Silvestrovskej

Něco trochu humornějšího než současná předpověď počasí.

Nedávno jsem na webu amerického Backcountry Magazínu narazil na článek o tom jak si američani jeli zalyžovat do Tater. Docela mě to pobavilo, tak proč to sem nedat, když je dneska ten Silvestr :)

A na závěr samozřejmě Přání Fšeho nejlepšího 2014! Snad budeme to lyžování moct dohnat v příštím roce.

Honza

Vánoční Chotouň

I u nás v Posázaví se dá ukojit lyžařský absťák.

Letos to díky několika tlakovým nížím, zlomyslně rozmístěných tak, aby k nám soustavně dodávaly teplý vzduch (především ve vyšších vrstvách atmosféry) stojí se sněhem a vůbec s celou zimou, mírně řečeno, za hovno. Přesto se najde několik míst, kde úspěšně bojují s vysokými teplotami a za pomoci nejmodernější techniky dovedou vykouzlit zimní oázu i tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jedním takovým místem je i posázavská Chotouň, nedaleko Jílového u Prahy.

Vraceli jsme se tuhle večer z vánoční návštěvy u rodičů, když tu náhle v Chotouni Klára vykřikla:

“Hele, docela v pohodě sjezdovčička!”

Doma jsem si chotouňské vleky našel na netu a fakt to vypadalo celkem slušně - tedy na skiareál nedaleko Prahy. Do Chotouně to mám asi půl hodiny a tak jsem včera večer, když naše malá Karča usnula, naházel lyže do auta a jel to tam prubnout.

Chotouňská sjezdovka je opravdu oáza sněhu - bílý flek na zeleném svahu. Koupil jsem si hodinovou permici a hodinu nonstop hobloval místní stráň. Na závěr jsem sjezdovku ještě vysupěl pěšky. Hodinka byla myslím tak akorát, aby se člověk nezačal nudit, takže jsem odjížděl příjemně unaven a spokojen.

Svah má něco kolem 300 metrů a je to myslím celkem poctivá modrá. Co musím pochválit je kvalitní vysněžení - nikde žádné kamínky ani vydřená místa. Dále se mi líbí otevírací doba a systém permanentek ušitý tak, aby sem člověk mohl zajet třeba večer po práci. Když se k tomu připočte to, že tu večer zřejmě nebývá moc lidí, dá se jezdit opravdu jedna jízda za druhou bez čekání ve frontě.

Pokud sem člověk nejede s dětmi, tak lyžování v Chotouni má smysl hlavně jako tréninková loučka, třeba na učení telemarku. Tuhle roli myslím plní perfektně. Já tu rozhodně nejsem naposledy, alespoň budu mít rozhýbaná kolena až na jaře (snad) konečně přijde zima.

Honza

Konečně zase na lyžích

Včera jsem se konečně dostal poprvé v letošní sezóně na lyže. A nakonec to nebylo vůbec špatný.

Sněhová předpověď díky vleklé inverzi nic moc, ale mám lyžařský absťák, navíc dovolenou, a hlavně permit urvat se od rodiny, tak jsem chytil příležitost za pačesy a vyrazil do Rokytnice nad Jizerou.

V pracovní dny týden před Vánoci nebývá ve skiareálech zrovna narváno a to je pro mě jedinečná příležitost jak se trochu roztelemarkovat. Ovšem tak slabou účast jako včera jsem nečekal. Na parkingu v Rokytnici přistávám zhruba v deset dopoledne a jsou tu všeho všudy čtyři auta. Podobné je to i na sjezdovce - pusto a prázdno. Nakonec jsem rád, že občas někoho na trati potkám.

Přitom podmínky k lyžování nejsou zase tak špatné. Sněhu sice viditelně moc není, ale na sjezdovce nejsou žádná vydřená místa, žádné kamínky a dokonce ani odpoledne se nedělají ledové plotny. Samozřejmě že velký podíl na tom má fakt, že tu za den zase tolik lidí neprojede. Mimo sjezdovky leží vrstva jako beton tvrdého, hrbolatého sněhu, který se zuby nehty brání plusovým teplotám. Jezdit se na něm moc nedá, tak se raději držím na sjezdovce.

Na lanovce jsem si vozil zadek asi do dvou a pak už mě to přestalo bavit. Ještě ke všemu mi začala být zima, protože po obědě začala klesat teplota a časem se dostala dokonce pod nulu - což na horách jednoho překvapí. Vytáhl jsem tedy z batohu větrovku a abych se zahřál, zamířil po modré na Ručičky a odtud pak po zelené na Dvoračky. Bez pásů to v prudších stoupáních bylo trochu krušné, ale takových úseků naštěstí moc nebylo. Na Dvoračkách jsem cvaknul inverzi, která se táhla od nevidim do nevidim a pustil to pomalu dolů na parking.

S přicházejícím šerem začalo drobně, ale hustě sněžit a chumelenice mě provázela cestou domů až k Velkým Hamrům. Tak snad se nám na hory zase vrací zima.

Honza

První sníh 2013

Sníh konečně dorazil i do Ladova kraje.

Letos jsme se probudili do bílého rána až 7.12. Je to více než měsíční zpoždění, protože vloni se u nás první sníh, co by stál za řeč, objevil už 27.10.

Před obědem jsem si udělal krátkou vycházku a přibližně ve stejném místě jako před rokem jsem cvaknul tenhle snímek.

Letošní zima nastupuje trochu opožděně, ale doufejme, že nepřepálí start a že následujících pár měsíců si užijeme sníh a mráz alespoň na horách.

Honza

Předsezóní motivace

Hluboký sníh, hluboké pokleky - paráda!

Sezóna už je doufám za dveřmi a tudíž určitě neuškodí trochu se zimně nažhavit. A možná se taky díky tomu dokopat jít překontrolovat do komory lyže, jestli z nich náhodou přes léto něco neupadlo.

Letos jsem vybral jedno starší videjko z produkce PowderWhore. Narazil jsem na něj na stránkách amerického Backountry magazínu, kde v jednom letním článku uveřejnili několik freeride videí s cílem trochu se přes léto zchladit. Osobně považuju sledování něčeho podobného v létě za mučení, ale když je zima na spadnutí…

Honza

O velikosti lyžařských bot

V tomto článku bych se chtěl podělit o své zkušenosti s výběrem vhodné velikosti telemarkových plastových bot pro XCD.

“Koupil sis malý boty, ty blbče,” řeklo moje pesimistické já, když jsem se doma posadil na gauč s nohama upnutýma do fungl nových tele plastovek Scarpa T3. Pravda byla, že jsem si tak trochu připadal, jako bych měl nohy ve svěráku.

Tohle se stalo před dvěma roky, když jsem začal dávat dohromady svojí XCD výbavu a musím říct, že jsem byl tenkrát v pokušení se nových bot okamžitě zbavit. Smůl byla, že T3 mají tepelně tvarovatelnou vnitřní botičku, takže jsou prakticky nevratitené. No co, řekl jsem si, dal jsem se na vojnu, tak to dotáhnu do konce. Výsledek jsem tenkrát viděl takový, že to celé skončí článkem na BC běžkách s podtitulem “tak tudy ne, přátelé”. Nicméně jsem s nimi nakonec odjezdil sezónu a tak tento článek bude o tom, pro jakou velikost jsem se rozhodl, proč jsem se pro ni rozhodl a jakou jsem s tím udělal zkušenost.

Ale abych začal úplně od začátku. Nejprve jsem si o celé problematice výběru vhodné velikosti lyžařských bot něco nastudoval. Většina zdrojů, které vypadaly seriózně se shodovaly na jednom: plastové lyžařské boty musí sedět opravdu, ale opravdu těsně, jinak se snižuje jejich schopnost přenášet síly z lyžařovy nohy na lyže. Jeden článek, který mě celkem oslovil je k přečtení tady. Kdybych ho měl nějak shrnout, tak se tam píše, že pokud to myslíte s lyžováním vážně, tak by se měla velikost vašich lyžáků pohybovat někde blízko hranice vašeho komfortu.

Vzal jsem si to tedy k srdci a vyrazil do prodejny, kde jsem věděl, že je možné si nechat změřit chodidlo pomocí speciálního měřidla. Jinak amatérské měření s obkreslováním chodidla na papír moc nedoporučuju, protože tady jde o milimetry a takovou přesnost prostě s tužkou a balicím papírem nedosáhnete. Dále je důležité měřit na noze zatížené celou váhou těla, když je váha soustředěna na přední část chodidla (bacha na zvedaní paty) - v takovém případě je totiž chodidlo maximálně natažené. Tohle všechno jsem měl naštěstí nastudováno a tak jsme v prodejně změřili, že moje správně zatížené chodidlo měří 267 mm. To by odpovídalo velikosti bot 27 MP (1 Mondo Point, zkráceně MP = 1 cm), čili rezerva 3 mm. Prodavač mi ještě říká, že kdybych chtěl být jo tvrďák, tak bych mohl ještě uvažovat o velikosti 26,5 MP, ale to už mi přijde trochu málo, jelikož 27 MP odpovídá velkosti 8 což je o číslo a půl méně než si běžně kupuju boty a to mě trochu děsí. Domlouváme se tedy, že bych si obě velikosti zkusil. To je ale trochu problém, protože zrovna na této prodejně telemarkové boty nemají a tak putuju na jinou, naštěstí ne příliš vzdálenou.

Ani v další prodejně nemají přesně ty boty které jsem chtěl (Scarpa T4), ale aspoň byla možnost zkusit nějakou jinou tele botu od Scarpy. Co čert nechtěl ve velikosti 27 MP měli zrovna ty T3-ky, které jsem nakonec koupil. Zkoušel jsem i o půl čísla menší a to jsem musel uznat, že už je na mě moc fest a ve velikosti o půl čísla větší jsem si zase připadal, že při ohyby boty noha zůstává trochu viset ve vzduchu a pořádně nedošlapuje. Takže je rozhodnuto. Prodavač se mě před tepelným tvarovámím snaží trochu odradit a argumentuje tím, že lidé mojí výšky si vetšinou berou boty trochu větší. Nezviklal mě ale a tak za chvíli kvačím z obchodu s mírně zaprášeným výprodejovým modelem XCD tele plastovek vytvarovaných přesně na moje chodidla.

