

Backcountry:

• E109 CROWN / TOUR 78 – 60 – 70 (steel edge)
• E99 CROWN / TOUR 68 – 55 – 62 (steel edge)
• E89 CROWN / TOUR 59 – 49 – 55 (steel edge)
• COUNTRY CROWN / WAX 60 – 52 – 57(power edge)

Boty:
Boty už nejsou tak zmateně rozškatulkované jako lyže. Fischer nabízí pouze kategorii Backcountry, v níž jsou patrné tři základní řady odpovídající náročnosti použití: 8 (BC Core), 6 (BC Mid) a 4 (BC Light).
Oproti loňsku zmizela z osmičkové řady bot varianta pro NNN vázání a zůstala pouze varianta pro “telemarkovou” NN 75. NN 75-tka také expandovala do 6-tkové řady. U Fischera zjevně dávají na NN 75 větší důraz než minulý rok.
Následuje seznam bot. U každého modelu je uveden i typ vázání:

• BCX 875 (NN 75)
• BCX 675 (NN 75)
• BCX 6 (NNN)
• BCX 4 (NNN)

Já jsem se starším modelem BCX 6 (ještě pro SNS vázání) neudělal příliš dobrou zkušenost, ale tento nový model je celkem chválen (třeba tady). Líbí se mi a asi bych mu ještě šanci dal :)

Vázání:
Ve vázání se nic nového nepřihodilo (i když bych skoro čekal model NN 75). Stejně jako loni Fischer vyrábí (spíš pouze rebranduje) automatickou a manuální verzi BC vázání od Rottefelly:

• BCX Auto
• BCX Magnum - manuální verze s širší deskou

To by bylo pro přehled všechno. Jestli chcete obrázky a další info, skočte si na web Fischeru, nebo jeho českého dovozce.

Jinak pokud víte o obchodě, kde by se výše uvedené vybavení dalo koupit (a nemusí to ani být v ČR), dejte prosím vědět v diskusi. Díky :)

Honza

Do BC na lysáčích nebo na šupináčích?

Já jsem se nakonec rozhodl pro šupináče. Proč a jaké jsou moje zkušenosti po sezóně ježdění, přiznám na následujících řádcích.

Hned v úvodu říkám, že co se týká ježdění ve stopě, řadím se spíš k odpůrcům šupin. V backcountry je situace ale jiná.

V době, kdy jsem ještě o BC běžkách nevěděl nic a byl nadšeným "stopovým" běžkařem, jsem se zúčastnil spolu se svými kolegy z práce zimního teambuildingu. Součástí programu byl i výlet na běžkách. Já jako jediný jsem měl svoje vlastní lyže, ostatní vzali za vděk šupináčema z půjčovny. Ten den byla zima a hustě sněžila drobná suchá krupice, kterou okamžitě rozfoukával silný vítr. Ačkoli jsem ven vyrazil v předstihu, ostatní na mě přeci jen museli chvíli čekat, než namažu a rozetřu vosk, což nebylo v silném větru vůbec jednoduché. Konečně jsem byl hotov a mohl si zahřát prokřehlé prsty v rukavicích. Vyrazili jsme hned od chaty do celkem ostrého stoupání. Vzhledem k hustému sněžení a silnému větru, nebylo po stopě ani památky - podmínky byly zkrátka docela backcountry. Po pár krocích zjišťuji, že ta drobná krupice si s čerstvě namazaným voskem náramně rozumí, pro mě to ale bohužel znamená, že mám pod botou bakuli nalepeného sněhu. Trochu se to zlepší, když jdu za někým v čerstvě vyšlapané stopě - za někým na šupináčích. Po nějaké době sníh přestává lepit (možná chytl tu správnou teplotu, možná se trochu "ojel"), takže si můžu dovolit razit stopu. Svým kolegům na šupináčích, ale nijak neujíždím - v hlubokáči jsme na tom všichni stejně, šupiny nešupiny.

Na téhle krátké příhodě jsem chtěl demonstrovat, dvě hlavní výhody šupin. První - nestane se vám, že "promažete", a to ani v případě proměnlivých sněhových podmínek. Druhá - nemusíte mazat (stoupací vosk), což je venku v zimě docela výhoda, protože neztrácíte teplo ani čas.

Největší a nejkritzovanější nevýhodou šupin, je fakt, že pomaleji jedou. To je pravda, ale v BC je spousta jiných faktorů (neupravený terén, větší šířka lyže, těžší boty), které vás zpomalí tak, že rychlost šupin přestane hrát roli. Další nevýhoda šupin je jejich nízká účinnost na zmrzlém povrchu. V přemrzlé ledovaté stopě je to jistě nevýhoda, ale pokud chcete používat BC běžky skutečně na backcountry, tak se budete spíš brodit po kotníky ve sněhu. Loni jsem se na svých šupináčích pohyboval po vyfoukaném, umrzlém povrchu a s odrazem jsem neměl žádné problémy ani při strmějším stoupání. Poslední nevýhodou, kterou uvedu je vyšší hlučnost šupin např. při sjezdu - to bohužel stále platí, hlavně když sjíždíte např. po přemrzlé sjezdovce.

Na závěr přidám ještě jednu svojí domněnku, kterou však nemám prakticky ověřenou. Pokud budete na svých BC lyžích používat stoupací ("tulení") pásy, tak si nejsem jistý, jak by se snášelo jejich lepidlo se stoupacím voskem.

Rozhodnutí jestli jít nebo nejít do šupin je jen na vás. Já osobně si myslím, že v backcountry na běžkách šupiny význam mají a dal bych jim přednost. Vývoj protismyků jde neustále dopředu a každý výrobce v podstatě nabízí svůj vlastní systém. Škoda že jsem zatím nikde neviděl nějaké jejich seriózní porovnání.

To je vše. Pokud zrovna řešíte dilema šupin, snad jsem vám trochu pomohl a přeji šťastnou ruku při výběru.

Honza

Článek o jednom zajímavém typu protismyku:
http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?107229-asymetricky-protismyk-na-bc-bezkach-

Správa KRNAP jde vstříc skialpinistům

Historický moment v dějinách českého backcountry lyžování.

Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit, ale je to tak: správa KRNAP připravila pro letošní sezónu osm skialpinistických tras a umožnila tak milovníkům dobrodružného lyžování vystoupit z ilegality.

Z tiskové zprávy, kterou KRNAP vydal 13.10.2010 vyplývá, že trasy budou řádně značeny a na webu budou dokonce k dispozici i GPS údaje. Trasy budou vyhrazeny na dvouletou zkušební dobu, po jejímž uplynutí se vliv skialpinismu na daná území vyhodnotí.

