Vybavení do backcountry 2015/16

Komentovaný přehled lyží, bot a vázání pro backcountry běžky a XCD.

Rok se s rokem sešel, sezóna klepe na dveře a na bcběžkách, trochu se zpožděním, ale přece vychází tradiční přehled vybavení. I letos jsem před samotným přehledem sepsal článek pro ty, kterým ještě pojmy BC běžky a XCD nic moc neříkají a rádi by se o nich tak nějak povšechně něco dozvěděli. Jestli je to zrovna váš případ, tak mrkněte na Průvodce nerozhodného.

Těm co stačí jen prosvištět přehledovou tabulku, nebudu dál ztrpčovat život svým grafomanstvím a link na ni dám jako již tradičně hned do úvodu článku - sem.

Lyžařský průmysl se prý již pátým rokem potácí v krizi a vyrobený objem lyží se údajně smrskl asi na třetinu. Producenti na tento stav reagují různě, buď se zbavují okrajových specializovaných typů lyží (např. backcountry běžky a XCD) a soustředí se pouze na hlavní proud - ano i letos to někteří výrobci vzdali. A nebo se naopak do tohoto segmentu nadšeně vrhají doufajíc, že stávající zákazníci budou chtít rozšířit svůj arzenál - ano, letos se překvapivě do XCD vrhli hned dva výrobci. A stejně jako každý rok se marketingoví mágové snaží backcountry běžky a XCD nějak nově pojmenovat - letos se docela často začal objevovat termín "Low Angle Touring".

Dost řečí pojďme na to. A začneme hned u největšího.

Fischer se jako téměř každý rok postaral o nejvíce novinek a překvapení. Vše se odehrávalo v segmentu lyží. Kromě již obligátní změny designu došlo k podivnému promíchání produktových řad Offtrack Cruising a S-Bound, masivním rozšířením loňské novinky EASY SKIN a přibily i nějaké zajímavé nové lyže.

Nebudu chodit kolem horké kaše a začnu rovnou s novinku největší, ze které vycházejí prakticky všechny další změny.

Vloni Fischer představil na lyžích E99 krátké pásy nazvané EASY SKIN. Pás je pouze v odrazové části skluznice (namísto klasického protismyku) a je charakteristický tím, že je vpředu ukotven v otvoru ve skluznici. Tento otvor vede skrz celou tloušťku lyže až na horní desku, kde se přezka pásu zahákne do speciálního držáku. Zbytek pásu je pak klasicky přilepen ke skluznici. Vloni jsem nad EASY SKIN ohrnoval nos, ale Fischer tomuhle konceptu zřejmě věří natolik, že rozšířil jeho použití na daleko větší počet modelů lyží a to dokonce tak vehementně, že v mojí oblíbené XCD řadě S-Bound, si už žádné lyže bez EASY SKIN nekoupíme. Letos má navíc většina lyží s EASY SKIN i protismyk.

Takže co tedy s těmi lyžemi.

O řadě Offtrack Cruising jsem si vždycky myslel, že jsou určeny především turistům, kteří sice brouzdají mimo stopy, ale jinak poměrně méně náročným terénem, rozhodně bez ambicí cokoli sjíždět a když tak hodně opatrně. Vedl mě k tomu fakt, že tyto lyže byly vždy prezentovány s vázáním pro běžnou (ne-backcountry) běžkařskou obuv. Letos mi ale Fischer tuhle teorii rozbil tím, že do řady Offtrack Cruising zařadil dva nejužší modely z řady S-Bound (S-Bound 78 a 88). Ty se teď nově jmenují TRAVERSE 78 a EXCURSION 88 a k oběma je přilepeno CROWN/SKIN, což znamená, že lyže má zároveň pás EASY SKIN i protismyk. Se svou šířkou 78 resp. 88 mm se tyto lyže ještě vloni řadily mezi XCD, ale hranice se nám posouvá, jak se dozvíme dále. Jen pro úplnost dodávám že TRAVERSE 78 i EXCURSION 88 už jsou prezentovány s BCX vázáním.

Když už jsem to nakousl, tak pro mě nejpříjemnější novinkou je uvedení nové široké lyže S-BOUND 125 (sidecut 125 - 95 - 120). Fischer tak v maximální šířce "běžek" o fous předhání Rossignol a společně posouvají hranice XCD do vod, kde stále kraluje Voilé (ten má nejširší šupinaté lyže široké 137 mm) . Škoda jen, že se nové Fischer ultraširokáče nedají sehnat ve variantě bez EASY SKIN. To ostatně platí pro celou řadu S-Bound, resp. pozůstalé modely 112 a 98, které jsou už nadále pouze ve variantě CROWN/SKIN.

Stávající řada Fischer Backcountry zůstala prakticky nezměněná. Jen u modelu E 109 byla variant TOUR (bez protismyku) nahrazena variantou EASY SKIN, čili hladká skluznice s možností připnutí pásu.