Doma se pak dostavila lehká skepse, kterou jsem popsal v úvodu. Negativní postoj ještě navíc posilovaly vzpomínky na dětství, kdy jsem jednu sezónu odlyžoval v přezkáčích Botas, ze kterých jsem stihl přes léto vyrůst. Nejenže mi mrzly prsty u nohou už na sjezdovce, ale pravé peklo nastalo vždycky, když jsem si boty na chatě sundal a přemrzlé prsty začaly přicházet k sobě. To jsem vždycky z lyžárny kulhal po schodech nepokrytě řvoucí jako hladový kojenec. Nicméně nové boty jsem si doma občas zkusil v naději, jestli se to náhodou nezlepšilo. Tímto častým experimentováním jsem už v obýváku přišel na to, že do takových bot si člověk nemůže vzít kdejakou ponožku, ale jen takovou, která není příliš silná a navíc těsně přiléhá k noze a při nazouvání bot se nikde ani trochu neshrne. To mě mírně uklidnilo, přesto jsem léto prožil v obavách jak to dopadne, až si svoje předpisově padnoucí botky v zimě poprvé obuju.

Ta chvíle přišla před Vánoci, když jsme s Klárou vyrazili do krušnohorských Klínů užít si trochu zimu. Vzal jsem si na první ježdění velice slabé ponožky, které nosím normálně do práce a vyrazili jsme na sjezdovku. Po pár jízdách, kdy jsem spíš zápasil s novými lyžemi, než že bych myslel na to jak mi sedí boty zjištuju, že žádné nepohodlí kupodivu nepociťuju. Nohy pěkně v teple a nikde žádné tlačení ani svírání. Naopak jsem musel ocenit, jak bota perfektně sedí na noze. Ještě nikdy jsem neměl lyžáky, které by mi tak padly. První pokus tedy dopadl překvapivě jednoznačně pozitivně.

Další pokus byl zaměřený převážně na “cross country” a odehrával se na hřebenech Krkonoš za poněkud mrazivějších podmínek. Pořídil jsem si slabé trekové ponožky, které oproti těm do práce měly vyztužené chodidlo, patu i špičku. Při cestě jsem tentokrát pocítil, že mi lehce mrznou prsty u nohou. Pocit mrznutí někdy zmizel a pak se znovu objevil. Dumal jsem čím by to mohlo být a zjistil jsem, že se to děje v případě, kdy mám boty přepnuté na chůzi. Dokud je bota zapnutá na sjezd, je její kloub, který drží kotník zaaretovaný v mírně pokrčené poloze a tím se celá noha přirozeně tlačí v botě spíš dozadu. Jakmile jsem kloub uvolnil přepnutím na chůzi a trochu jsem narovnal kolena, chodidlo se v botě posunulo mírně dopředu. S rezervou 3 milimetry se pak snadno stane, že se prsty začnou lehce dotýkat špičky boty. Samo o sobě to nepříjemné není, ale ze špičky to vytlačí vrstvičku vzduchu a kde není vzduch, není izolace a kde není izolace je zima. Jak jsem psal pocit mrznutí nebyl nijak extrémně nepříjemný a ani po vyzutí bot po celodenní tůře se nedostavily žádné bolesti. Přesto musím přiznat, že tepelný komfort byl snížen.

Tak co teď s tím? Doporučil bych i ostatním aby se vydali touto cestou nebo ne? Odpověď samozřejmě nebude jednoznačná. Z toho co jsem tu napsal můžu potvrdit, že opravdu dobře padnoucí lyžařské boty se skutečně pohybují blízko hranice osobního komfortu a tam už pak záleží na tom, co je kdo ochoten na noze snést. V ideálním světě by si člověk nechal v prodejně změřit délku chodidla a pak by si v dané velkosti zkusil několik bot od různých výrobců, aby zjistil, která mu nejvíc padne. U nás tahle možnost bohužel není a pokud chcete něco XCD, tak většinou není k vyzkoušení ani ten konkrétní model. Pro nákupy na internetu lze asi doporučit postup jaký jsem vloni viděl přímo na stránkách Scarpa: Změřte si délku chodidla, připočtětě 5 mm (0,5 MP) a kupte si velkost do které se takto upravenou délkou strefíte. V mém případě by to znamenalo velikost 27,5 MP. Jenže “půlvelikosti” se dělají pouze vnitřní botičkou, skelety jsou pouze v celých velikostech, takže bych měl skelet velkosti 28 MP a to už, jak jsem psal, u mě způsobilo pocit nedostatečného došlapu při ohybu špičky.

Po dosvadních zkušenostech nelituju, že jsem volil tuto hraniční velikost. Výhody vidím hlavně v tom, že noha uvnitř boty drží velice pevně. Kotník se opravdu ani nehne a ani při dlouhém šlapání se nestane, že by se pata byť jen trochu začala odírat o vnitřek boty. A jak jsem už psal, při sjezdu je těsně padnoucí bota také velice užitečná. Prostor ke zvýšení tepelného komfortu vidím také v pořízení kvalitních lyžařských ponožek. Minulou sezónu jsem spáchal několik celodenních výšlapů na XCD a bylo znát, že noha si uvnitř postupně buduje svůj prostor, takže věřím že časem si tyhle botky prošlápnu do ideální podoby. Jestli se tak stane ukáže čas a já tu o tom dám samozřejmě vědět.

Tak to je vše. Doufám, že tenhle článek pomůže v rozhodování těm co plánují pořízení nových tele plastovek a taky přeju hodně štěstí, protože u nás je prostě zatím nákup tohoto vybavení tak trochu loterie.

Honza

Rychlé tele oblouky - trénink na suchu

Těším se na první lyžovačku, sjíždím telemarková videjka a přitom jsem narazil na jedno zajímavé tréninkové od chlapíka, který si říká Telehiro.

Doma jsem si to zkusil a musím říct, že to má něco do sebe. Doporučuju provádět v ponožkách na hladké podlaze a něčeho se přidržovat, stejně jak to předvádí Telehiro. Člověk sice při tomto cviku vypadá jako baleťák pod parou, ale má to něco do sebe.

Minulou sezónu jsem několikrát (např. tady) zalitoval, že krátké rychlé tele oblouky neovládám, neboť jsem se tím připravil o spoustu krásných sjezdíků po lesních cestách průsecích a vůbec mezi stromy. Letos se na krátké oblouky chci v rámci svého tele progresu zaměřit. Každopádně zkusím tenhle taneček zařadit do své ranní desetiminutovky a uvidíme co to udělá :)

Honza

Sezóna 2013/14: Přehled BC XC a XCD vybavení

Tradiční soupiska vybavení pro backckountry lyžování s volnou patou.

Říjen už pomalu končí, na zahradě se válí hromada listí a to je čas kdy se i výrobci lyžařského vybavení většinou vytasí s novinkami pro nadcházející sezónu. Tedy vždycky se najde někdo, kdo to nestihne. Vloni to byl Madshus, který svůj web aktualizoval až během zimy, letos si černého Petra vytáhl výrobce bot Garmont - v době psaní tohoto článku na svém webu zarytě ukazuje boty na všechno možné, jen ne na lyžování. Čekat ale nebudeme, až se něco objeví tak doplním.

Doplnění:
Na Facebooku reagoval jeden čtenář na tento přehled informací, že výrobu lyžařské obuvi od Garmontu převzala americká firma Scott. Jozefovi tímto děkuji. Zdá se že Scott zrušil řadu Telemark Classic, která obsahovala několik modelů bot pro backcountry běžky. Plastové telemarkové boty zůstaly zachovány včetně XCD modelu Excursion.

Letošní přehled jsem dopředu trochu uvedl článkem Backcountry běžky vs. XCD, kde jsem se pokusil o srovnání těchto dvou “běžkařských” disciplín (konečně na základě vlastních zkušeností) a taky jsem vysvětlil proč mám někdy radši anglický výraz “cross country” místo českého “bežky”.

Takže co je letos nového? Stejně jako vloni je hodně spíš kosmetických změn. Často se mění pouze design, nebo alespoň názvy buď přímo jednotlivých produktů, nebo produktových kategorií (někdy dost zmatených a nic neříkajících). Občas mám také pocit, že změna je buď překlep nebo oprava překlepu z loňska. Kvůli většímu množství drobných změn, jsem přehledovou tabulku rozšířil o sloupec “Změny”, kde jsem všechno čeho jsem si všiml poctivě zaznamenal. Z kosmetických změn bych vypíchl nový černý design u nás populárních XCD lyží Madshus (Annum, Epoch, Eon).

Vyloženě nových věcí je letos pomálu. Tradičně nezklamal Fischer, který i v okrajovém segmentu  jakým je backcountry XC přináší každý rok alespoň nějakou novinku. Letos je to běžka Adventure 56 (56-48-54), která nahradila o něco širší model Adventure 60. V nabídce Haganu se objevilo vázání do kterého lze zapnout v podstatě libovolnou pohorku. Voilé vyrobilo nezvykle úzkou lyži “Voilé Wasatch Speed Project Skis” (84 - 63 - 72). Zatím o ní moc informací na webu není, ale z toho mála jsem získal pocit, že se jedná lyže hlavně pro skialpinistické závody. Vloni jsem se podivoval, že Alpina přestala dělat backcountry běžky (a že jich měla celkem dost), letos se mírně očesaná nabídka backcountry lyží na web vrátila; čili předpokládám, že k žádnemu ukončení výroby ani nedošlo, jen se to prostě nedostalo na web.

Z toho co stálo za vypíchnutí, by to myslím bylo letos asi vše. Úplný seznam všech změn, které jsem zaznamenal lze najít v aktualizované přehledové tabulce. Kdybyste si někdo všiml něčeho co mi uteklo, tak dejte vědět a já to rád doplním.

Na závěr bych si dovolil jednu malou spekulaci: Týká se vázání Rottefella NTN Freedom. Rottefella se s tímto odlehčeným modelem vázání pro normu NTN vytasila už tuším vloni a já od té doby koketuju s myšlenkou, jestli tohle vázání také nezahrnout do přehledu. Svou hmotností už se dostalo na úroveň běžných 75 mm hardwire vázání, má přepínání chůze/sjezd, takže jeho použití pro XCD zdánlivě nic nebrání. Nakonec jsem se rozhodl ještě počkat až se objeví nějaké NTN boty s XCD rodokmenem. Tahle chvíle je doufám za dveřmi, protože si myslím, že to bude pecka!