Slovní popis tras dle map 1 : 25 000 Krkonoše-Východ (vyd. 2009) a Západ (vyd. 2006), nakl. ROSY:

Špindlerův Mlýn a okolí
1. Svatý Petr - výstup po sjezdovce Stoh A - po modré (cesta úbočím Stohu) - Klínové Boudy - po zelené k Chalupě na Rozcestí - dále po červené k Výrovce - sjezd po zelené Dlouhým dolem - Svatý Petr
2. Martinova bouda - po zelené k Labské boudě - po modré sjezd do Labského dolu - Labským dolem po modré k Dvorskému potoku - po pěšině výstup k Patejdlově boudě - po zelené k Martinově boudě
3. Špindlerův Mlýn - po žluté po Dřevařské cestě - bouda U Bílého Labe - po modré (Webrova cesta) údolím Bílého Labe - v závěru odbočení z modré značky (Webrova cesta) k Bílému Labi, přechod a výstup podél toku po levém břehu (při pohledu po proudu) - Luční bouda - po červené Starou Bucharovou cestou k Tetřevímu žlabu - po vrstevnicové svážnici do Hrazeného dolu - žlabem podél Hrazeného potoka - Dlouhý důl - po zelené do Svatého Petra
4. Medvědí koleno - po zelené k Medvědí boudě - po žluté na Brádlerovy Boudy - po modré směr Ptačí kameny - necelý 1 km pěšina pod Moravskou boudu - sjezd po žluté k Davidově boudě - Školní cestou po modré buď k Medvědí boudě a po zelené do Medvědího kolene, nebo šikmo vzhůru 150 m výstup na Brádlerovy Boudy

Pec pod Sněžkou a okolí
5. Pec pod Sněžkou - po červené výstup do Modrého dolu - zimní tyčovaná cesta Modrým dolem k Výrovce - po zelené přes Richtrovy Boudy sjezd - Pec pod Sněžkou (varianta s odbočkou na červenou na rozcestí u Richtrových Bud do Zeleného dolu nebo na červenou Železnou stezku)
6. Pec pod Sněžkou - po modré do Obřího dolu, výstup do sedla pod
bývalou Obří boudou - po červené přes vrchol Sněžky - dolů po žluté k horní stanici lanovky na Růžové hoře - sjezd průsekem pod lanovkou - dolní stanice lanovky - po žluté na zelenou do Bukového údolí - Pec pod Sněžkou

Rokytnice nad Jizerou a okolí
7. Rokytnice nad Jizerou - výstup podél potoka v Liščím Doupěti - napojení na žlutou značku (Vlčí cesta) - Okružní cesta - sjezd
průsekem U Vlka - Vrata - napojení na trasy KČT
8. Hoření Domky - výstup po modré sjezdovce - dále po modré značce na rozcestí Zadní Plech - po žluté na Krakonošovu snídani - po modré (Harrachovou cestou) výstup na rozcestí U Čtyř pánů - po zelené (České cestě) - Růženčina zahrádka - po červené do Kotelského sedla - varianta 1: tyčovaná cesta - Lysá hora - po sjezdovkách sjezd do Rokytnice nad Jizerou, varianta 2: po červené sjezd na Dvoračky, odtud sjezd po značených cestách do Rokytnice nad Jizerou nebo přes Vlčí hřeben

Honza

Útěk do divočiny i v Čechách?

Hnutí Duha prosazuje volně přístupnou divočinu.

Ekologická organizace Hnutí duha se v Německu inspirovala poměrně zajímavým nápadem a snaží se ho prosadit i v Čechách. Jde o to, vyhradit na uzemí ČR několik míst a nechat na nich přírodu volně "zdivočet". Na rozdíl od různých národních parků a chráněných území, by zde ale neplatila tak přísná pravidla. Lidé by se tu např. mohli pohybovat i mimo vyznačené stezky a dokonce volně tábořit.

Podrobnější informace o tomto tématu lze nalézt např. zde:
Hnutí duha: Tři procenta české krajiny divočině a lidem.
iDnes: Nechme kus Česka divočině. Lidé tam mohou stanovat, navrhují ekologové

Osobně se domnívám, že jde o zdařilý návrh, stojící minimálně za zkoušku. Když nic jiného, alespoň by takový experiment mohl pomoci vyřešit spor ochránců přírody s vyznavači různých backcountry aktivit.

Honza

3..2..1..0 Přetagováno!

Probuzení z letního spánku.

Tenhle článek je poněkud zastaralý. Psal jsem ho v době, kdy blog BC Běžky ještě fungoval na platformě Posterous. Jelikož Posterous byl pohlcen firmou Twitter a v roce 2013 vypnut, zmigroval jsem původní obsah na blogovací systém Blogger. Informace týkající se přímo Posterous v tomto článku proto nesedí, jinak odkazy jsou již aktualizované.

V počasí už hlásí první přízemní mrazíky, na vrcholcích hor i sněhové přeháňky a já si tím pádem zase vzpomněl na BC Běžky a začal se těšit na zimu. Novou sezónu na blogu jsem začal lehkým úklidem. Změnil jsem trochu název - moje fascinace systémem posterous sice neopadla, ale už je to pro mě běžná věc a tak jsem ho z názvu odstranil a nechal už jen prostě BC Běžky.

Jelikož jsem zjistil, že blogování je výborný způsob jak ukojit občasné grafomanské choutky a abych BC Běžky “nešpinil” obsahem, který s nimi nesouvisí, založil jsem si svůj osobní blog. Blog na BC Běžkách tak nechávám žít vlastním životem a stávám se tak pouze jejich kontributorem - přispěvatelem (i když prozatím jediným :)

Asi nejpodstatnější změnou je zrušení stávajících tagů (klikacích značek co je vidíte tam vpravo) a jejich nahrazení novými. Smyslem bylo zredukovat jejich počet a zpřehlednit tak orientaci v dosud vyšlých článcích. Seznam tagů, jejich popis a přehled článků z minulé sezóny, které jsou jimi nově označeny najdete dále:

Obecné informace
Tímto tagem budu označovat články, pojednávající obecně o backckoutntry běžkování a věcech s tím souvisejících.
O čem je backcountry běžkování
Potrava pro Google
Čekání na sníh: Nejlepší online počasí v Čechách

Vybavení
Tag pro články informující o vybavení - buď všeobecně, nebo bez osobních zkušeností.
Vybavení: Lyže, boty, vázání
Speciál: Vázání
Jak jsem vybíral

Zkušenosti
Tag označující články, kde jsou popsány osobní zkušenosti a rady týkající se většinou vybavení.
Jak jsem nakupoval
Naše backcountry běžky
Plánování trasy - TrekView
První víkend na sněhu
Montáž stoupacích pásů
Na hřebeny Krkonoš - stoupací pásy v akci
Se stopařem v kapse
"...to abych si vzal, teplé prádlo!"
Jaké hůlky vzít na backcountry běžky?
Kde nosit turistickou navigaci na běžkách
NNN vs. SNS v backcountry ringu
Vybavení po první sezóně