Jak je vidět Fischer se nebojí experimentovat a přinášet novinky i v době kdy ostatní více měně jen oprašují svoje stávající portfolio. Co mi ale u Fischera trochu chybí jsou vlastní boty a vázání čistě pro XCD. Určitě by to v jeho podání stálo za to.

Mezi oprašovače ale letos rozhodně nepatři domácí Sporten, který se se tentokrát postaral o velké překvapení. Už nový design webu napovídal cosi o změně a novém větru, ale i tak jsem myslel, že si odškrtnu svojí obligátní trojku Highlander - Forester - Ranger, utrousím cosi o zatuchlosti a pojede se dál. Čelist mi ale spadla v momentě, když jsem zjistil, že ze svaté trojice vypadl nejužší Highlander (54 - 48 - 52) a když jsem uviděl, že Sporten uvedl hned dvoje nové backcountry běžky a z toho jedny, které už podle obrázku vypadaly jako XCD, pokoušely se o mě rovnou mdloby.

Pojďme si to ale probrat pěkně popořádku.

Nejužším modelem se tedy stávají staré známé oblíbené Forestery (60 - 50 - 55) na těch se kromě designu nic nezměnilo. Mezi Forestery a Rangery se ale vklínil nový model Explorer (64 - 52 - 60). Explorer je zajímavý tím, že existuje hned ve třech modifikacích skluznice - hladká, lisovaný protismyk a s vloženým tulením pásem. Tulení pás je integrován přímo do skluznice v místě odrazové komory a měl by být vyměnitelný. Další na řadě je tedy starý známý Ranger (68 - 60 - 65) opět jen kosmeticky upravený. A dostáváme se ke zlatému hřebu. Tím je zbrusu nový model Expedition (90 - 70 - 80). Expediton lze pořídit ve variantě hladká skluznice nebo protismyk a svými parametry je podobný například Rossignol BC 90. Já si ho dovedu představit jako lehčí XCD s kabelovým vázáním a šněrovací botou typu Crispi Svartisen na blbnutí v kopcích za chalupou.

Mimo kategorii backcountry běžek ještě Sporten uvedl speciálku Hunter, což je krátká tlustá lyže s integrovaným tulením pásem a vázáním na běžnou turistickou resp. lesnickou obuv. Má to možná blíž ke sněžnici než k lyži, ale z prudkého kopce to asi trochu pojede.

Sportenu každopádně dávám za letošní počiny všechny palce nahoru a doufám, že to nebude na dlouhá léta jediná inovace v backcountry segmentu.

Rossignol zůstal na svém a vyhodil jen model lyží BC 68, které nedávaly moc smysl vedle BC 70. Jinak Rossignol má stále celkem širokou a vyváženou řadu BC lyží od šířky 59 mm do úctyhodných 123 mm. Téměř všechny modely jsou vybavené šupinami. Celkem prořídla nabídka bot, ale je dobře že zůstaly alespoň ty z toho více backcountry konce. Backcountry hole sice nesleduju, ale je jich tak málo, že rozhodně stojí za zmínku, že v nabídce Rossignol jsou i Adjustble BC 100. Na stránkách k nim bohužel moc informací není, ale subjektivně vypadají trochu hůře než Fischer BCX Variolight.

U Alpiny je to s lyžemi stejně jako vloni složité. Existuje spousta stránek, které vypadají, že mají s touto značkou něco společného, ale je těžké určit, které jsou ty pravé, protože na některých se např. vůbec nevyskytují lyže apod. Přehled lyží Alpina tu udržuju hlavně z nostalgie, protože bývaly časy kdy to u nás byly jediné, sice špatně, ale sehnatelné širokáče. Takže na nějakých amerických Alpina stránkách to vypadá, že zůstala řada lyží DISCOVERY 68, 102 a 110. To je co se týká lyží vše co by stálo za řeč. V botách je nabídky Alpiny tradičně široká, ale drží se pouze v mezích běžkařských šněrovacích bot pro NNN BC a NN 75. Tady se ovšem letos nic nového neurodilo.

Hagan zůstává u jediného modelu backountry běžek X-Trace, který je v podstatě totožný se Sprorten Ranger až na to, že špičku má od loňska širší o 1 mm, je to tam i letos, tak snad to nebude překlep. V nabídce má také stejně nazvané páskové vázání na každou pohorku.

Voilé rozšířil šupiny na model V6, který je šířkově podobný Vectoru, ale má menší rádius, takže je o něco točivější. Voilé je také tradiční výrobce backcountry a telemarkových vázání a tam zůstává pro letošek jeho nabídka 3-pin, kabelových a hardwire vázání nezměněna.