Tak to už je opravdu vše přátelé. Teploty se nám sice momentálně drží celkem vysoko, ale vzhledem k tomu, že v posledních letech není změna o dvacet stupňů přes noc celkem nic nenormálního, tak myslím, že si můžeme v klidu užívat parádní podzim. Někde jsem slyšel, že letos má být zima jako prase. Snad to tedy vyjde a bude k tomu i hodně sněhu a my tak budeme moct skotačit v backcountry nejen na horách.

Honza

Backcountry běžky vs XCD

Porovnání backcountry běžek s XCD.

Píšu si takhle každoroční přehled BC XC a XCD vybavení, a říkám si, že by se asi slušelo v úvodu krátce popsat co vlastně ty zkratky znamenají a pokusit se o nějaké výstižné porovnání. Sice jsem to tu už několikrát psal, ale letos mám oboje konečně zažité na vlastní kůži a navíc po delší pauze (způsobené tím protivným obdobím bez sněhu) už snad mohu prohlásit, že budou mé postřehy očištěny od prvotního nadšení, které se mě drželo po vyzkoušení nové XCD výbavy celou minulou zimu.

A proč sem vlastně tlačím ty anglické zkratky? Tak tím většinou trpím, když se snažím být encyklopedický, což bývá především při psaní přehledů vybavení a článků jako je tento. Český termín “běžky” mi totiž občas přijde docela zavádějící, jelikož člověku vnucuje představu běhání. Kdežto anglické “Cross Country” (XC) je daleko popisnější, jenom má bohužel tu smůlu, že se nedá do Češtiny nijak úderně přeložit, ale jen opsat - nějak jako: napříč krajinou, nebo křižování krajiny. Já například, i když obdivuju Lukáše Bauera, při Jizerské padesátce držím palce Standovi Řezáčovi a hltám zasvěcené komentáře Katky Neumannové, tak sám na běžkách dělám spíš to Cross Country, než že bych běhal.

No nic, pojďme konečně k tomu, o čem má být tento článek.

Začal bych asi tím, co mají BC XC (Backcountry Cross Country, alias backcountry běžky) a XCD (Cross Country Downhill, alias běžkosjezdovky - sorry nic lepšího dnes nevymyslím) společného. Oba termíny označují druh vybavení, které se snaží skloubit svět běžeckého a sjezdového lyžování s cílem vytvořit univerzální lyže pro pohyb v neupraveném terénu (alias backcountry).

Jenže jestli někde existuje ideální průsečík, kde se potkávají světy běžeckého a sjezdového lyžování, tak backcountry běžky (BC XC) se k němu přibližují z té běžkařské strany, kdežto XCD z té sjezdové.

Backcountry běžky jsou pořád především běžky, které si ale berou něco ze sjezdovek. To něco jsou hlavně ocelové hrany a boční vykrojení dost podstatně vylepšující sjezdové vlastnosti. Oproti “normálním” běžkám jsou backcountry běžky širší, aby se tolik nebořily do hlubokého sněhu a maji téměř výhradně tzv. protismyk - šupinky na části skluznice, které nahrazují odrazový vosk, a které jsou do neupraveného terénu, podle mých zkušeností vhodnější než hladká skluznice. Běhat se na backcountry běžkách sice dá, ale je to jako kdyby se šel člověk proběhnout v pohorách, takže nic moc.

XCD-čka naproti tomu připomínají a také jsou sjezdovky. Běžkám se snaží přiblížit redukcí hmotnosti - většinou jsou o něco užší než sjezdové lyže určené k ježdění v neupraveném terénu. Boty jsou už většinou plastové přezkáče jako na telemark, ale často bývají nižší. Vázání se používá zatím výhradně telemarkové NN 75 často s patní pružinou. Další vlastností vypůjčenou od běžek je výraznější klenutí lyže tzv. camber a také protismyk. Výhodou těchto lyží je, že i když na nich lze sjet skoro všechno, tak jsou pořád ještě dost "Cross Country" na to, aby si člověk při chůzi po rovině nepřipadal jak kosmonaut na měsíci. Nejvíc ze všeho se mi na XCD-čkách líbí protismyk, protože pod kopcem nemusím lepit pásy, abych se pohnul dál, prostě jen přecvaknu boty ze sjezdové polohy na chůzi a pokračuju v cestě. Díky tomu jsou XCD vhodné na tůry, kde je vícero kratších sjezdů, mezi kterými je potřeba se přesunovat po delších rovinatých úsecích (což je na českých horách poměrně obvyklý scénář).

Univerzální vybavení do backcountry samozřejmě neexistuje, protože vždycky ještě nakonec záleží na tom v jakém terénu se člověk bude pohybovat. Kopce se dají zvládnout jak na backcountry běžkách tak na XCD, jen ta cesta z vrcholu dolů bude vypadat asi trochu jinak. Backountry běžkám vyhovují spíš pozvolnější sjezdíky v prašanu, kdežto na XCD není problém sjet např. černou sjezdovku ve Špindlu pokrytou ledovými plotnami. Co se týká vzdálenosti, kterou lze na těchto lyžích urazit, tak ta taky hodně záleží na podmínkách a obtížnosti terénu, ale obecně se dá říct, že na běžkách se dělají o něco delší tůry než na XCD.

Jo a kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych doporučil spíš backcountry běžky, nebo XCD, tak bych mu poradil ať si pořídí oboje :)

Zatím Skol!

Honza

Telemarktips.com skončil ?

WTF?! říkám si, když se dnes odpoledne snažím otevřít stránku telemarktips.com, abych zjistil, jestli se tam náhodou přes léto neobjevilo něco zajímavého. 

Místo známého webu s logem dvou posunutých lyží na mě Google vychrlí jen seznam výsledků hledání slova telemarktips. Zmateně přeskakuju zrakem z jednoho řádku na druhý, až narazím na tento článek, kde se dozvídám, že web který byl po patnáct let své existence téměř biblí každého free heel lyžaře je nadobro vypnutý.

Je tedy pravda, že minimálně po poslední dva roky tam moc článků nepřibylo, ale i kdyby web zůstal v autorském komatu, tak by pořád obsahoval spoustu kvalitních informací, kvůli kterým by stál za návštěvu.

Inu co se stalo, stalo se. Je to blbé, je to smutné, ale je to tak. Nezbývá než doufat, že i když to tak momentálně vypadá, tak současný stav není definitivní konec a že tahle legenda jednou znovu ožije.

Honza

bcbezky.cz už zase jedou

Rozloučení s Posterous, o stěhování blogu a taky něco o tom co je v plánu.

Až do letošního května si žil blog.bcbezky.cz na platformě Posterous celkem spokojeně. Píšu o tom proto, že tenhle blogovací systém se výrazně zasloužil o to, že bcbezky.cz vůbec vznikly.

Na podzim roku 2009 jsem se už nějakou dobu zajímal o backcountry běžkování, s cílem přejít od slov k činům a konečně se do toho v nadcházející sezóně vrhnout. V hlavě se mi postupně nahromadily útržky informací posháněných všude možně a já je pomalu začal dávat dohromady. Tehdy se ke mě dostala informace o geniálně jednoduchém blogování pomocí Posterous. Tak nějak z legrace jsem si to zkusil a přitom mě napadlo, proč vlastně nedávat na internet svoje poznámky o backountry běžkách. Formát blogu byl ideální na psaní o něčem, co jsem sám začínal postupně objevovat. No a tak vznikl zápisník začínajícího backcountry běžkaře. V nějakém záchvatu hrdosti na těch pár prvních článků, jsem si později pořídil i vlastní doménu bcbezky.cz.

Idylka trvala až do začátku letošního roku, kdy Twitter, který byl v tu dobu už asi rok vlastníkem Posterous, potvrdil spekulace a vyhlásil, že hodlá Posterous nadobro vypnout. Inu je to logické - naco psát dlouhé blog posty, když se všechno dá tweetnout ve sto padesáti znacích, že? Já jsem se popravdě na podobnou situaci připravoval už nějakou dobu. Posterous totiž uměl přeposílat posty na googlovský Blogger, takže jsem to dělal a myslel jsem si, jak to nemám chytře pořešené. Jenže když padla kosa na kámen a já podrobil přeposlané posty na Bloggeru důkladné revizi, zjistil jsem, že linky na obrázky vedou kamsi do Posterous úložiště, prolinkování mezi posty vedlo opět na Posterous a co mě mrzelo ze všeho nejvíc - přišel bych o komentáře u jednotlivých postů. Naštěstí se hoši z Posterous pochlapili a udělali velice slušný export. Data jsem si tedy vyexportoval a začal řešit kam s nimi. Nakonec jsem se přes Wordpress a Thumblr dostal zpátky k Bloggeru. Blogger sice nemá takovou cool image jako např. Thumblr, ale zato za ním stojí silná firma, která nabízí spoustu dalších služeb, co se dají s Bloggerem pěkně integrovat. Např. mi vyhovuje, že mám teď veškeré fotky a obrázky v galerii na Picasse.

Takže jaká je teď situace? Veškeré posty včetně komentářů se kompletně přesunuly na Blogger. Linky mezi jednotlivými články jsem musel ručně poupravovat, aby nevedly na Posterous. Vlastně se to nakonec zvrhlo v to, že jsem musel projít všech 83 dosavadních postů, znovu je naformátovat, prolinkovat s obrázky z Picassy a upravit odkazy. Doména blog.bcbezky.cz teď po několika měsících znovu funguje a vede na Blogger. Co se bohužel nepodařilo zachránit jsou přesné url adresy jednotlivých postů, protože Blogger používá jiný formát než Posterous. Nebudou tak fungovat žádné odkazy na články např. z Facebooku či Google +, které vedly ještě na Posterous. Každopádně blog bcběžek je teď zhruba ve stejném stavu jako byl před vypnutím Posterous a tak zbývá už jen Posterousu zamávat, poděkovat a vyjádřit přesvědčení, že bude odpočívat v pokoji.