Motivace
Články pro radost a motivaci budou označeny tímto tagem.
Moje oblíbené video se sněhem
Video: Čistá radost z lyžování

Telemark
Telemark je taková třešnička na dortu bc běžkaření. Články o něm najdete pod tímto tagem.
Jak na telemark
Trénink telemarku - co je nového
Telemark progress

Trasy
Doufám, že tenhle tag bude časem bobtnat. Budu jím označovat články popisující zajímavé trasy pro bc běžky. Součástí článků budou i tracklogy stažitelné do GPS.
Z Počepic kolem Vysokého Chlumce
Lužické hory - Na Popovu skálu
Lužické hory - Loupežnický vrch a Sokol
Krkonoše - Ze Sklenařic do Rokytnice

Spoty
Pod tímto tagem budou články obecně popisující určité oblosti.
Lužické hory - backcountry potenciál jak sviňa

Zážitky
Zážitky příjemné i nepříjemné, o které se budu chtít podělit.
Extrém až do morku kostí - část první
Extrém až do morku kostí - část druhá

Blog info
Takto budu označovat příspěvky týkající se samotného blogu - jako je třeba tento článek.

A to je prozatím vše přátelé :)

Honza

Vybavení po první sezóně

Jaké stopy zanechala sezóna 2009/10 na našem BC vybavení.

Backcountry vybavení se obecně chlubí větší odolností než "běžná" produkce. My jsem se přesvědčili, že BC nálepka a robustní vzhled automaticky neznamená, že takové vybavení dlouhodobě obstojí ve volném terénu. Pojďme se podívat na jednotlivé součásti BC výbavy:

Vázání - jediná komponenta, která sezónu přežila v podstatě bez škrábnutí. Jak NNN tak SNS sloužili spolehlivě a bez větších problémů viz. tento článek.

Boty - naopak nejtragičtější součást vybavení. V obou případech (Fischer i Garmont) budou vyžadovat reklamaci. Boty byly sice pohodlné, pevné a stabilní, ale to zpracování...

• Fischer BCX 6 (model 2008) - jak je vidět na přiložených obrázcích, v místě kde se bota ohýbá a svršek je přišitý ke gumové obrubě svršek po obou stranách boty popraskal. Podle mě je to způsobeno špatnou konstrukcí boty v kombinaci s nevhodným materiálem. Při telemarku totiž dochází k mnohem většímu namáhání v místě ohybu než při normální chůzi. Každý šev je tudíž v těchto místech spíš naškodu a umělá kůže, která sice vypadá pevně, ale asi není příliš elastická, také odvedla svoje.






• Garmont Venture BC - ač konstrukčně lépe zpracované (žádné švy v místě ohybu), díky umělé kůži dopadly podobně jako Fischery. Popraskání sice není tak velké, ale je dostatečné aby umožnilo pronikání vlhkosti dovnitř boty.

Lyže - ve volném terénu lyže trpí nejvíc. Škrábancům na skluznici asi úplně předejít nelze, jelikož pod sněhem často narazíte na skrytý kámen nebo větev - utržili jsme jich dost, ale žádný naštěstí není příliš velký. Pokud máte pásy, je potřeba být opatrný při přetahování drátěného oka napínáku přes špičku, kde může dojít k odchlípnutí fólie, která tvoří povrch lyže (viz. obr. 4). Také se mi podařilo odloupnout velký kus svrchní fólie ocelovou hranou druhé lyže při jednom z pádů při tréninku telemarku. Abych zabránil pronikání vlhkosti do dřeva musel jsem místo ošetřit epoxidovým lepidlem (viz. obr. 5).

Lyže a vázání tak postupují do dalšího kola. Boty budeme měnit. Rozhodně už si po zkušenostech z první sezóny raději připlatíme za kvalitu (přírodní kůže především). Pro NNN vázání bych to viděl na kožené boty s GTX membránou od firmy Crispi - BC Stetind GTX. Výběr pro SNS bude asi horší - možná zkusím Salomon X-ADV 6.

HoA

Video: Čistá radost z lyžování

Moje momentálně nejoblíbenější telemarkové video.

Proč se mi tak líbí? Prostě proto, že si to ti chlapíci dávaj z kopce naprosto neuvěřitelným (tak trochu surovým) způsobem a k tomu hraje super stylová muzika. Navíc to, co mají na nohou, by dneska za sjezdové lyže považoval asi málokdo. Trochu mi to připomíná backcountry běžky ;)

Dobrá inspirace ne?

HoA

NNN vs. SNS v backcountry ringu

Porovnání manuálních verzí vázání norem NNN BC (Rottefella) a SNS XA (Salomon).

Je mi jasné, že aby bylo porovnání vázání úplně objektivní, musel by jeden člověk pravidelně užívat oba typy. Tu možnost jsme bohužel neměli, ale i tak jsme pár rozdílů v praxi odhalili:

Hromadění sněhu mezi vodícími kolejnicemi - tento nepříjemný jev postihuje hlavně NNN vázání. V hlubokém sněhu se občas stane, že se mezi vodícími kolejnicemi na desce vázání (na obr. 1 vyznačeno červeným obdélníkem) začne hromadit a namrzat sníh, takže po nějaké době cítíte pod botou nepříjemnou bouli a máte problémy s došlapem. Někdy se boule sama uvolní, ale většinou vám dojde trpělivost a musíte sníh vyšťárat hůlkou. U SNS vázání, které má jen jednu velkou vodící kolejnici, se s tímto problémem téměř nesetkáte.

Robustnější konstrukce zapínání - další nevýhoda pro NNN je páka, se kterou manipulujete, když chcete zapnout nebo rozepnout vázání. Ta je u NNN tvořena vrchním krytem špičky vázání (vypadá jako víko kapoty u auta). Na mém sportovním NNN vázání se mi už tuto plastovou destičku podařilo nalomit, když jsem se snažil vyprostit z namrzlého vázání. U BC verze NNN je tato deska podstatně zesílena, ale i tak se jedná o relativně chatrnou záležitost vzhledem k SNS, kde páka tvoří celou špičku vázání. Viz. obr. 2 (NNN) a obr. 3 (SNS).

Výběr bot - dobré backcountry boty jsou základ. A tady je jednoznačně výhoda na straně NNN. Výběr pro tuto normu (tedy alespoň u nás) je neporovnatelně větší. V roce 2009 přesedlala z SNS na NNN např. firma Fischer.

Větší šířka - NNN vázání (BC Manual i BC Magnum - více zde) mají širší desku a tudíž by měly poskytovat lepší stabilitu při došlapu. Píšu to v podmiňovacím způsobu, protože jsem neměl v praxi možnost to porovnat, ale z logiky věci předpokládám, že to tak je. Rozdíly tu, jak je vidět, jsou. Já osobně bych radil vybírat vázání až podle toho, jaké se vám podaří sehnat boty - takže to bude nejspíš NNN.