Madshus má výbornou řadu backcountru běžek a XCD, která však pro letošek zůstává beze změny a to i designové, pokud jsem si všiml. To samé platí i o dvou modelech backcountry bot. Nabízí se otázka, proč měnit dokonalé. V případě Madshus to sice možná platí v případě lyží, ale v botách by se mohli trochu pochlapit a uvést aspoň nějakou pořádnou šněrovačku pro NN 75.

A nyní jedna šaptná zpráva. Ze stránek Salomonu se někam podělo veškeré backcountry vybavení. Jen na americké verzi stránek zůstaly jedny úzké baccountru běžky XADV FREE GRIP. Zmizení se týká to nejen lyží, ale i bot a vázání. Salomon sice neměl nijak širokou nabídku, ale jeho produkty dávaly smysl. Sám mám na běžkách jejich boty i vázání a nemůžu si stěžovat. Zatím tomu dávám ještě šanci a z tabulky je úplně nevyhodím, pořád se ještě může stát, že je to jen nějaká adiministrativní chyba.

Abychom nekončili smutně, tak je tu ještě jedno nečekané překvapení a o to se postarala firma Genuine Guide Gear (G3), která je v našem přehledu tradičně zastoupena jako výrobce hardwire telemarkových vázání použitelných pro XCD. Letos se ale konečně vrhal i do segmentu XCD lyží a představila nové STINGER XCD (112 - 78 - 100). Konkurence to bude asi spíš pro Voilé, a sáhne po nich někdo, komu např. Vectory přijdou už moc široké. Čím asi tyto lyže nebudou vítězit bude cena, ta je posazená dost vysoko, ale G3 dělá kvalitní lyže, tak snad i cena bude ospravedlnitelná. Uvidíme co řeknou recenzenti. Co se týká vázáních TARGA, T9 a ASCENT, tak ty zůstávají beze změny.

No a na závěr je tu skupina botařů - specialisté na lyžařskou obuv Scarpa a Crispi. Ti nám sice letos nepřinesli nic nového, ale naštěstí zůstávají věrni backcontry a XCD a boty Scarpa T4, Crispi Svartisen a Antartics dál tvoří současnou špičku v XCD a backcountry obuvi.

To by bylo pro letošek vše. Na závěr, ještě jednou odkaz na přehledovou tabulku a přání dobré ruky při výběru vybavení.

Honza

Průvodce nerozhodného

Jít do BC běžek, XCD, nebo koupit obyčejné turistické běžky či skialpy, to je oč tu běží.

Co si pořídit za vybavení je těsně před sezónou dost obvyklá otázka. Od doby co nadšeně píšu tento blog se na mě pár lidí s tímto dotazem obrátilo. Většin z nich ale byla už rozhodnutých pro backcountry běžkování a řešili jestli spíš BC běžky, nebo XCD. Nedávno jsem ale čelil dotazu od člověka, který evidentně ještě neměl jasno v tom, zda se vůbec chce do volného terénu vrhat s volnou patou. Náš rozhovor mě inspiroval k tomu, abych si trochu v hlavě utřídil myšlenky na toto téma a pokusil se to nějak sepsat.

XCD vs. Skialp

Přemýšlet o XCD jako o lyžích na sjíždění kopců má smysl jen tehdy, láká-li vás telemark. Jezdit telemarkem není podle mého názoru těžší než jezdit alpským stylem, ale může se to těžké zdát člověku, který už je na nějaké úrovni alpského lyžování a pak poprvé zkusí volnou patu. Telemark naopak nabízí něco jiného, pro mě je to lepší požitek z jízdy v porovnání s klasickými sjezdovkami a také snowboardem. Pokud se tedy rozhodujete mezi skialpem a XCD, zkuste si nejdřív půjčit telemarkové lyže v půjčovně a sjeďte si na nich párkrát sjezdovku (nejlépe s instruktorem - vyhnete se tak zbytečným chybám, které by mohly ovlivnit váš názor). Tak nejlépe zjistíte jestli vás telemark vůbec bude bavit a jestli chcete věnovat čas jeho učení. Pakliže vás telemark nechytne za srdce, nebo pokud usoudíte, že na jeho osvojení nenajdete čas, jděte raději do skialpu. Cesty po kterých se jako skialpinista budete ubírat, by měly vést nahoru a pak hned zase dolů, rovinatých úseků pokud možno co nejméně. Sjezdy by měly být co nejdelší. Ten kdo to má dvě hodiny do Alp bude mít rozhodně více možností k využití skialpu, než ten kdo se orientuje spíš na naše hory.

Obzvláště varuju před pohlížením na XCD jako levnější variantu skialpu. Je sice pravda, že XCD výbava vyjde zhruba na polovinu či méně, než výbava na skialp, ale jak jsem psal už v úvodu, tak pokud člověk není tele nadšenec, budete pravděpodobně zklamán.