Ok, postěžoval jsem si a zamáčkl jsem slzu, teď co je v plánu. Rozhodně dál budu pokračovat v psaní blogu. Letošní sezóna bude zřejmě opět hodně ve znamení XCD. Snad si na ně letos konečně pořídím pořádné pásy a vyrazím někam do strmějších terénů. Doufám, že se mi podaří projet pár dobrých tras, podobně jako například při posledním výpadu do východních Krkonoš. Tím se nenápadně dostávám k dalšímu z letošních plánů a to je sdílení tras. Pár lidí se už ozvalo, že by to bylo fajn, někteří už rovnou v komentářích popsali trasy co sami projeli. Já myslím, že je to rozhodně dobrej nápad. Teď už jen vymyslet jak to vyřešit. Takže jestli máte někdo nějaké tipy jak na to, sem s nimi - nebráním se ničemu.

To je zatím asi vše co si troufám z plánů odhalit. Mám ještě v rukávu nějaké drobnosti, ale nechci o nich zbytečně plácat, protože kdoví jak to bude s časem. Každopádně, jestli se mi podaří něco z toho realizovat, bude to překvapení i pro mě :)

No máme skoro polovinu srpna. Za chvíli bude září, a člověk aby pomalu začal přemýšlet, jestli není potřeba nějak poladit výzbroj. Mohlo by se totiž snadno stát, že ho první říjnový sníh zaskočí nepřipraveného. Říká se, že když je teplé léto bude pořádná zima. Doufám, že na tom bude něco pravdy, aspoň se ty úmorný vedra, co tu řádily před pár týdny trochu zúročí a my všichni co se rádi brouzdáme závějema se máme na co těšit.

Honza

Průzkum Východních Krkonoš

O výstupu na Sněžku a cestě po východních hřebenech.

Zima jako by si chtěla na poslední chvíli napravit reputaci pokaženou vleklými oblevami, nabízí ve svém závěru snad nejlepší podmínky.

Poučen z minula, raději jsem tentokrát nic moc neplánoval, prostě jsem jen hodil lyže do auta a vyrazil do mě neznámého koutu našich nejvyšších hor. Východní Krkonoše jsou od Prahy trochu dál než např. moje oblíbená Rokytnice; klepu se v autě asi dvě a půl hodiny a doufám, že to bude stát za to. Naštěstí už je v březnu relativně brzo světlo, díky čemuž cesta není tak ponurá jako bývala uprostřed zimy.

Parkuju na vyhrnutém plácku mezi Temným Dolem a Velkou Úpou. Do kopců vyrážím s lyžema na batohu. Sněhu je tu celkem dost, ale občas jsou vidět místa kde voda odplavila sníh až na holou zem a tak nechci riskovat drápance na skluznici hned na začátku cesty.

Z rozcestí Křižovatka začínám stoupat po žluté alias Kubátově cestě. Cesta jde pěkně nahoru a sněhu s každým metrem přibývá. Po chvíli nasazuju lyže a pokračuju dál na pásech. U chaty Borůvka narazím na krásnou neposkvrněnou sjezdovčičku. S těžkým srdcem odolávám pokušení jí okamžitě pokreslit telemarkovým obloukem a zastavím se jen abych udělal pár snímků okolních kopců. V dálce už je vidět vrchol Sněžky, nejvýše položené místo mého dnešního putovní.

Dál pokračuju stále po žluté až k Portášovým boudám. Tady se Kubátova cesta napojuje na Cestou horských nosičů, která pokračuje směrem na Růžohorky. V mírném stoupání tu předbíhám skupinu skialpinistů, za zády pak zaslechnu, jak se mezi sebou baví o tom, že asi moc nemažu, když mi to jde nahoru bez pásů :) Popravdě, v jednom prudším úseku (když mi začal protismyk podkluzovat) mě pak jeden z nich zase dojel, ale i tak bylo dobře vidět, že na rovině a v mírném stoupání je protismyk znatelně rychlejší než pásy. Na Růžohorkách na chvíli zastavuju a fotím Studniční horu.

Při stoupání na Růžovou horu mě doběhne kluk na BC běžkách Sporten Forester. Na vrchol Sněžky máme společnou cestu a tak klábosíme a vyměňujeme si zkušenosti. V Růžovohorském sedle lepím svoje uzoučké pásy. Mezitím nás dojede skupinka běžkařů co jsou tu s klukem na Foresterech. Na výstup si sundávají lyže a tak jim na pásech brzy ujíždím. Cesta nahoru jde ze začátku celkem dobře - pásy drží, jen je potřeba dávat bacha a nezatěžovat moc hrany, kde mám několik centimetrů holé skluznice. S únavou, která roste každým krokem, už mi ale ta kontrola došlapu nějak nejde a lyže začínají nepříjemně podkluzovat. Dušuju se, že okamžitě jak budu moct, tak si pořídím pásy přes celou šířku skluznice (ještě pořád je nemám). Pod závěrečným výšvihem funím, jak kdybych stoupal na Everest bez kyslíku a v hlavě se mi pořád dokolečka točí neodbytná melodie skladby Babel od Mumford & Sons, kterou jsem si ráno pouštěl v autě.

Na vrcholu Sněžky je krásně a taky spousta lidí. Posbírám zbytky sil, obejdu si vyhlídky a nacvakám pár fotek.

Abych nabral síly na další cestu, usadím se na vyhlídkové plošině s výhledem na Obří hřeben. Popíjím čaj, cpu se horalkama a pozoruju lidi sestupující po hřebeni směrem na Svorovou horu. Běžkaři si nesou lyže v rukou. Vidím i pár skialpinistů jak opatrně sjíždějí a často si vypomáhají pluhem. Sníh je evidentně pěkně utažený větrem a ještě navíc přemrzlý, takže na něm lyže chrastí jak pytel kostí. Je to trochu k vzteku, protože na jižní straně byl až nahoru krásnej prašánek.

Po vydatném odpočinku konečně přichází chvíle, abych se i já poměřil se sjezdem po Obřím hřebeni. Předpokládám, že budu první běžkař, který se o to dnes pokusí. Ještě si nechám poradit od dvou skialpinistů, kde kouká zpod sněhu méně kamení a jdu na to. Ze zásady odmítám plužit a hned nasadím telemarkový oblouk. Lyže okamžitě naberou vražednou rychlost. Na hrbolatém zledovatělém povrchu začnou za hlasitého chřestění poskakovat jak splašená koza. Sestupující lidé polekaně uskakují a ohlížejí se. Tohle se samozřejmě nedá ustát a při pokusu o zastavení se skládám k zemi. Dál už zbaběle plužím.

Ještě se trochu svezu na úpatí sjezdu, kde už svah není tak prudký, ale hlavně je tu už měkký sníh, na kterém se dá s lyžema něco dělat. Cesta po Obřím hřebeni a výstup na Svorovou horu probíhá už v poklidném duchu. Čas od času se otočím a kochám se krásným a pro mě naprosto neokoukaným výhledem na vrchol Sněžky.

Svorová hora je opět jedno z těch míst, kde to člověka nutí se na chvíli zastavit. Sluníčko tu pěkně svítí a tak se posadím, abych vychutnal pohled do údolí a na okolní hřebeny. Zespoda ke mě vystoupá dvojka lyžařů - skialpinista a telemarker. Samozřejmě se dáváme do řeči a vyměňujeme si informace o trase, kterou máme za sebou. Kluci chválí tenhle kopec a zdá se že mají pravdu, sjezdík tu vypadá vážně dobře. Nedlouho po tom co se rozloučíme nazouvám lyže a jdu na to. Svah je hned ze začátku prudký, ale je tu hodně prašanu a mezi smrčky dost prostoru i na delší telemarkový oblouk, zkrátka freeride jak má být. Nebudu se tady nějak sáhodlouze rozplývat a rovnou řeknu, že to byl zatím nejlepší sjezd sezóny. Doslova nečekaná extáze!

Zatímco u chaty Jelenka ještě vstřebávám slastný pocit z parádního sjezdu, vyběhnou zevnitř dva členové horské služby, skočí na své skialpy a mizí po cestě dolů. Tak nějak bez rozmýšlení se pustím za nimi. Po chvílí mi ale přijde divné, že cesta pořád klesá. Kontroluju GPS a zjišťuju, že jsem udělal chybu, místo po hřebeni jedu po žluté dolů do Malé Úpy. No, vracet se už nebudu. Sjezd po žluté není zase tak špatný, ale ve srovnání s tím prašánkem nad Jelenkou není zdejší urolbovaný manšestr úplně to pravé ořechové. Další navigační chybu udělám, když odbočím ze žluté na zelenou. Po krátkém sjezdu to vypadá, že další postup by možná obnášel pohyb po silnici a tak se radši vracím zpátky na žlutou. Když vyjedu z nad Malou Úpou z lesa, otevře se mi výhled na Pomezním hřeben a tam to uvidím. Z jeho vrcholu vede přímo dolů několik krásných dlouhých průseků. Ačkoli už jsem měl v plánu nabrat co nejrychleji směr k autu, tak svoje plány okamžitě měním - vždyť by tam mohly být super sjezdy!

Cesta z Malé Úpy na Pomezní hřeben je trochu rozvleklá (protože už se nemůžu dočkat), ale naděje na pěkné svezení, jakoby mi dodala nové síly. Po hřebeni vede cesta zvaná Pohádková. Tento název rozhodně není daleko od pravdy - je tu skutečně krásně a podvečerní slunce tomu všemu dodává ještě magičtější atmosféru. Jdu po hřebeni kolem skiareálu až na Lysečínskou horu. Tady je asi nejdelší ze všech průseků. Jeho začátek sice od cesty není vidět, ale podaří se mi ho najít. Mírný začátek je perfektní, ale pak to začne pěkně padat dolů a najednou je průsek trochu moc úzký, jelikož, krátké rychlé oblouky mi v telemarku pořád ještě nejdou. Říkám si že se tu nebudu trápit a kazit panenský sníh a raději se vracím zpátky na hřeben, abych dokončil Pohádkovou cestu. Vlastně mě už čeká jenom sjezd. Ten už ale moc pohádkový není, jelikož cesta je dost úzká, navíc rozbitá a s ubývající nadmořskou výškou rychle mizí i prašánek. Škoda, měl jsem zkusit ten průsek.