HoA

Krkonoše - Ze Sklenařic do Rokytnice

Krásné sjezdy vykoupené strmými výstupy.

Jak jsem psal už v úvodu, tahle cesta je především o sjíždění a bohužel také o stoupání. Abyste si ji užili doporučuju na ní vyrazit s backcountry výbavou - ocelové hrany, pevné boty a stoupací pásy. Nějaké zkušenosti s telemarkem se vám také budou hodit.

Zobrazit místo Krkonose:Sklenarice-RokytniceNJ na větší mapě

Začínáme ve Sklenařicích na parkovišti u lyžařského vleku Metlák. Vyrážíme po modré směr Vysoké nad Jizerou. Co si pamatuju bývá tu vyrolbovaná stopa, ale my jsme ji měli zasněženou. Za lyžařským areálem Šachty zahýbáme vlevo směr Kamenné vrchy.

Z Kamenných vrchů sjíždíme směrem k Jablonci nad Jizerou vedle modré sjezdovky. Sjezd je opravdu super. Čím dál od sjezdovky si zajdete, tím víc si užijete prašanu - místa je tu na to dost.
Dole u stanice lanovky chytáme červenou a jdeme po ní s lyžemi na ramenou přes Jablonec až k mateřské škole. Tady doporučujeme nabrat síly a nasadit pásy. Stoupání od Jablonce až k vesnici Na Končinách je, hlavně v první polovině dost strmé. Nahoře pokračujeme po červené vedle silnice až k horskému hotelu Stráž. Odtud pokračujeme po červené kolem vrcholu Stráže.

Jakmile je to možné zahýbáme doleva na louky nad Rokytnicí. Tady je spousta možností jak se dostatečně telemarkově vydovádět. Svahy jsou dlouhé a každý si tu může najít sklon, který mu vyhovuje. My jdeme pod lesem a sjíždíme dolů kolem opuštěných lyžařských vleků nad Dolní Rokytnicí. V Rokytnici sundaváme lyže a jdeme dolů na křižovatku k benzínové pumpě. Je tu lávka pro pěší přes Jizeru. Bacha - je zavěšená pod silničním mostem a není hned vidět.

Za řekou si můžete vybrat jestli chcete jít doprava po zelené směr Paseky nad Jizerou a pak po modré přes Tomášovy vrchy do Sklenařic. My jsme tudy šli minulý víkend, tak volíme přímější, ale o dost prudší výstup přes Praškovu skálu (rozhodně doporučujeme nasadit pásy). Nahoře se chytneme žluté, ale nejedeme až na Tomášovy vrchy a míříme přes pole louky přímo do Sklenařic.

Bohužel jsem neměli zrovna hezké počasí, takže jsme ani nefotili. Nicméně milovníci výhledů si i na této trase přijdou na své. Podle mapy jsou výhledy z Kamenných vrchů, Stráže a také pod lesem nad Rokytnicí.

Tracklog trasy ke stažení zde.

HoA

Extrém až do morku kostí - část druhá

V první části jsme vyčerpaní dorazili k autu a těšili se na odpočinek v ubytovně U Kačenky.

Ulici díky navigaci najdeme snadno, ale ubytovnu na první pokus ne. Čekám nějaký barák s cedulí U Kačenky a nic. Pro jistou volám paní co jsem s ní ubytování domlouval. "... je to ten barák s vývěsním štítem Svijany. Ceduli nemáme, protože jsme jen ubytovna ..." Hmmm co má pořád s tím že jsou jen ubytovna. Už při prvním telefonátu to několikrát opakovala a ptala se, jestli mi to nevadí. Začínám něco tušit.

Po příjezdu k ubytovně už na nás čeká pán správce. Vyskakuju z auta a jdu to zařídit. Zdravíme se a pán mě vede dál. Hned co vlezu dovnitř, tak mě do nosu uhodí trochu nepříjemný zatuchlý zápach, ale dá se to vydržet. Vede mě dál a ukazuje mi dámské toalety. Zápach trochu zesílí. Pánské záchodky raději vynecháme. Po tom co vidím pokoj, na okamžik zauvažuju, že bychom jeli radši hned domů, ale jsem tak utahanej, že se mi nechce vůbec řídit. Beru to - jednu noc to vydržíme. Platím, fasuju klíče a jdu vyzvednout do auta Kláru. Trochu se bojím co na to bude říkat. Popravdě za 140 korun jsem čekal strohou studenou čistotu, tady ale vládne strohá studená staroba, bez sebemenšího náznaku údržby.

"Proč jsi to proboha platil," ptá se Klára, jen co stane na prahu našeho pokoje. Argumentuju tím, že jsem utahanej na cestu do Prahy a snažím se jí přesvědčit, že to zase tak hrozné není. Nicméně sám o tom přesvědčen nejsem. Jelikož je Klára evidentně stále na vážkách zda tu zůstat, tak rychle povlékám postele, abych zakryl mapy různobarevných fleků pokrývajících peřiny polštáře i matrace. Nedá mi to a trochu si na téma fleky zavtipkuju. Kláře to ale moc vtipné nepřijde a doporučuje mi ať raději mlčím, nebo jedeme okamžitě domu. Ok, o tom hnědém přischlém strupu na matraci třetí postele raději taktně pomlčím. Klára mezitím objeví u topení nějaké láhve od piva a rumu. Mám povlečeno, tak sedíme na posteli a přemýšlíme kde jsme spali ještě v horších podmínkách. Já, pokud počítám spaní pod střechou za peníze, tak horší zážitek nemám. Klára trumfuje spaním kdesi v Turecku při své loňské cestě do Iránu. I když topení běží naplno, je tu kosa. Ta lahev rumu u topení už nám nepřijde tak divná.

Abychom přežili noc jdeme se opít někam do hospody. Restaurace na náměstí v suterénu městského úřadu je naštěstí celkem příjemná. Dobré jídlo nám spraví náladu a pak ho ještě hojně zapíjíme pivem a svařákem. Na závěr dostaneme jako pozornost podniku panáka vodky.

Do postelí se ukládáme pro jistotu oblečení. Topení už sice stačilo místnost celkem vyhřát, ale chceme co nejvíce zamezit dotyku holé kůže s povlečením. To je sice evidentně čerstvě vyprané, ale nějaké ty super odolné skvrny na něm zůstaly. Navzdory alkoholu v krvi se mi nějak nedaří usnout. Svůj podíl na tom má televize, která je docela slyšet skrz tenké zdi, ale hlavně tabulka průsvitného skla ve dveřích, která sem z chodby propouští celkem silné světlo.