XCD vs. Telemark

Kdo řeší tohle dilema, je určitě volnopatomyšlenkář. Pro telemarkové sjezdové lyže platí v podstatě to samé jako pro skialp jen s rozdílem volné paty. Telemarkové lyže jsou určitě vhodnější pro někoho kdo bude (v Čechách) jezdit hlavně na sjezdovce a do volného terénu se vypraví jen sporadicky. S XCD se na sjezdovce sice tak dobře nesvezete, zato se vám ale zvětší akční rádius v backckountry. Můžete se vypravit i na místa, kam by se vám na těžkotonážním telemarku nechtělo vláčet, přesto je cestou několik kratších sjezdíků které si na XCD určitě vychutnáte. XCD umožňuje lepší plynulost při pohybu v terénu. Díky protismyku nemusíte lepit pásy, abyste mohli pokračovat pod kopcem v chůzi. Dost často tak vystoupáte a sjedete několik kopců, aniž byste museli sundávat lyže kvůli lepení pásů. Protismyk ovšem z kopce jede o fous pomaleji než hladká skluznice, proto pokud požadujete nekompromisní sjezdové vlastnosti, budete pravděpodobně spokojenější s telemarkovými lyžemi než s XCD.

Osobně bych rád časem svoji free heel výbavu doplnil o telemarkové lyže. Asi bych je nejezdil tak často jako XCD, ale přeci jen se občas stane, že se třeba na půl dne vozím na sjezdovce, takže předpokládám, že bych je užil.

BC běžky vs. XCD

Tohle téma už jsem popisoval v samostatném článku zde. Tomu kdo stále váhá jestli XCD nebo BC běžky bych doporučil začít na BC běžkách. Jedná se přeci jen o něco univerzálnější nářadí a kdyby vás nakonec sjezdy s volnou patou tolik nechytly zůstanou vám stabilní běžky která se nezaleknou prašanu ani rozdupané stopy za chalupou. I ten kdo koketuje s myšlenkou, že si občas něco sjede, se nemusí bát, že by to na BC běžkách moc nešlo. Jde to celkem dobře, ale chce to spíš pozvolnější terén, prašan a víc prostoru na manévrování. Česká pahorkatina nabízí na rozlehlých polích a loukách takových terénů nespočet. Např. tahle lajna je vyjetá na mých 68 mm širokých Haganech.

BC běžky vs. turistické běžky

Kdo má doma nějaké staré široké turistické běžky, ví co si na nich může dovolit a nic víc nechce, nemusí se do backcountry běžek nijak hrnout. Upgradovatna BC nářadí bych doporučil jen těm, kdo často průzkumničí a neví kam je jejich příští výprava zavede. Ocelové hrany a protismyk se v neupraveném terénu velmi hodí. Nebál bych se ani stoupacích pásů, které na svých BC běžkách používám velmi často. Pokud váháte mezi turistikou a backcountry, pravděpodobně stále uvažujete o nějakém tom pohybu ve stopě. V tom případě volte spíš užší modely backcountry běžek. Třeba takový Forester od Sportenu se ještě jakž takž vejde do stopy, přesto je jeho šířka (60 mm) znát i v prašanu. Staré běžky samozřejmě nezahazovat a nechat si je jako kameňačky na prvních pár centimetrů sněhu.

O tématu výběru vhodného backcountry vybavení bych mohl napsat ještě hodně stránek, ale předpokládám, že by to stejně bylo málo. Každý má totiž jiné představy a priority. Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že jako začátečník jsem kladl důraz na věci, které se v praxi ukázaly jako méně důležité. Na závěr tedy ještě jednou zopakuju, že základním předpokladem pro volbu BC běžek a XCD obzvlášť je pozitivní přistup k telemarku, tedy sjíždění kopce s volnou patou. Nemá smysl si pořídit běžky a pak řešit jak si kvůli sjezdu přichytit patu k lyži. To je v měkkých botách, které se používají na běžkách a lehčích XCD vyloženě nebezpečné a zavání to utržením kotníku. Nic vám také nebrání na XCD lyže přidělat skialpové vázání, ale nějak jsem nezaznamenal, že by se to běžně dělalo. Skialp je prostě dělaný především na výstup k vrcholu a sjezd, proto je důležité s tím počítat a volit odpovídající profil trasy.

Tímto pro tentokrát končím. Brzy bude následovat každoroční přehled BC vybavení, takže stay tuned.

Honza

Polská ochutnávka

Krása Krkonoš z druhé strany a parádní sjezd v alternativní XCD/skialp trase.