Na rozcestím zvaném Cestník dopíjím posledí zbytek čaje, což znamená, že jsem na suchu. Teď už není čas na hrdinství a musím se dostat co nejrychleji k autu, kde mám ještě láhev vody. Beru to po modré přes Myslivnu až na rozcestí Křižovatka, ze kterého jsem vyrážel. Je to ještě sedm kilometrů, ale naštěstí docela z kopce, takže vzdálenost rychle ukrajuju. K autu dorážím už za svitu měsíce. Najel jsem 32 km a venku byl 9 hodin - paráda :)

Východ Krkonoš se mi hodně líbil a jestli bude ještě letos šance, tak bych se sem určitě rád znova podíval.

Honza

Hledání perfektního sjezdu

Jak jsem jel hledat super sjezdy a našel něco jiného.

Vyzbrojen odhodláním polárníka a novou mapou, vydal jsem se minulou sobotu do Krkonoš, abych tam vytyčil nějakou super XCD trasu. Za výchozí bod jsem vybral, jak jinak, Rokytnici nad Jizerou, ale tentokrát jsem měl v plánu proniknout na neprobádané území mimo značené cesty.

Nejprve malá odbočka: Věřte nebo ne, smějte se mi, ale já si po většinu svého lyžařského života myslel, že když člověk na území Krkonošského národního parku sleze z turistické značené stezky, stává se automaticky lovnou zvěří pro strážce KRNAP. Jenže to jsem si tenkrát vystačil s hoblováním sjezdovek, nebo běžkováním po strojově upravených stopách a tak jsem žádné omezení nepociťoval. Situace se změnila s objevením backcountry běžek, které ze své podstaty pohyb mimo upravené (tedy většinou značené) cesty přímo předpokládají. Nejprve jsem Krkonoše zavrhl, jako oblast pro backcountry nepříliš vhodnou, jenomže... Díky dobré dostupnosti a dost často jediným ideálním sněhovým podmínkám Krkonoše úplně ignorovat nejdou. Začal jsem se o věc trochu zajímat a nakonec jsem zjistil, že to zase tak strašné není. Volný pohyb je regulován pouze na území první zóny NP, v ostatních zónách a ochranném pásmu se lze pohybovat takřka neomezeně. Ve světle tohoto zjištění se opět objevila naděje, že si člověk na území Krkonošského národního parku může užít sjezdy ve volném terénu, aniž by jeho svědomí bylo konfrontováno s nepříjemným faktem, že kvůli svému rozmaru k smrti vyděsil poslední živý exemplář tetřívka obecného, či zabránil v zahnízdění vzácným sokolům stěhovavým.

A tak zase stojím ve frontě na lanovku na Lysou horu, poslouchám ohlušující muziku smíšenou s halekáním promotéra, který se tu snaží návštěvníky skiareálu nadchnout pro vozy Škoda s pohonem všech čtyř kol a přemýšlím, proč sem ty lidi vlastně jezdí - za klidem horské přírody asi ne.

Každé utrpení ale jednou skončí a tak asi za půl hodiny už mizím známou cestičkou z vrcholu Lysé hory na Růženčinu zahrádku. Tedy tentokrát to už není ta zavátá stezka, ale pořádná široká highway vytlačená rolbou do zmrzlého firnu.

Začínám klasicky: z Rozcestí u čtyř pánů po modré na Krakonošovu snídani. Tady by to mělo být backcountry, ale vzhledem k pevnému povrchu to oproti vyrolbované dálnici není žádný rozdíl. Protismyk se dobře chytá slabé krystalické vrstvy na povrchu tvrdého firnu, po kterém jedou lyže jako namydlené. Před sjezdem k Mumlavě se na chvíli zastavím, sundám lyže, posadím se na ně a vyndám z batohu horalku a termosku s čajem. Je příjemně teplo a výhledy přes zasněženou planinu na okolní kopce pod modrým nebem jsou obzvláště malebné, takže by byla věčná škoda tudy jen tak prosvištět.

Sjezd k Mumlavě absolovuju letos už po třetí. Sníh je tentokrát suveréně nejrychlejší. Lyže jsou na tvrdém hrbolatém firnu trochu neposedné, ale hrany se mají do čeho zakousnout, takže jde v pohode telemarkovat a krotit tak rychlost, kterou nabírám, hned jakmile se louka začne mírně svažovat. Dojem z parádního sjezdu kazí cesta podél Mumlavy. Minule jsem tu zkoušel rychlé tele oblouky (a hodil při tom tygra) jenže to se padalo do měkkého; teď je všechno tvrdé jako beton a navíc je cesta rozbrázděná hlubokými stopami od lyží a pěších chodců. O nic se raději nepokouším a plužím až na Krakonošovu snídani.

Z Krakonošovy snídaně beru tentokrát směr na Voseckou boudu. Cesta stoupá do kopce a já si říkám, kdy budu muset nalepit pásy. Jenže uprostřed cesty je od plužících běžkařů nastrouhaná taková krupice, na které protismyk dobře drží a tak kráčím vzhůru rychle a bez prokluzování. Jelikož mám v plánu sjet stráň pod Hraniční loukou, tak na rozcestí Pod Voseckou boudou zahýbám doleva a jedu omrknout terén. Cesta je tu rovná a místy trochu svažitá, tak zkouším bruslit a kupodivu to docela jde. Stráň ale nevypadá moc dobře - je poměrně prudká a hustota smrčků je na mě taky dost vysoká; v kombinaci s rychlým firnem bych si tenhle sjezd moc neužil. Všímám si ale stezky, která sem vede přímo od Vosecké boudy (je tu dokonce ukazatel) a ta vypadá celkem sjízdně. Vracím se proto na Rozcestí pod Voseckou boudou a odtud výživným kopečkem k chatě.

Po lehké svačině a inhalaci kouře z diesel generátoru (už mi z toho čistého vzduchu bylo trochu mdlo) se vydávám na neznačenou cestu za Voseckou boudou. Jsou tu už jedny stopy od nějakého backcountry běžkaře, ale jinak jde cesta dobře poznat podle starých sloupů elektrického vedení, po kterých zřejmě dřív vedli k chatě elektřinu, než nějakou chytrou hlavu napadlo, že diesel generátor bude ekologičtější. Zajímavé, jak tohle místo působí odlehle, přitom se nachází jen pár kroků od rušné turistické křižovatky. Sjezd po cestě docela ujde. Kdyby byl hlubší sníh, tak by se tu lyže asi moc nerozjely, ale dneska je to celkem příjemné svezení, ale pořád to není ten perfektní sjezd, který doufám objevit. Naštěstí mám ještě jedno eso v rukávu.

To eso je lesní průsek, který vede po jednom z žeber hlavního hřebene, podél Polomové bystřiny přes Mumlavskou skálu. Začátek průseku je nedaleko, za chvíli jsem na místě a hned se nadšeně vrhám do lesa. Po pár metrech ale zjištuju, že tady se žádná sjezdová extáze taky konat nebude. Povrch mezi stromy není rovný, ale tvoří ho malé kopečky, které evidentně vznikly během oblevy, teď jsou ovšem ztvrdlé mrazem a zhusta okořeněné hroudami zmrzlého sněhu spadaného z větví. Lyže po tom sice jedou jako blázen, ale zároveň se nedají ovládat. Průsek taky není zrovna nejširší, vlastně si občas nejsem jistý, jestli po něm ještě jedu. U Mumlavské skály ještě přituhne; svah je prudší a stromy hustější. Zrovna se odhodlávám k opatrnému skoku z menší skalky a modlím se abych už měl tenhle úsek za sebou když mi syntetický hlas Endomondo sportstrackeru přečte zprávu:

Hi Honza, here is Mejla from Bozi dar. Enjoy the best conditions ever!

Pomyslím si něco o krutém žertu a skočím.

Po tomhle zážitku jsem docela zklamaný. Do sjezdu, který mám čerstvě za sebou jsem vkládal velké naděje. Teď už me čeká jen výstup na Plešivec a odtud sjezd do Rokytnice, který už znám. V krvi mi pořád kolují zbytky adrenalinu a cesta po bežkařské dálnici mi připadá dost nudná. Pokouším se bruslit, abych tomu dodal trochu šťávu, ale sil už mi moc nezbývá, tak moje jízda připomíná spíš úprk postřeleného losa.

Na úpatí Plešivce lepím pásy (dnes poprvé). Když házím věci zpátky do batohu, zaslechnu z lesa nad sebou známý zvuk lyží na tvrdém sněhu. Než stačím hodit batoh na záda, mezi stromy ke mě přikličkuje nějaký skialpinista. Na tváři mu hraje úsměv, který dokáže vykouzlit jen sjezd ve volném terénu. Dáváme se do řeči, navzájem si postěžujeme jak “se to dneska seká” a za chvíli už každý pokračujeme za svým dobrodružstvím.

První část cesty na Plešivec vede lesem a je rovná jako když střelí. Sníh tady není tak tvrdý; lyže by se tu měla do čeho zaříznout a tak začínám litovat, že to jdu do kopce, protože tady bych se určitě pěkně svezl. Když se dostanu nad hranici vzrostlého lesa, cesta začne být podstatně vzdušnější a pocit že stoupám na horu intenzivnější. Co chvíli musím šplhat do prudkého hanku, kde mi i pásy občas podklouznou. Na druhou stranu tu pěkně svítí sluníčko a mezi nízkými smrčky se otevírají daleké výhledy. S každým metrem si tohle místo začínám víc a víc užívat. Původně jsem si myslel, že rychle vyběhnu nahoru, abych to stihl ještě sjet, ale teď si uvědomuju, že žádný sjezd už není důležitý, že tu stačí prostě jenom být. Slunce se kloní k západu a zaplavuje zemi zlatým světlem. Obloha je pořád hezky modrá a smrčky kolem mají bílé sněhové kožichy.

Na vrcholovém hřebeni smrčky poněkud zhoustnou. Po náznaku cesty ani památky; ještě že sleduju stopy skialpinisty, kterého jsem potkal na začátku výstupu. Ale i tak další postup obnáší hodně kličkování mezi stromy a podlézání pod větvemi. Občas trochu zafouká, stromy se oklepou a drobné vločky zlatě zavíří v paprscích zapadajícího slunce. Zážitek je to magický. Pokouším se to nafotit, ale bez úspěchu.