Ráno se probouzíme jako zmlácení. Venku hustě sněží a fouká silný vítr. Na hřebeny to rozhodně dnes nebude. Rozhodujeme se, že to pro dnešek zabalíme. Rychle čistíme zuby (toalety tu jsou docela v pohodě), házíme věci do auta, ometáme sníh a startujeme. Samozřejmě nemůžeme vyjet. Vrstva čerstvého sněhu zase není tak vysoká, stačí ji před kolama odmést smetákem co mám v autě. Podařilo se a jedu. Jenže když zastavím, aby si Klára nastoupila, zapadnu znova a tentokrát hlouběji. Zkoušíme smeták, ale ten už tady nepomůže. Dáváme pod přední kola koberečky z auta a znova se nám daří, bohužel pak zapadneme zase. Krakonoš nás evidentně nechce pustit. Ještě několikrát to takto zkoušíme, ale vždy se stejným výsledkem. Jdu si půjčit do Kačenky lopatu a vyhrabu si pořádnou rozjezdovou dráhu. Auto se sice nechce pořád rozjet, ale když mi konečně dojde, že hodně plynu to nespraví, podaří se mi pomocí spojky auto rozhoupat, takže stačí malé zatlačení a konečně zase jedu. Vím že nesmím za žádnou cenu zastavit. Naštěstí je to z kopce. Klára běží vrátit lopatu. Já to mezitím objíždím přes náměstí. Ani tady není situace se sněhem o moc lepší než před ubytovnou. Modlím se aby Klára stačila doběhnout na hlavní silnici včas. Naštěstí to klapne. Zpomalím a Klára naskakuje za jízdy. Na silnicích je hodně rozježděného sněhu, ale opatrnou jízdou se to dá v pohodě zvládnout. Žádné další překvapení už se nevyskytlo a za dvě hoďky jsme v doma.

Zážitky z tohoto víkendu nebyly zrovna všechny příjemné, ale o to byly intenzivnější. Rozhodně na ně dlouho nezapomeneme.

HoA

Extrém až do morku kostí - část první

Ne, v tomhle článku opravdu nebudou žádné hezké fotografie ani video jak si užíváme na sněhu.

Začalo to slibně. Hned na první pokus se mi daří domluvit ubytování na sobotní noc ve Vysokém nad Jizerou a to ještě za fantastickou cenu 140 Kč na osobu. Míříme stejně jako minulý víkend do Sklenařic, ale tentokrát máme na sobotu naplánovanou túru mezi Sklenařicemi a Rokytnicí. V neděli chceme přejet autem do Rokytnice a vyšplhat se na hřebeny.

Po příjezdu na místo nás přivítá počasí, které má do sluníčka a modré oblohy z minulého víkendu hodně daleko. Krakonoš se asi rozhodl, prověřit co všechno jsme kvůli běžkování schopní překousnout. Sněží a vítr pohotově vyrábí z prašanu sněhové jazyky a závěje. Navíc panuje pěkně vlezlá kosa. Klára se netváří zrovna nadšeně, ale já to zatím beru jako žůžo dobrodrůžo a snažím se udržovat náladu v týmu nad bodem mrazu.

Vyrážíme. Matně si vybavuju, že minule tady někde vedla běžkařská stopa. Ta už je samozřejmě dávno zafoukaná a není po ní ani památky. Naštěstí mám trasu dopředu naplánovanou a uloženou v navigaci. Statečně si razíme cestu prašanem fackováni větrem. Na skluznici se nám začíná lepit sníh. Ne moc. Jde to ošoupat, ale je to nepříjemné a po čase nás to začíná docela sr*t.

Při výstupu na Kamenné vrchy se nějak změní kvalita sněhu a ten se začne lepit na skluznici jako blázen. Za chvíli mám pod patou obrovskou bakuli sněhu. Vaklám se na lyžích a připadám si jak malá holka co si obula boty na podpatku svojí obří matky. Takhle to dál nejde. Parkujeme u lavičky a já přemazávám lyže tekutým voskem ToKo. Pomohlo to - namazané lyže jedou jako ďas. Bohužel jen asi tři minuty, pak se sníh začne lepit znovu.

Před sjezdem z Kamenných vrchů dolů do Jablonce nad Jizerou mažeme znova. Sjíždíme po modré sjezdovce. Sjezd je skutečná paráda, telemarkujem v příjemném prašanu, sice trochu rozježděném od snowboardistů, ale i tak super. Dole v Jablonci drobně prší. Hážem lyže na ramena a jdeme přes město k mateřské škole kde nás čeká začátek výstupu na Stráž. Nandáváme pásy - sníh sice lepí, ale vsadím se že do kopce by to jako naschvál podkluzovalo. Mám už z toho neustálého čištění lyží od sněhu mokré rukavice a začíná mi být zima na ruce. Ještě do sebe nasoukáme horalku, spláchneme to čajem a stoupáme. První část výstupu je pěkně příkrá a vysaje nám hodně z naší zásoby sil.

Vrchol stráže obcházíme zprava a jsme na loukách nad Rokytnicí. Tady by byla příležitost k parádním sjezdům, ale vzhledem k neustále se lepícímu sněhu se lyže nechtějí jaksi rozjet z kopce. Ploužíme se sněhem směrem k Dolní Rokytnici a co druhý krok ošoupáváme a odupáváme sníh ze skluznice. Dole v Rokytnici zase prší. Přecházíme Jizeru po visutém chodníčku zavěšeném pod silničním mostem. Tady máme možnost obejít Praškovu skálu po delší cestě, ale pouze do mírného stoupání, nebo jít přímo nahoru do krpálu jako blázen. Lepíme pásy a volíme přímou cestu.

Náš pochod na Praškovu skálu připomíná výstup na Everest nad hranicí smrti. Sil už máme pomálu a každé tři kroky musíme vydýchat. Nahoře dáváme horalku a čaj. Sbíráme poslední zbytky sil. Sklenařice už jsou na dohled a my míříme přes pole louky přímo k nim. Naštěstí už je hodně pozdní odpoledne. Trochu přituhlo a sníh se přestal lepit. Asi dvacet metrů od auta dokonce potkáváme rolbu, takže posledních deset kroků je po luxusním manšestru.

K autu přicházíme na pokraji sil, dost provlhlí. Rychle hážeme lyže do auta. Vyrážíme směr Vysoké nad Jizerou. Už se nemůžeme dočkat až si odpočineme pěkně na posteli a osušíme provlhlé oblečení a mokré boty v ubytovně U Kačenky, kde máme za senzačních 140 korun na osobu domluvené ubytko.

Tady vyprávění přeruším a zbytek si nechám do druhé části. Jen předesílám, že extrém rozhodně nekončí.

Popis trasy si nechám také na samostatný článek. Byla hezká a škoda do toho míchat subjektivní pocity, které vznikaly za nepříliš příznivých podmínek.

HoA

Telemark progress

Po dvou prostonaných víkendech konečně zase míříme za sněhem.

  Teplejší počasí nás tentokrát vyhnalo do vyšších poloh. Původně jsme měli namířeno do Rokytnice nad Jizerou a plánovali výšlap po hřebenech, ale cestou nás zaujaly  prosluněné svahy krkonošského předhůří, stále s dostatkem sněhu.