Na polskou stranu Krkonoš jsem měl při plánování lyžařských výprav vždycky slepou skvrnu. Byl to asi zvyk z doby brouzdání na sportovních běžkách, kdy sjíždět někam strmým neupraveným terénem, nedávalo moc smysl. S příchodem XCD jsem si v mapě začal víc všímat lesních průseků a hlavně strmých cest vedoucích z vrcholu či hřebene dolů po spádnici. Dlužno podotknout, že na české straně Krkonoš takových cest moc není. Zato v Polsku je jich hned několik; vedou až na hlavní hřeben, jsou pěkně dlouhé a mají tím pádem velký sjezdový potenciál. Část jedné z nich jsem se rozhodl při poslední výpravě do Krkonoš prozkoumat a nakonec z toho vznikla docela hezká trasa, na které nebude XCD/skialp vybavení jen na ozdobu.



Začátek je opět na parkingu v Rokytnici. Po žluté k dolní stanici lanovky Hoření domky a odtud po červené FIS sjezdovce vzhůru. U chaty Světlanka odbočuju ze sjezdovky na cestu vedoucí na Dvoračky, jednak to trochu ušetří čas a navíc je tu větší klid než na sjezdovce plné rozdováděných lyžařů. Z Dvoraček po červené vzhůru na Růženčinu zahrádku a po zelené klasicky na rozcestí U Čtyř pánů. Pak po žluté přes Labskou louku a Prameny Labe na Českou budku.

Tady začíná zlatý hřeb cesty - asi osm set metrů parádního sjezdu. Cesta klesá z hřebene přímo dolů a je značená zimním tyčový značením (na Seznam mapách zimní značení není znázorněno). Svah je zpočátku mírnější, rychle se však svažuje a lyže se pěkně rozjedou. Není to ale žádný smrťák a potěší spíš vyznavače pohodovější jízdy. Kličkuje se mezi tyčemi zimního značení a vyčuhující kosodřevinou. Já měl bohužel po několika dnech teplot kolem nuly, zledovatělý sníh, se kterým si měkké Annumy moc nerozuměly, přesto jsem se docela pěkně svezl. V prašanu by tenhle sjezd neměl absolutně žádnou chybu.

Sjel jsem až na křížení s zelenou turistickou stezkou traverzující svahem pěkně po vrstevnici a vydal se po ní doleva směrem k hraničnímu rozcestí Svinské kameny. I tahle cesta je značená tyčemi, takže s navigací žádný problém. Jelikož se jde převážně po vrstevnici, tak není na tomto úseku potřeba ani lepit pásy; protismyk mi tu zabíral i na přemrzlém sněhu. Jinak ve sjezdu by šlo ještě pokračovat a když bude lepší sníh, tak to určitě udělám, bude to ale asi vykoupeno návratem po té samé cestě vzhůru.

Za Svinských kamenů sjíždím po žluté na Voseckou boudu. Ani se tu nezstavuju a zatáčím doprava do lesa na cestu kudy dřív vedlo telefonní vedení. Stejně jako předloni si užívám tichou romantiku tohoto úseku. Závěrečný pozvolný sjezdík je tentokrát trochu nepříjemný díky zledovatělé krustě, do které se s chutí zakusují hrany lyží. Na křížení s Krkonošskou magistrálou se vydávám doleva a sjedu na Krakonošovu snídani.

Na Krakonošově snídani je možné se rozhodnout: pokud je málo času a sil, tak to vzít po žluté přes Zadní Plech na Ručičky a odtud na sjezdovku. Já si ale chci sjet Lysou horu až z vrcholu, tak se lopotím po modré na Čtyři pány a odtud pak klasicky přes Růženčinu zahrádku na vrchol Lysé.

Z původního průzkumného výpadu za hranice, se nakonec vyklubala pěkná XCD trasa s legálním backcountry sjezdem v I. zóně KRNAP. Polská strana Krkonoš mi navíc odhalila nové krásné pohledy na naše nejvyšší hory. Možná dobře, že jsem tak dlouho jezdil jenom kolem, alespoň mám teď co objevovat :)

Honza

Sjezdy na svazích Plešivce

Alternativa k oficiální skialpové trase č. 8 v okolí Rokytnice.

Skialpová trasa č. 8 je celkem hezká procházka pro backcountry běžky. Pro XCD, neřku-li skialp, má ale jednu zásadní nevýhodu - neobsahuje žádný sjezd ve volném terénu. Už předloni jsem si ale všiml, že svahy Plešivce skýtají sjezdový potenciál, který by mohl rokytnickou skialpovou trasu právě o tento rozměr obohatit. Zkusil jsem a myslím, že to stojí za to.



Začínám samozřejmě na parkingu skiareálu Horní domky. Po žluté k dolní stanici lanovky na Lysou horu. Odtud se potřebuju dostat na cestu vedoucí z Dvoraček na Ručičky. Kdo chce ušetřit čas a síly a zároveň se trochu roztelemarkovat, tak se může nechat vytáhnout na Lysou a sjet na cestu po červené FIS sjezdovce. Já volím lopotu na pásech a stoupám až k horní stanici vleku Montaz, na rozcestí Pod Lysou Horou. Tady začíná backcountry, jelikož modrá turistická cesta není strojově upravovaná. Po modré pohodově po vrstevnici na rozcestí Pod Zadním Plechem.