Stromy se trochu rozestoupí až někde kolem vrcholu Plešivce. Cesta od úpatí až sem mi trvala něco přes hodinu a na únavě je to znát. V batohu jsem si pro tuhle příležitost šetřil poslední horalku a tak si najdu místo na slunci s výhledem na protější kopec, posadím se na lyže a vychutnávám zasloužený odpočinek a atmosféru jakou může poutníkovi nabídnout jen liduprázdný vrchol při západu slunce. Zrovna dopíjím šálek čaje (zajímavé, jak venku všechno líp chutná), když se Endomondo z ničeho nic znovu probudí a suše mi oznámí:

Go go go!

Mejla se zřejmě při online sledování mého “workoutu” dobře baví :)

Z Plešivce sjíždím známým sjezdíkem, kde jsem se minule předvedl školnímu výletu. Dlužno podotknout, že ani tentokrát by to nebylo příliš slavné, protože cesta je hodně zničená a navíc přemrzlá. Když dorazím ke sjezdovce, stihnu ještě dva poslední snowboardisty sjíždějící do údolí, jinak už ani noha. Takhle opuštěnou sjezdovku za denního světla člověk hned tak v zimě nevidí. Podívám se nahoru a vím, že bez ohledu na to jak jsem utahanej, těch pět set metrů co mi ještě chybí k vrcholu nejvyššího hanku ještě musím dát. Ždímám ze sebe poslední zbytky sil a metr po metru se soukám vzhůru.

Konečně nahoře. Uhnízdím se na kraji sjezdovky, dopíjím poslední zbytky čaje, dívám se na svět pod svýma nohama a přemýšlím o dnešním dni. Žádnej super sjezd jsem neobjevil (no možná ten na Plešivci, ale ten jsem šel do kopce), přesto cítím spokojenost a naplnění. Inu při backcountry túrách nemá cenu honit se za nějakými představami, stačí jen otevřít oči a užít si to, co cesta nabízí.

Než jsem dosrknul poslední hlt čaje, zapadlo slunce a zespoda přijela první rolba. Cesta dolů je připravená. Můj vlastní pruh toho nejčerstvějšího manšestru. Hell Yeah!

Honza

P.S. Doufám, že to letos ještě nebylo naposledy :)

Dobrá mapa Krkonoš

O jedné pěkné mapě krkonošského hřebene.

I v dnešní době GPS navigací a internetových map se vyplatí mít po ruce dobrou papírovou mapu. Klasická mapa se šikne hlavně v terénu a to nejen jako záloha když dojdou baterie v GPS, ale především člověk díky ní získá lepší celkový přehled o území na kterém se pohybuje, protože na pořádnou plachtu se toho zatím přece jenom vejde trochu víc než na titěrnou obrazovku navigace, nebo mobilu. Moje stará mapa Krkonoš už pomalu přešla do takové té formy “staroegyptský papyrus” kdy každé její otevření může být poslední a tak jsem už nějakou dobu pokukoval po něčem novém.

Mapa Krkonoše Hřebeny nedávno vyšla u Kartografie HP. Má netradiční měřítko 1 : 17 500 a pokrývá území Krkonoš od Harrachova až téměř po Žacléř. Mě osobně se na ní líbí to, že pokrývá celý krkonošský hřeben, takže už nemusím vozit víc map. Podrobná je tak akorát, aby doplňovala mojí GPS. Mapa je celoroční, takž obsahuje vedle lyžařských tras (včetně skiaplinistických) a lavinových svahů, taky cesty pro pěší, nebo cyklo turistiku. Ještě bych vypíchnul značení typu podrostu (les, paseka, kleč atd.), což se hodí právě při plánování sjezdíků mimo sjezdovky.

No zima pomalu končí, ale já doufám, že tak minimálně měsíc se ještě bude dát lyžovat, akorát holt člověk bude muset vysoko do hor. Takže já beru lyže, novou mapu a zítra mizím do Krkonoš :)

Honza

Na Volné patě

Na tuhle akci jsem se chystal už několikrát; vloni jsem si dokonce rezervoval ubytování, ale zkosila mě angína. Ani letos to nevyšlo ideálně - měli jsem volno jen v sobotu a tak jsme bohužel přišli o večerní program, ale i tak to stálo za to.

Volná pata je malý festiválek telemarku, který se každoročně koná v krušnohorských Klínech. Program je natažený na oba víkendové dny a zahrnuje skotačení na sjezdovce s možností zapůjčení lyží, pro zájemce i výuku pod dohledem instruktora. V sobotu odpoledne je také nějaká kulturně osvětová činnost (promítání filmů, debata) a večer se pak jede závod. No a po závodě je samozřejmě párty.

Jak už bylo napsáno v úvodu, tak jsme bohužel měli šanci tu strávit jen sobotu. Jezdili jsme od rána až do čtyřech a pak jsme to zabalili a jeli domu unavení, ale spokojení.

Hned ráno jsem využil příležitosti a půjčil si plnotučné sjezdové telemarky od Black Diamond. Nevím co to bylo přesně za model, ale byl velmi znatelně širší než moje Annumy. Namontované na tom bylo vázání Black Diamond O1. Můj první dojem z těchle lyží byl: jasně už vím co to znamená "lightweight backcountry ski". Annumy se oproti běžkám sice jeví spíš jako sjezdovky, ale v porovnání s těmito "monstry" jsou lehké jako pírko. Na sjezdovce se Black Diamondy chovaly podstatně živěji, ale zase za tu cenu, že pro mě bylo celkem problém je udržet ve směru jízdy. Na sjezd určitě dobrý, ale na túře bych se s tím tedy tahat nechtěl. Dal jsem na nich asi čtyři jízdy a pak je vrátil s tím, že se nebudu učit jezdit na nových lyžích, když ještě pořádně nezvládám ani ty svoje :)

Největší přínos podobných akcí ale je, že se tu sejde hodně lidí, kteří to na telemarkách opravdu umí a člověk má alespoň co okukovat. Já jsem okukoval a zkoušel napodobovat opravdu pilně, z čehož mě bolí stehna ještě teď (a budou bolet určitě ještě celý zbytek týdne). Výsledkem ovšem je jednoznačný progress a daleko lepší pocit z oblouku. Takže jako každoročně i letos jedno moje progress videjko:

Na Volné patě se nám tedy veskrze líbilo. Osobně nejvíc oceňuju nenásilnou a pohodovou atmosféru celé akce. Nemůžu hodnotit večerní program, ale jak jsem se přesvědčil, tak lidi kolem telemarku jsou vesměs celkem pohodáři, tak předpokládám, že to bylo fajn. Jedinou slabinou bylo menší množství sněhu, což mělo za následek větší množství kamenů na sjezdovce a taky nemožnost vypadnout někam do backcountry, inu počasí neporučíš. Tož příští rok to snad konečně sněhově a hlavně časově líp klapne a s Klárou si tu dáme i nějakou tu tele kultůru :)

Honza

Teď bude Downhill!

O jednom podařeném XCD výletu a jednom nepodařeném sjezdu.

Vstávání v šest hodin v neděli ráno je krušné. Vyhřátá peřina mě nechce pustit a nutí mě hledat důvody proč nikam nejezdit. Už to vypadá, že si dám víkend bez lyží a solidárně zůstanu doma s Klárou, když se mi v hlavě ozve nesmělý hlásek: "Jestli nikam nepojedeš, bude tě to celej tejden s**t!"

V autě je zima. Alespoň si osamělou cestu spestřuju posloucháním rádia, kde hrají takové ty hity s jednoduchými chytlavými melodiemi, které Klára nesnáší a které se dají v kuse poslouchat tak jednou do roka. Brzy se v dálce ukážou první bílé kopce zalité ranním sluncem. Nedočkavě šlápnu na plyn a vyženu svého Jazzmana na hranici jeho možností a dopravních předpisů.

Rokytnice mě vítá pohledem na zasněženou Lysou horu pod azurově modrým nebem. Na parkingu už je docela dost aut, ale místo na zaparkování se v pohodě najde. Minule jsem stoupali po sjezdovce pěšky, ale dneska mám v plánu se nahoře trochu projít, takže kupuju jednu jízdu na vrchol. Docela mě namlsá, že na přibližovací lanovce není skoro žádná fronta a tak se těším jak se na Lysou dostanu rychle a bez čekání. Jenže na lano k vrcholu je už slušná tlačenka a nezbývá, než se pěkně zařadit a zhruba deset minut se tísnit ve frontě.

Na Lysé hoře je netradičně krásně. Slunce, modrá obloha a na obzoru pár mráčků, sice trochu fouká, ale jinak velká pohoda. Zavátá cestička na Růženčinu zahrádku mi připadá jako vrátka do jiného světa. S každým krokem slábne hluk z rušného skiareálu a mě začíná pohlcovat atmosféra hor spících pod sněhem.

Přes Růženčinu zahrádku a rozcestí U Čtyř pánů mířím dál na hraniční hřeben. Překvapuje mě, že vzhledem k nádhernému počasí a navíc pololetním prázdninám tady nepotkávám, skoro žádné lidi. Opravdu jsme jich tu viděli víc během našeho minulého tripu, kdy bylo počasí, že by psa nevyhnal. Dalším překvapivým zjištěním je, že na Annumech se dá jet celkem svižně a to i v plastových botách s kabelem přes patu. Krok sice není tak dlouhý jako na běžkách, ale nějaký ten "kick'n glide" tyhle lyže zvládnou. Podklad je dotvrda ufoukaný prašan, na kterém mi protismysk dobře zabírá. S úspěchem stíhám dvojici kluků co jedou na skate běžkách, ale musí čas od času oddychnout a zvolnit tempo.

Na rozcestí u České budky chvíli pozoruju dva snowkitery, kteří využívají čerstvého větru k parádnímu pojezdu a pak pokračuju po hřebeni směrem na Violík. Tady už je sníh hodně vyfoukaný a střídají se tu pole tvrdého sněhu s ledovými plotnami. Na ledu pochopitelně protismyk nebere vůbec a tak kličkuju po sněhových polích. Naštěstí je jich celkem dost a jsou navzájem propojeny, takže postupuju docela rychle. Potkávám tu taky pár lidí z nějakého polského běžeckého oddílu. Předpokládám, že na teniskách mají nesmeky, protože jim to po zledovatělé stezce běží celkem jistě.