Rozhodli jsem se zůstat, projít se po okolí a hlavně potrénovat telemark. Parkujeme v obci Sklenařice, na parkovišti u lyžařského vlíčku Metlák. Nejsme sami, kdo měl podobný nápad. Hned vedle nás vyndává chlapík z auta telemarkové lyže a mizí po sjezdovce dolů.

  Nandaváme běžky a míříme na druhou stranu po modré turistické značce směr Paseky nad Jizerou. Sníh je ideální - pevný podklad s asi pěticentimetrovou vrstvou měkkého vlhkého sněhu. Ten se sice občas nepříjemně lepí na skluznici, ale dá se celkem rychle ošoupat.

  Nakonec jsme došli až do Rokytnice, kde jsme ztrávili skoro celý den sjížděním jednoho svahu. Mám v telemarku trochu náskok, tak jsem se snažil Kláře předat něco málo zkušeností. Když nám došla voda vrátili jsme se k autu, napojili se trochu orazili a ještě chvíli jsme trénovali na loučce vedle sjezdovky.

Naše telemarkové pokusy jsme zdokumentovali na krátkém videu.


Pro porovnání: naše úplně první pokusy s telamrkem.

HoA

Kde nosit turistickou navigaci na běžkách

Turistická navigace Garmin Oregon není zrovna žádný drobeček. Když jsem vyrážel na svojí první výpravu s novou navigací, řešil jsem problém kam s ní. 

 Bylo jasné že umístění musí splňovat tyto kriteria:

1. Snadná dostupnost. Pokud možno i za chůze.
2. Přístroj, resp. Jeho baterie musí být v teple.
3. Přístroj musí být dostatečně fixován, aby mi někde při každém kroku nepříjemně neplandal a neposkakoval.

Kapsy v bundě příp. v kalhotách jsem rovnou zavrhl, jelikož tam je problém udržet baterie, v teple. Nejlepší by byla hrudní kapsa na vestě co mám pod bundou, jenže tam už se mi nastěhoval digitální kompakt případně mobil.

Nakonec jsem zvolil zavěšení na krk. K přístroji jsem přidělal sponu s kusem ploché smyčky a karabinou (součást balení). Teď ještě zbývalo najít nějaký dostatečně krátký popruh kolem krku, aby mi Oregon nevisel až na břiše, když ho na popruh zavěsím. Prohrabal jsem svůj lezecký matroš a objevil jsem výbornou 30 cm dlouhou šitou plochou smyčku od Rock Empire (diky Hudy :).

Navigaci nosím na krku pod bundou, resp. ještě pod vestou když je zima. Není problém s ní manipulovat i za chůze - rozepnout zip a vycvaknout karabinu zvládnete jednou rukou. Pokud máte dostatečně přiléhavé oblečení, tak se navigace při chúzi nepohybuje - chodím s ní takto i běhat a je to v pohodě. Prsák na batohu není na překážku (navigace visí pod ním), naopak drží navigaci ještě víc na svém místě. Jak to celé vypadá se můžete mrknout na přiložených obrázcích.

HoA

Lužické hory - Loupežnický vrch a Sokol

Z Polesí přes Loupežnický vrch a Petrovice na Sokol a zpět.

Vyrážíme ze stejného rozcestí jako včera, jenže tentokrát po modré. Záhy však z modré odbočíme a podle navigace stoupáme lesními cestami směr Loupežnický vrch. I když se to zdá ze začátku zbytečné, doporučujeme nasadit tulení pásy hned jak začne cesta stoupat.  Někde pod vrcholem se nám cesta sice ztratí, ale les je tu naštěstí řídký a navigace nás spolehlivě dovede až na místo. K vrcholu Loupežnického vrchu nebo také Větrova se blížíme z jihu. Ten má z této strany podobu vysokého strmého hrbu. Na pásech se vydrápeme až nahoru. Tady je potřeba dávat pozor, protože severní stěnu tvoří celkem vysoká skalka. Z vrcholu je sice omezený, ale přesto pěkný výhled. Opatrně sjíždíme z vrcholku a pak po cestě na rozcestí Loupežnický vrch.

Z rozcestí pod Loupežnickým vrchem pokračujeme po červené směrem na Petrovice. Cesta je tu upravená skútrem a klesá do údolí pěkným dlouhým sjezdem. Upravená stopa se od červené odpoutá v místě kde cesta vede přes chatrný mostek kolem potoka. My pokračujeme dál po značce, ale po upravené cestě se do Petrovic dostanete také. Z pole před Petrovicemi je vidět majestátní vrchol Sokolu.

Petrovicemi procházíme s lyžemi na ramenou pořád po červené. Je to stále ještě docela hezká vesnička, ale už ji stihli nakazit kýčem někteří chalupáři a místní podnikatelé. Za vsí nasazujeme lyže, když tu se náhle po poli přiřítí dva policisté na běžkách s pistolemi, černé kombinézy uválené od sněhu - že by se tu pořád ještě pašovalo  a muži zákona stíhali nekalé živly na lyžích? Zdravíme se s nimi a vydáváme se na dlouhou cestu k vrcholu Sokola. Stále jdeme po červené. Až se dostanete do lesa a cesta začne pomalu stoupat, nebojte se nasadit pásy - jestli chcete na vrchol, budete je potřebovat. Záhy se dostáváme na rozcestí kde se červená větví do dvou směrů. Jeden vede údajně 500 metrů ke zřícenině Falkenburg s poznámkou - bez vyhlídky. To nás trochu mate, protože podle navigace by měl být vrchol Sokola někde nad námi (rozhodně dál než 500 metrů) a mysleli jsme si, že zřícenina bude na vrcholu. No 500 metrů je kousek, tak se jdem mrknout na zříceninu. Zříceninu jsme samozřejmě cestou nepotkali a po strmé cestě (určitě delší než 500 m) jsme vyfuněli až na vrchol. Jdeme po stopách širokých lyží (od dost širších než naše). Nahoře popadáme dech a hrdě se fotíme u zbytků zdiva vykukujícího zpod sněhu. Vzhledem k tomu, že je tu les převážně z listnáčů, tak je tu teď v zimě i docela hezký výhled. Rádi bychom se ještě podívali na Hvozd, ale kontrolujeme čas a už to dnes nemáme šanci stihnout. Obcházíme aspoň vrchol Sokola. Dolů vedou pěkně strmé svahy. Srdce každého freeridera by muselo zaplesat nad tou nádherou. Nechávám se strhnout a zkouším se spustit ze svahu dolů (mám stále ještě pásy). Na tohle ale fakt nemám ani náhodou. Vracím se a dolů sjíždíme po cestě co jsme přišli. I s pásy, které nás brzdí se to občas slušně rozjede.