Z Rozcestí Pod Zadním Plechem doporučuju pokračovat po neznačené cestě vedoucí pod hřebenem až na křížení s cestou z vrcholu Plešivce. Sjíždět Plešivec z vrcholu není příliš dobré, už minule jsem se přesvědčil, že kolem vrcholu tvoří stromy dost neprostupný labyrint a ani tentokrát se mi nepodařilo najít začátek cesty. Sjezd jsem si užil právě až od té křižovatky.

Sjezd po cestě je dlouhý asi 700 metrů s klesáním 150 metrů. Cesta sice není příliš široká, ale pokud je prašánek, tak se lyže rozjedou tak akorát, aby se mírně pokročilý telezačátečník nezalekl rychlosti a sjezd si pořádně užil.

Dole pokračuju doprava po běžkařské cestě směrem na Krakonošovu snídani. Zhruba po osmi stech metrech narazím na lákavě vypadající průsek. Stopa v prašanu prozrazuje, že nedávno ho už někdo projel, tak neváhám a vrhám se dolů. Tenhle sjezd je poněkud přísnější než cesta z Plešivce. Je tu hodně muld, boulí a strouh, ale vzhledem dostatečnému množství prašanu dodávají tyhle překážky sjezdu příchuť dovádění na vlnách. Paráda. Sleduju stopy lyžaře, který tu jel přede mnou a ty zhruba po dvou třetinách z průseku zahýbají doleva a traverzují lesem až k cestě. Nevím, jestli je pak v průseku nějaká překážka, ale co jsem měl možnost vidět zespoda od cesty, tak by se průsek měl dát projet po celé délce. Nad cestou bacha, pokud na ní nechcete skákat ze zhruba dvou metrového srázu, tak to chce najít místo kde je nafoukáno víc sněhu a dá se tudy pohodlně sešoupnout.

Po cestě je nejlepší se vydat doleva dolů k Mumlavě a přes mostek na modrou turistickou cestu vedoucí podél říčky na Krakonošovu snídani. Mě se nechtělo sjíždět na Krakonošskou magistrálu a tak jsem se vydal doprava s tím že na frekventovanou běžkařskou stezku sjedu až o kus dál po lesní pěšině, která tam měla podle mapy být. Nicméně cesta zhruba po kilometru končila a žádná znatelná lesní pěšina v hustém porostu nepokračovala. Musel jsem se proto vrátit zpátky na mostek. Cesta podél Mumlavy po Krakonošské magistrále není zrovna backcountry lahůdka, ale jsou to asi tři kilometry po rovince, na XCD slabá hodinka pohodové chůze.

Na Krakonošově snídani se už napojuju zpátky na skialpovou trasu č. 8 a stoupám na rozcestí U Čtyř Pánů. Odtud po zelené na Růženčinu Zahrádku a pak po červené směr Dvoračky. Z Dvoraček pak na červenou FIS sjezdovku a po ní dolů na parking.

Cesta mi trvala asi osm hodin. Dvě hodiny lze ale určitě přičíst na vrub bloudění na hřebeni Plešivce a pak také slepé cestě pod lesním průsekem. Oba stěžejní sjezdy zvládne myslím každý, kdo dokáže spolehlivě ovládat lyže na sjezdovce. Lesní pěšinu bych si dovedl představit i na BC běžkách v měkkých botách, ale průsek už chce XCD. Samozřejmě hodně záleží na sněhu. Já jel v akurátním prašánku, ale dovedu si představit, že rychlý přemrzlý firn by z obou sjezdů mohl udělat boj o holý život (podobný průsek jsem jel na firnu předminulou sezónu). Co se týká ochrany přírody, tak veškerý pohyb mimo značené cesty se děje v 2. zóně KRNAP, navíc po cestách a průsecích, takže se nejedná o žádnou ilegální záležitost.

Na závěr, jedno upozornění: jelikož jsem bloudil přímo po hřebeni Plešivce, nešel jsem po cestě z rozcestí Pod Zadním Plechem vedoucí zleva pod hřebenem. Podle mapy i leteckých fotografií to vypadá, že cesta je celkem široká, ale posledních cca 300 metrů se ztrácí mezi stromy. Kdyby tam byl nějaký problém s navigací, dejte mi prosím vědět. Jinak se to chystám prozkoumat při nejbližší příležitosti.

Honza

Bacha na kolena

O výletu do Krkonoš a o tom jak předejít bolesti v kolenou; a taky trochu toho filozofování nad panákem Rona Zacapy.