Na vyhlídce u Sněžných jam dávám občerstvení. Velký kotel je pěkně vidět, ani nepamatuju, že bych tady kdy šel a byl na něj tak krásný výhled jako dneska. Samozřejmě neodolám a sjedu si ho vyfotit na vyhlídkovou plošinu. Pozdě zjišťuju, že jsem si měl lyže radši sundat. Vítr se do mě opírá a posouvá mě k zábradlí. Uvědomuju si, že kdybych tady sebou seknul, tak propadnu pod spodní příčkou zábradlí jako nic. Roztřeseně fotím a klidím se pryč.

Od Sněžných jam sjíždí k Labské boudě po žluté. Coby běžkař jsem ji vždycky proklínal, na XCD-čkách si užívám její prudší pasáže a v těch méně prudkých se trochu nudím. Nejlepší je asi poslední úsek - sjezdík k lávce přes Labe, jen škoda že je tak krátký. Na Labské se nezdržuju a razím zpět k rozcestí U čtyř pánů.

Než dorazím na rozcestí, počasí se dost zhorší a začíná připomínat podmínky jaké tu panovaly minule. Těším se na sjezd ke Krakonošově snídani. Sníh je tentokrát podstatně rychlejší. Mám co dělat, abych lyže udržel pod kontrolou a místy se nedá říct, že bych byl zrovna pánem situace. V úzkém úseku, který vede paralelně s Mumlavou už neustojím jeden hluboký rygol a házím výstavního tygra - naštěstí je tu hodně měkkého sněhu. Když se mi konečně podaří postavit na nohy, uvědomuju si, že mě příšerně bolí stehna. Zajímavé, že začátkem sezóny jsem vydržel podstatně víc, jenže to jsem každý ráno nadšeně posiloval nohy.

Z Krakonošovy snídaně mířím tentokrát po žluté na vrchol Zadní plech odkud se chci dostat na sjezdovku. Žlutá značka začíná krátkým, zato velmi výživným výšvihem a to je asi důvod proč tuhle zkratku moc běžkařů nepoužívá. Nějaká stopa tu sice je, ale jinak je to tichá pěšina utopená mezi zapadanými smrčky. Na vrcholu Plechu dávám další občerstvení. Ještě mě čeká krátký sjezd, pak traverz ke sjezdovce, po ní nahoru ke stanici lanovky a pak dlouhý sjezd po červené až na parkoviště. Zvažuju, jestli má cenu kvůli sjezdu, který mě čeká sundávat pásy. Už se rozhoduju, že to sklouznu na pásech, když se ze zatáčky vynoří skupinka lidí. Čekám až vyjdou nahoru, ale za chvíli se vynoří další a po nich zase další a tak pořád dokola. Vypadá to na nějaký lyžařský kurz, který se pani učitelka rozhodla unavit pořádným výšlapem do kopce, aby byl večer klid. Ptám se kluka co přišel první jak dlouhý je ten kopec, který právě vyšplhali. Asi dvě stě metrů, to by šlo. Přehodnocuju svoje rozhodnutí a přeci jen si pásy sundavám. Děcka to samozřejmě zaujme a tak se zastaví a čekají co bude. Přepínám boty na sjezd. Za mnou už se vytvořil slušný hlouček dětí, kterých neustále přibývá. “Víš co teď bude následovat,” slyším někoho říkat zatímco si zkracuju hůlky. “Downhill...” Pauza za tím je tak dramatická, že mám pocit, že pokud v úzkém korytě cesty nepředvedu nějaký freestyle, tak budu za pitomce. No, dám tak dva tele oblouky, a pak už budu za zatáčkou, říkám si. Na vrchol se drápe hlouček holek a vypadá to, že už jsou snad poslední. Jdu na to. Odpíchnu se, trochu to rozbruslím a za jízdy frajersky nasazuju lyžařské brýle.... A sakra! Brejle se mi na čepici pěkně zamlžily. Vidím jen stíny stromů kolem cesty jinak všude oranžová mlha. Nabírám rychlost a je mi jasný, že v úzkém korytě cesty nezastavím. Sundávat brýle nemá cenu, protože mi při téhle rychlosti okamžitě začnou slzet oči. Pod nohama cítím hrboly, vidím jen ty největší z nich, ale vždycky jen na poslední chvíli. Dost mě to vyvádí z rovnováhy a tak jdu do nekompromisního pluhu obecenstvo - neobecenstvo. Trpím v pluhu až za zatáčku, kde se cesta zase stočí k vrstevnici. Za tu mohutnou sjezdovou přípravu tenhle kousek nestál. Dvě stě metrů to nebylo ani náhodou, ale chápu že pokud to člověk jde nahoru na běžkách bez pásů, tak se to může jevit podstatně delší. Snad se děcka aspoň trochu pobavily :)

Ke sjezdovce už je to jen krátký traverz, ale já se najednou cítím utahanej jak kotě. Nahoru se mi už teda vůbec nechce. Kapesníkem otírám orosené brýle a spouštím se dolů na parking. Z křečovitého plužení mi pěkně ztvrdly stehna a tak musím po pár obloucích vždycky na chvíli zastavit. Nikam nespěchám a jsem vděčnej za každej oblouk, kterej se mi ještě podaří udělat. Sjíždím dolů a den pomalu končí. Další parádní den na lyžích.

Honza

První XCD túra

Na horách to už zase vypadá jako v zimě a tak se konečně naskytla příležitost poprvé zkusit XCD-čka na nějakém kratším výšlapu a zároveň je přímo v terénu porovnat s BC běžkami.

Jako testovací túru jsme s Klárou vybrali jednu z oficiálních krkonošských skialpových tras (trasa č. 8), která začíná a končí v Rokytnici nad Jizerou. Šli jsme ji v protisměru, tj. po sjezdovce na vrchol Lysé hory odtud na Růženčinu zahrádku, pak přes rozcestí U čtyř pánů na Krakonošovu snídani. Tady jsme trasu trochu zmodifikovali a místo přes Zadní plech jsme objeli vrchol Plešivce po upravené bežkařské trase. Z Ručiček jsme pak sjeli na sjezdovku a po ní zpátky do Rokytnice.

V sobotu v devět hodin vyskakujeme z auta na parkingu v Rokytnici. Klára má BC běžky, já XCD. U dolní stanice lanovky lepíme pásy a začínáme dlouhý výstup k vrcholu. Jelikož ještě nemám na Annumy stoupací pásy, tak provizorně používám ty co mám na běžky. 50-ti milimetrový pás nezabírá v nejširším místě lyže (109 mm) ani polovinu šířky skluznice, ale jde to na něm do kopce překvapivě dobře, jen v opravdu strmých úsecích mi sem tam podklouzne. Cesta nahoru nám i s přestávkami zabrala dvě hodiny. Kláře se na běžkách šlo znatelně lehčeji, já jsem si zase ve strmých úsecích dopřával komfort podpory paty, kterou nabízejí stoupací dráty.

Na vrcholu Lysé hory je tradičně nevlídno, mlha a vítr, ale také spousta čerstvého prašanu. Dáváme rychlé občerstvení a já sundavám pásy. Vyrážíme do stopy, která v poryvech větru rychle mizí. Brzy dotahujeme dvojici běžkařů a než dojedeme na rozcestí U Růženčiny zahrádky, předjíždíme ještě další. Světe div se, ale v backcountry podmínkách jsou i XCD-čka rychlejší než klasické sportovně-turistické běžky. Protismyk v zaváté stopě zabírá dobře, do prudších kopečků občas proklouzne, ale není to nic dramatického.

Mezi rozcestím U čtyř pánů a Krakonošovou snídaní podmínky ještě přituhují. Po nějakém náznaku stopy ani památky. Brzy narážíme na sněhové duny, které tu vytvořil vítr. Člověk bez lyží by se do nich propadl aspoň po pás. Klára se na BC běžkách boří místy po kolena, mě sníh sahá po horní okraj lyžáků. Razím stopu. Annumy s přehledem přežvykují hromady sněhu a Klára si pochvaluje, že se jí za mnou dobře jde. Cesta se brzy začne svažovat a přichází zlatý hřeb dne - sjezd na Krakonošovu snídani. Mám strach, že to kvůli příliš hlubokému sněhu nepojede, ale široké lyže začnou po pár odrazech hůlkami krásně plavat. Schválně dělám do oblouků co nejhlubší pokleky a užívám si tu prachovou peřinu kolem. Je to paráda.

Po prachové extázi přichází pro mě nejhorší úsek - běžkařská modifikace. Šest kilometrů po vyrolbovaném pásu je na Annumech trochu nuda a taky makačka. Klára jde na BC běžkách výletním tempem a já mám co dělat, abych jí stačil. Na jeden její krok, já musím udělat dva. V délce odrazu mě nemilosrdně limituje kabel přes patu. Předbíhá nás spousta běžkařů. My předjíždíme jen jednoho pána, co si pořídil výbavu na bruslení a teď by na tom šel rád klasiku, aby si trochu odpočinul.

Chuť si spravím při sjezdu z Ručiček. Je to sice po sjezdovce, která je odpoledne už celkem vydřená, ale i tak si tenhle závěrečný bonbónek užívám.

Trasa nakonec měřila něco kolem 15-ti kilometrů a šli jsme ji asi pět a půl hodiny. Musím říct, že bez té naší běžkařské pasáže je to docela pěkný výšlap na půl dne pro XCD nebo telemark/skialp. Na BC běžky tu jsou moc strmé sjezdy (Klára je všechny absolovovala v pohodě a s grácií s nalepenými pásy ;)

Co se týká vybavení, tak XCD se ukázalo jako jasnej favorit do kopců a na strmé svahy a taky do drsného backcountry, kde začíná být šířka spíš výhodou než koulí na noze. Slabina je naopak v pohybu po pevnějším rovinatém povrchu, kde si lépe vedou běžky s delší dojezdovou vzdáleností.