Z Petrovic se nevracíme po červené, ale odbočujeme na modrou. Ta by nás měla dovést až do Polesí. Cesta vede po vrstevnici a je upravená skútrem, takže jsme v cíli hodně rychle. Možná jsme se o ten Hvozd mohli pokusit. Snad příště. V Lužických horách nejsme rozhodně naposledy.

No a na závěr opět přihazuju tracklog.

HoA

Lužické hory - Na Popovu skálu

Z Polesí přes Krkavčí skály na Popovu skálu a zpět.

Vyrážíme z Polesí po zelené značce. Zelená vede po zpevněné cestě rozježděné od džípu až na rozcestí Pekařův kříž.

Od Pekařova kříž pokračujeme po modré směr Krásný důl. Z modré sjíždíme a napojujeme se na zelenou, která vede přes Krkavčí skály alias Vraní vrch (?). Z krkavčích skal je docela pěkná vyhlídka a také panorama zmrzlého skalního útesu se sněhovou čepicí  je samo o sobě krásné. Ačkoli se to v pohodě  dá, nedoporučujeme lézt až nahoru na skálu. Výhled je tam stejně kvůli stromům nic moc a navíc hrozí, že se s vámi sníh utrhne a spadnete na druhou stranu asi 25 m. Spíš doporučujeme skálu obejít a vyfotit si ji odspoda. Na vrchol skály vede několik hezkých linií a evidentně se tu také leze, protože vidím něco jako zrezivělé skobky či nýty. Sahám si na skálu - je to perfektní tvrdej písek. Nejradši bych hned začal stoupat nahoru nestát po kolena ve sněhu v běžkařských pohorkách.

Z Vraního vrchu je pěkný sjezdík lesní cestou po zelené (bacha náhle uhýbá doleva) do Krásného dolu. Škoda že jeho spodní část byla rozježděná od traktorů. Krásným dolem projíždíme po červené. Trasa je tu dokonce projetá skútrem. Brzy ale z červené odbočujeme doprava na zelenou, která vede až na rozcestí Popova skála, sedlo. Odtud vede místy pěkně strmá a úzká pěšina až k samotné vyhlídce. Doporučujeme dole nasadit stoupací pásy. Vyhlídka na Popově skále je osazena zábradlím takže není problém se vyšplhat až nahoru. Je odtud krásný panoramatický výhled na Lužické hory (a taky je tu pěkná kosa). Stoupací pásy necháváme na lyžích i při návratu z vyhlídky a využíváme jejich brzdící potenciál při strmých sjezdech na úzké cestě.

Rozhodujeme se ještě vystoupit na Sedlecký špičák. Z rozcestí pod Popovou skálou je to kousek, takže ani nesundaváme z lyží pásy. Sedlecký vrch nás ale zklamal. Není odtud žádný výhled a ani kvůli sjezdu z jeho vrcholu se na něj nevyplatí stoupat.

Už se dost připozdívá a tak se otáčíme k  návratu. Vracíme se zhruba po stejné stopě, jen s tou vyjímkou , že nejdeme přes Vraní vrch, ale z Krásného dolu stoupáme k Pekařově kříži přímo po zelené. Stoupání je docela strmé, takže doporučujeme nasadit pásy. Jinak v opačném směru to tady má potenciál hodně kvalitního sjezdu (ovšem pro zdatnější telemarkery).

Trasa není na vzdálenost příliš dlouhá, nám ale trvalo její projetí asi šest hodin. Z části to bylo způsobené tím, že jsme cestu neměli předem naplánovanou, ale hlavně jsme se dlouho zdržovali na vyhlídkách. Původně jsme si mysleli, že ještě stihnem vystoupit na Loupežnický vrch, ale museli jsme si to nechat na druhý den.

Tracklog téhle trasy je ke stažení tady.

HoA

Lužické hory - backcountry potenciál jak sviňa

O našem průzkumném výpadu do kraje, kde za celý den potkáte akorát dva běžkaře a jednoho lesníka.

"Lužické hory, a kde to je?" zeptala se mě Klára, když jsem jí ve čtvrtek řekl, že jsem objevil super  místo, kde bychom mohli strávit víkend. Dlužno podotknout, že ani já jsem to do čtvrtka pořádně nevěděl.

Lužické hory jsem na mapě objevil docela náhodou. Uvažoval jsem, o výjezdu do Krušných hor a prohlížel jsem si je na internetové mapě. Na jejich severním okraji, ještě za Labskými pískovci a Českým Švýcarskem se slabě hnědalo něco s nápisem Lužické hory. Zazoomoval jsem tím směrem spíš proto abych si doplnil značně prořídlé znalosti zeměpisu, než z nějakého vážnějšího zájmu. Jenže ono to při bližším pohledu vypadalo docela zajímavě. První co mě zaujalo, byla neobvykle vysoká koncentrace vyhlídek a zřícenin. Druhý pak kopcovitý profil se spoustou vrcholů slibujících kvalitní sjezdy. A za třetí názvy jako Větrov a Hvozd mi připomněly mojí oblíbenou trilogii Pán prstenů. Trochu jsem googloval s cílem najít nějaké fotografie a objevil jsem tento článek, který způsobil, že jsem se napevno rozhodl do Lužických hor vyrazit.

Jako základnu jsme zvolili obec Polesí nedaleko Rynoltic. S rezervací ubytování (v penziónu U Budulínka) nebyl navzdory probíhajícím jarním prázdninám, relativně slušné dostupnosti a nízkým cenám žádný problém. Po příjezdu na místo zjišťujeme proč - nikdo sem totiž v zimě nejezdí. Sjezdovky ani vyrolbované běžecké magistrály tu, až na pár vyjímek, nenajdete. Nicméně milovníci volného terénu a neprošlapaných stop tu docela určitě objeví malý ráj.

Příroda je tu nádherná. Zasněžené smíšené lesy jsou krásné a nejste-li líní vyšplhat se na jeden z mnoha vrcholků, nezřídka osazených pískovcovou skalkou či romantickou zříceninou, budete odměněni úžasným výhledem a posléze skvělým sjezdem v neporušeném prašanu. Křižovat budete hlavně stopy zvěře, sem tam narazíte na běžkařskou stopu prošlapanou místními chalupáři  nebo projetou skútrem. V okolí vesnic je stopa často zničená pěšími. Hlouběji v lese zase řádí lesní zpráva se svojí těžkou technikou.

Lužických hor jsme ochutnali jen malou část a budeme v jejich průzkumu dále pokračovat. Podrobnosti o tom kde jsem byli a co jsem viděli při naší první výpravě se tu objeví co nevidět.

Na závěr ještě důležitá poznámka. Pravděpodobně nedávno došlo k přeznačení turistických značek a to tím pádem na některých místech neodpovídá mapám. My jsem používali mapu Lužické hory 1:50t, kterou nám ochotně půjčili U Budulínka (děkujeme) a v navigaci jsme měli TOPO Czech 3 PRO. Jestli si chcete zkontrolovat vaší mapu, porovnejte ji s turistickým značením na portále Mapy.cz.