O víkendu jseme se vrátili z Krkonoš. Zima nás tam trochu namlsala hned při našem příjezdu. Hustě sněžilo a foukal silný vítr. Někteří členové naší výpravy byli zimou na horách natolik zaskočeni, že si raději sjeli k nejbližší benzínce doplnit výbavu a dobyli chatu až s fungl novými řetězy na pneumatikách. Když jsem ale pomáhal stěhovat věci z auta do chaty, tak ačkoli nám vichr rval igelitky z rukou a sníh nás fackoval hlava nehlava, všem nám mezi rozcuchanými vlasy probleskoval na tváři spokojený úsměv. Byli jsme zkrátka rádi, že jsme na horách a že je zima.

Jenže pak si to zima rozmyslela a nechala se někam odfouknout jižním větrem. Možná byla naštvaná, že jsem se hned první noc ze samé radosti opil a druhý den strávil v zákleku (sic telemarkovém) u záchodové mísy. Kdo ví, každopádně pak už hlavně pršelo a bylo teplo. Pár bílých fleků sice odolávalo, ale bylo to tak maximálně na bobování a stavění mini sněhuláků s naší Karčou. Na běžky jsem si mohl nechat zajít chuť. Jediná souvislá sněhová pokrývka byla ta uměle vyrobená na místní sjezdovce.

V pondělí ráno jsem si přivstal, nalepil pásy a sjezdovku vysupěl až po hranici sněhu. Smutné je, že na hranici sněhu se obvykle lyže nasazují, kdežto zde naopak. Pod vrcholem jsem obětoval Krakonošovi vodu ze své čutory a prosil ho ať ji promění na sníh. Vzal mě asi za slovo, protože během našeho pobytu spadly asi čtyři sněhové vločky. A pak mě čekaly moje první oblouky v letošní sezóně. Jak to tak bývá, byly roztřesené, křečovité a utrápené.

V noci na úterý pořádně zapršelo díky čemuž technický sníh na sjezdovce pěkně změkl a stal se stravitelnějším i pro lehké backcountry lyže. Tříhodnová permice vypadala tak akorát na rozježdění, aby to člověk nepřehnal. Po pár jízdách jsem nabyl na lyžích trochu jistotu a chtěl začít úročit svoje (skoro) každodenní cvičení zaměřené na telemarkový poklek. Hlavně se soustředit na zadní nohu, stáhnout ji víc pod zadek, pořádně zatížit a nenechávat ji vzadu jen tak povlávat. Hned po první jízdě mě z toho tlačení na zadní nohu začalo bolet koleno.

Ze tří hodin uplynula ale teprve necelá polovina a mě se ještě nechtělo na chatu. Navíc tou dobou jsem byl na sjezdovce už úplně sám. Rozhodl jsem se to opatrně dojezdit. Znamenalo to, že přestanu na cokoli tlačit a spíš se zaměřím na jistotu postoje a to jak se dostat dolů bez zbytečné křeče. Aniž bych věděl jak to udělám, pustil jsem se z kopce a šel do prvního pokleku. Bylo mi jedno co to udělá s lyžema, důležitý teď byly moje kolena. Takže pěkně měkce s citem a pomalu, váha rovnoměrně na obě nohy. Jako když trénuju doma na podlaze, jenže tady je to z kopce a to znamená naklonit se dopředu. Lyže kupodivu zatočily a byl to krásnej dlouhej oblouk vyjetej po hraně a za ním další a další. Koleno mě přestalo bolet už po první jízdě.

Při osamělých jízdách na vleku jsem meditoval o tom proč se pocit z jízdy najednou tak dramaticky zlepšil a hlavně proč mě tak rychle přestalo bolet koleno. A najednou došlo: je to přece postoj! Postoj od slova stát, stát stabilně na obou nohách, ne balancovat na jedné. Bolest v koleni vzniká jeho nepřirozeným zatížením. K tomu ale nedojde pokud se člověk soustředí na rovnoměrné rozložení váhy na obě nohy. Tělo se tím jaksi samo vybalancuje a všechno se pak ohne v těch správných úhlech, klidně i do velmi hlubokého pokleku (co tělo dovolí samozřejmě). A zrovna tohle se dá natrénovat i doma v koupelně.

Ale i při tréninku na podlaze, mě někdy začalo bolet koleno. Bylo to vždy kdy jsem do pohybu odmítal dát vědomí, třeba proto, že jsem spěchal na vlak, nebo už v duchu řešil problémy v práci. Vědomí musí být nedílnou součástí pohybu. Nejde ani tak o to se na něco soustředit, ale spíš být přítomen, udávat směr a nechat tělo, lyže a sníh ať si s tím poradí. Tohle je pro mě ta lyžařská nirvána. Není snadné ji dosáhnout, protože vědomí se často nechá ovládnout strachem z nezvyklého pohybu (na lyže se dostanu párkrát za rok), nebo je prostě rušeno okolním ruchem (asi proto dávám přednost backcountry), ale když se to podaří, je to… prostě nirvána.