Kdybych mohl na své XCD výbavě vyměnit jednu věc, tak by to bylo vázání. Rozhodně bych už teď volil některé s možností přepnutí chůze-sjezd (viz. článek o XCD vázání). Přesto spokojenost a nadšení jsou veliké. Ten prašanový sjezdík na Krakonošovu snídani hned tak nezapomenu a těším se na další :)

Honza

Rozhledna Jeřabina

Romantická rozhledna nedaleko Mníšku v Krušných horách

Tahle rozhlednička se nenachází poblíž upravených běžeckých tras a tak není v zimě zrovna moc navštěvovaná. Cesta k ní vede skrz opravdové backcountry. Každému, kdo se však rozhodne skrz závěje prokousat, se tohle místo odmění neobyčejně silnou atmosférou.

Honza

Montáž telemarkového vázání

Report o tom, jak jsem montoval telemarkové vázání a pár tipů k tomu.


Tenhle článek nebude návodem jak přidělat k lyži telemarkové vázání - těch se na netu najde dost a určitě od lidí povolanějších (v českém překladu např. tady). Budu se tady snažit shrnout věci, které jsem se v návodech nedočetl a tak jsem je sháněl po různých diskuzích a tahal z lidí, co už nějaké to vázání namontovali (díky Ivane a Roberte). Zároveň přidám pár postřehů ze své první montáže.

Postřeh 1: Nebát se toho.
Zdravý respekt před věcí, kterou člověk dělá poprvé neuškodí, ale jak jsem zjistil, montáž telemarkového vázání není zase tak nic složitého a to ani pro člověka, co dělá spíš s myší a klávesnicí a donedávna neměl ani svoji vlastní vrtačku.

Postřeh 2: Nevrhat se do toho po hlavě.
Moc nechybělo a namontoval jsem vázání blbě. Po tom, co jsem zkouknul jedno how to videjko na YouTube, kde se montovalo skialpové vázání, jsem se do montáže hned nadšeně chtěl vrhnout. Předpokládal jsem, že postup musí být stejný, jenže není. Hlavní rozdíl je v tom, že u vázání pro alpský styl se vázání na lyži usazuje podle středu boty, kdežto pozice telemarkového vázání se odvíjí od tzv. three pin line - to je čára, která prochází třemi dírami v přední části podrážky. Na lyžích určených pro telemark, bude tato čára naznačena (já jsem tam měl tři, pro různé rozsahy velikostí bot), u ostatních lyží, ji budete muset najít ručně (návod např. zde, nebo zde). Takže moje rada zní: nejdřív si přečíst několik různých návodů a dopředu si ujasnit, co a jak budu dělat.

Pár tipů na vybavení
Že bude potřeba vrtačka je asi jasné, já bych ale rád vypíchnul pár nástrojů, které se mi opravdu moc hodily:

• Šídlo - neocenitelná pomůcka, kterou si do lyže naznačíte kde chcete vrtat. Malé dírky, kterou si do povrchy lyže uděláte šídlem se hrot vrtačky pěkně chytne a vrtání je přesnější. Lze nahradit hřebíkem, ale šídlo je šídlo.
• Trojúhelník s ryskou - klasické školní pravítko se hodí pro orýsování montážních čar a různé pomeřování.
• Lihový fix - nic jiného mi na povrchu lyže nedrželo, resp. nebylo vidět. Doufám, že nemáte černé lyže ;)
• Šuplera - pomocí šuplery, jsem pro jistotu kontroloval tloušťku lyže v místech, kde jsem vrtal.
• Svítilna - když přiložíte desku vázání na lyži, je dobré si posvítit do děr, jestli vám sedí na naznačených bodech pro vrtání.
• Měkký materiál - na vypodložení lyže, aby se nepoškrábala skluznice.
• Krabička od sirek - použil jsem ji k určení polohy paty (viz. dále).
• Dále jsem používal: vrtačku + dva vrtáky (viz. dále), výsuvný metr, křížový šroubovák, svorky na upevnění lyže ke stolu, lepidlo na zalepení šroubů (viz. dále).

Tip: Trénink na prkně
Pokud montujete nějaký nový typ vázání, anebo montujete vázání vůbec poprvé, je dobré si to nejprve vyzkoušet nanečisto na nějakém prkně. Ideální by byla stará lyže, ale ta je bohužel málokdy k dispozici. Na prkně si naznačte three pin line a pomocí montážní šablony najděte polohu pro díry. Vyvrtejte a přišroubujte aspoň jedno kompletní vázání a zapněte do něj botu.

Postřeh 3: Nespoléhejte jenom na šablonu.
Pomocí šablony polohu děr +- trefíte, přesto je myslím lepší před vrtáním všechno ještě pro jistotu přeměřit. Já jsem si šablonu zkopíroval (bacha na měřítko) a pro montáž jsem používal kopii. Šablona má na koncích měřící stupnici. Pokud není stupnice přesně na kraji, tak je dobré přečnívající papír odstřihnout. Do šablony jsem si ještě šídlem udělal v osách děr pro vázání malé dírky, aby se do nich vešel hrot lihového fixu. Ještě před přiložením šablony, jsem si na lyži narýsoval její podélnou osu. Šablona se pak usazuje k three pin line, i k ose lyže. Fixem jsem si naznačil polohu děr, šablonu sundal a vše ještě pravítkem přeměřil. Finální značku pro díru jsem pak udělal hrotem šídla.

Tip: Kontrola před vrtáním.
Je dobré si naznačit polohu děr pro špičky vázání na obě lyže. Lyže pak k sobě přiložit a zkontrolovat, že značky jsou na obou lyžích na stejných místech. Dále můžete přiložit vázání a zkontrolovat, zda jsou značky v osách děr. Já jsem ještě paranoidně měřil délku vrutu vyčnívající z vázání a tloušťku lyže v místech, kde jsem měl značky pro díry.

Tipy a postřehy k vrtání

• Průměr vrtáku - nejdřív zjistěte, jaký maximální průměr díry doporučuje vrtat výrobce lyže. Tento údaj je někdy na lyži, nebo v dokumentaci, nebo holt musíte googlovat (můj případ). Já jsem zjistil, že Madshus Annum alias Karhu Guide, mají doporučený průměr díry 3.5 mm. Že vruty, co jste dostali k vázání jdou do takových děr zašroubovat, je dobré ověřit při tréninku na prkně.
• Jaký vrták - nejlepší jsou samozřejmě speciální bity na montáž vázání, jelikož zároveň pohlídají hloubku díry. Ty se ale bohužel neprodávají v každém železářství. Já jsem použil 3.5 mm vrták do kovu. Lyže je sice dřevěná, ale takový průměr vrtáku do dřeva jsem nesehnal. Vrták do kovu udělá do dřeva díru taky, jen ne s tak pěkným povrchem stěny, což pro vruty nevadí.
• Jakou hloubku díry - hloubku zjistíte změřením délky vrutu vyčnívající z vázání. Pokud nemáte speciální bit, můžete si ho zkusit vyrobit tak, že vrták obtočíte izolepou a necháte vyčnívat jen požadovanou délku vrtáku. Tohle řešení se mi ale moc neosvědčilo, jelikož vrták pak celkem dost házel, tak jsem radši kontroloval hloubku pomocí hloubkoměru na vrtačce.
• Předvrtání děr - díry je dobré předvrtat nějakým výrazně slabším vrtákem.
• Vrtejte kolmo - šikmo vyvrtané díry vám můžou nakonec trochu vychýlit vázání, proto vrtejte pokud možno kolmo. Není sice potřeba to nijak moc hrotit a dá se to i z ruky, jen je potřeba dávat bacha.
• Ošetření děr - finální díry pro vruty je potřeba zbavit nečistot a začistit roztřepení na jejich okrajích.

Pár tipů k šroubování

• Nejdřív nasucho - i když se doporučje vruty do děr ještě zalepit, první šroubování jsem radši udělal nasucho bez lepidla.
• Poloha šroubu ve vázání - ještě před šroubováním jsem si zapamatoval jak hluboko zapadne vrut do zahloubení v desce vázání. Když jsem pak vrut utahoval, lépe jsem poznal, kdy už toho mám nechat.
• Utahovat s citem - utahovat se nedá donekonečna, pokud to přeženete, strhnete závit ve dřevě a vrut pak nebude dobře držet. Neocenitelný je proto důkladný trénink na prkně. Doporučuju šroubovat ručním šroubovákem.

Hledání paty
Poloha podložky pod patu se určuje podle zadní hrany podrážky boty upnuté ve vázání, proto je potřeba na obě lyže namontovat špičky vázání a upnout do nich boty. Zadní hrana podrážky ale pak visí někde ve vzduchu a navíc je kulatá, takže promítnout ji na lyži ji celkem problém. K naznačení tohoto bodu se mi celkem osvědčila krabička od sirek. Botu upnutou ve vázání jsem dal do polohy, aby podrážka byla +- rovnoběžně s lyží. Na lyži jsem pak postavil krabičku od sirek tak, aby se dotýkala zadní hrany podrážky. Podle krabičky jsem pak naznačil bod od kterého se pak jednoduše pomocí šablony určí poloha podložky.

Lepení vrutů
Účel lepení vrutů je především ten, aby se zamezilo pronikání vlhkosti do závitu a tím k postupné degradaci spoje. K tomu se používá voděodolné (norma D3) lepidlo na dřevo nejlépe na bázi PVA (Polyvinylacetát). Já jsem v jednom hobby marketu sehnal lepidlo na dřevo Soudal 67A. Vázání jsem nejprve namontoval pokusně bez lepidla, aby se prořízly závity, pak jsem vruty vyšrouboval do děr kápnul lepilo a všechno znova zašrouboval. Pokud budete chtít vrut v díře skutečně zalepit (zafixovat), tak budete muset použít nějaké epoxydové lepidlo.

Tak to je asi všechno. Snažil jsem se tu shrnout postřehy důležité pro začátečníka, které se v návodech často nezmiňují, jelikož je zřejmě píšou lidé co už spoustu věcí považují za samozřejmost. Jinak lyže jsem už několikrát projel a vázání drží v pohodě, tak doufám, že to tak bude i v budoucnosti a všem co se do montáže pustí na vlastní pěst přeju jistou ruku.

Honza