HoA

Trénink telemarku - co je nového

Report o tom jak pokračuju s tréninkem telemarku a co jsem se nového naučil.

Jak jsem naznačil v minulém postu, strávil jsem neděli na svazích kopce Hluchá snahou donutit svoje ochablé údy, aby se správně poskládaly do telemarkového pokleku. Tentokrát jsem byl navíc kromě odhodlání vyzbrojen ještě teoretickými znalostmi z telemarkové příručky 123 amazing tips to improve your tele-skiing (diky Rasťo).

Po dobytí vrcholu Hluché se hned vrhám z jejího mírného severního svahu a zkouším dělat telemarkové oblouky. Ale ouha - jakmile vystřídám nohy rovnováha je v háji. Ještě, že to tu tolik nejede jinak bych už ležel. Takhle vše zvládnu vyrovnat směšným poskakováním, ale málem si při tom ohnu hůlku.

Jdu na to znovu. Tentokrát od píky a přesně podle příručky. Jedu jen rovně, přičemž se snažím o správný telemarkový poklek a střídám přitom nohy. Dávám přitom bacha abych měl váhu rozloženou stejně na obou lyžích a patu zadní nohy měl přímo pod zadkem (jako bych na ni seděl). Po pár jízdách se cítím v pokleku docela jistě a shledávám ho překvapivě stabilním.

Znova zkouším oblouky, je to lepší, ale mám problémy se zatáčením doprava (levá noha vepředu, pravá vzadu). Na to je v knize taky jeden tip. Udělám jen jeden oblouk, který potřebuju trénovat,   hned vyběhnu kousek nahoru a znova a pořád dokola. Když mi pravá zatáčka nedělá problémy, dávám pro jistotu ještě pár opakování na druhou stranu.

Chvíli odpočívám, aby se mi přestala točit hlava a popíjím čaj. Znova zkouším několik oblouků za sebou a ejhle - ono to jde!

Stěhuju se na jižní stranu Hluché otestovat co jsem se naučil. Tady je svah dlouhý cca 200 metrů , sklon asi jako modrá sjezdovka. Trochu (dost) mě zaskočí zledovatělý povrch, po kterém lyže jedou podstatně rychleji a párkrát sebou fláknu. Po pár jízdách si na to celkem zvykám a dokonce se nahoře pořádně odpichuju, aby mi to dolů jelo rychleji. S každým sjezdem je pocit z jízdy lepší a lepší a nebojím se do toho trochu víc šlapat. Jezdím až do chvíle kdy mi to kvůli únavě přestává jít. 

Škoda, že se mnou tentokrát nebyla Klára, abych měl nějaký dokument. Samotného by mě zajímalo, jestli zlepšení je jen pocitové, nebo jestli je to i vidět. Každopádně jsem ale oproti minulým pokusům "svištěl" z kopce neskutečnou rychlostí a navíc jsem si to dost užíval :)

Na závěr ještě pár postřehů:

Najetí do oblouku je snazší když jsou lyže jakoby trochu v pluhu. Na rozdíl od klasického plužení je ale každá lyže postavená na jiné hraně. Tento "V" tvar simuluje carvingové vykrojení, které u běžek není příliš velké.

Váha je stejnoměrně rozložena na obou nohou. Jakmile tomu tak není, nevyhnutelně dojde k tomu, že se lyže zkříží.

Je potřeba pořádně ohnout prsty zadní nohy, tak aby tlačily naplocho proti lyži. Jakmile si to usnadníte a zadní botu jen tak zvednete, že je spojena s lyží pouze v kloubu vázání, tak tlačíte na lyži jen špičkami prstů a nedosáhnete potřebného tlaku. Nehledě k tomu že se tak lyže špatně ovládá. 

Lyže zatáčí jenom když jedou, takže je potřeba nebát se rychlosti a trochu to pustit.

HoA 

Jaké hůlky vzít na backcountry běžky?

Vyzkoušel jsem skialpové teleskopické hůlky. Jaké jsou v porovnání s normálními běžkařskými holemi?

Klára si odskočila na brněnskou premiéru filmu Iranman hrát si na celebritu a já na víkend slaměně ovdověl. Celkem se to hodilo, protože díky nachlazení, co mě celý týden trápilo, jsem ani žádnou výpravu do hor neplánoval. V neděli jsem tedy vyrazil alespoň na chvíli na kopec pilovat telemarkový oblouk a hlavně vyzkoušet skialpové teleskopy.

Ani nevím jak mě to napadlo - vzít si skialpové hůlky na běžky. Asi jsem to někde četl. Každopádně doma mi v komoře leží trojdílné trekové Black Diamond  Trailback, co se dají výměnou kotoučků snadno předělat na skialpové hůlky. A vzhledem k tomu, že se jdu jenom klouzat z kopce, je ideální příležitost je vyzkoušet.

Na poli si připínám lyže a vytahuju hůlky na značku 140 cm, což je poslední dílek před značkou stop. Když stojím na lyžích a hůlka je zapíchnutá po kotouček ve sněhu, mám loket a rameno v pravém úhlu (měřím 186 cm). Vyrážím po poli směr Hluchá. S krátkými holemi si na běžkách připadám poněkud nepatřičně - tak trochu jako pitomec. Odrazit se s tím pořádně nedá a hůlky vás tak nutí jenom šoupat nohama a směšně mávat rukama v úrovni pasu jako nějaký maňásek. Navíc mi v ruce vadí moc robustní rukojeť. Situace se poněkud zlepší když jdu do prudšího kopce. Tady jsou kratší hůlky hodně pohodlné. Při sjezdech jsou krátké hůlky jednoznačně lepší - tolik se nepletou a když se o ně chcete opřít nemusíte zvedat ruku až nad hlavu. Ale bacha nesmíte se o ně opírat zase tak moc, protože vysokou tuhostí zrovna nevynikají (alespoň tedy moje Trailbacky). Párkrát se mi stalo, že při ztrátě rovnováhy a následném napadení na hůlku plnou vahou se prohnula tak, že jsem myslel, že už to nerozchodí.

Skialpové hůlky si tedy podle mě s backcountry běžkami moc nerozumí. Možná bych o nich uvažoval v případě, kdy bych věděl, že budu jenom šlapat do kopce a pak hned zase sjíždět dolů. Rozhodně mi spíš vyhovuje klasická běžkařská hůlka, která by snad mohla být pro backcountry vylepšena prodlouženým gripem, aby šla dobře chytit níž při stoupání do kopce.

V telemarku se mi tentokrát docela dařilo. Mám pocit, že jsem se posunul o pěkný kousek dopředu. Sjíždění kopce jsem si opravdu užíval. O tom co a jak jsem se nového naučil  chystám co nevidět krátký článek. Takže jestli vás to zajímá - stay tuned.

HoA