Nečekal jsem, že letos přijde tak brzy a že to bude na promoklé sjezdovce v Malé Úpě.

Honza

V Peci nasněžilo!

Vločky, které nezachytily radary.

Se startem zimy to zase letos vypadá všelijak. Vlastně nechoďme kolem horké kaše a přiznejme si, že hůř než vloni. Už několik týdnů se zprávami o počasí proplétá jedna a ta samá věta: … od jihu k nám bude ve vyšších vrstvách atmosféry proudit teplý vzduch. Normálně bych už touto dobou měl převoskované všechny lyže nejmíň dvakrát, ale nepříznivé vyhlídky na zimní počasí mi zkrátka berou veškerou chuť pustit se do tohoto tradičního předsezóního rituálu.

Naději, že by se poměry mohly změnit ve mě probudil článek od Aleny Zárybnické o tom, že meteorologické modely náhle začaly ve střední Evropě předpovídat zimu. Ne sice zrovna závěje sněhu, ale teploty alespoň pod nulou. I začal jsem skenovat webkamery horských středisek v naději, že po dlouhé době uvidím na horách alespoň jinovatku.

Dneska neveřícně koukám, že v Peci pod Sněžkou je bílo a to nejen z umělého zasněžování, ale bílý povlak se táhne všude po okolních kopcích! Překvapivé to bylo také proto, že v rámci vyhlížení zimy několikrát denně sleduju radar srážek a nevzpomínám si, že by v Krkonoších nějaké byly.

Koukám po internetu, jestli se objeví ještě nějaké zprávy o sněžení a našel jsem tenhle článek o fenoménu sněžení z nízké oblačnosti. Od jihu k nám zkrátka proudí teplý vzduch a pod ním si vesele sněží :)

Když už jsme u toho proudění vzduchu, tak na netu už nějakou dobu běží šikovná aplikace windyty.com. V animované podobě ukazuje jak fouká vítr. Šikovné na tom je, že to ukazuje v kontextu celého světa, takže je krásně vidět, jak vzduch kolem Země vlastně putuje a odkud k nám přichází. Lze navíc zvolit také v jaké výšce chceme proudění větru sledovat. A opravdu už např. v devíti stech metrech je směr proudění často jiný než na povrchu. V aplikaci je možné sledovat předpověď na následujících 5 dnů. Podle ní to dnes vypadalo, že k nám příští týden začne foukat ze severu.

Nechci to zakřiknout, ale asi přeci jenom o víkendu ty lyže navoskuju :)

Honza

Sezóna 2014-15: Přehled BC XC a XCD vybavení

Každoroční předsezóní přehled vybavení do backcountry je tady.

Tak jsem se zase prokousal weby výrobců lyžařského vybavení a každý kousek co mi připadal jako backcountry běžky nebo XCD jsem zaznamenal do svojí oblíbené přehledové tabulky.

Oproti loňsku se toho zase tolik moc nezměnilo. Novinek je pomálu, něco zmizelo, něco se lehce upravilo či redesignovalo, ale většina věcí zůstává stejná jako minulou sezónu. Tak si to pojďme v rychlosti prosvištět. Jen pro pořádek přidávám link na loňský post, hrubě vysvětlující pojmy BC XC a XCD.

Fischer tradičně každý rok zkouší něco nového. Tentokrát obohatil stávající model lyže E99 (66-54-61) o možnost pořídit si kromě hladké, nebo šupinaté skluznice také verzi s krátkým stoupacím pásem ukotveným přímo ve skluznici. Osobně mi tenhle typ protismyku moc k běžkám nesedí. Jednak nějak nemůžu překousnout tu díru ve skluznici, která zůstane po odepnutém pásu, ale hlavně, pokud je ten pás odnímatelný, tak se stejně nevyhnu voskování odrazovým voskem, abych se mohl pohybovat dopředu. A když už přijdu ke kopci kde mi vosk nestačí, radši nalepím pás na celou skluznici. U backcountry lyží jsem zkrátka zastáncem šupin. A tím se krásně dostáváme k další novince, kterou je nový typ šupin VARIO CROWN použitý na lyžích COUNTRY (60 – 52 – 57). VARIO CROWN jsou zase o něco vyladěnější pro hladký skluz a perfektní stoupavost a nám nezbývá než věřit, že to tak skutečně je, a čekat, jestli se tenhle nový typ šupin chytne a nahradí celkem oceňované OFFTRACK CROWN.

U Rossignolu se rozhodli, že kompletně zruší výrobu vázání a na svých stránkách nabízí výrobky Rottefella. Jinak nic nového. Zato Alpina opět nenechala kámen na kameni; i když to může být zapříčiněno také mizerným webem (mají několik stránek a na každé je něco jiného), tak se zdá že byla předělána nabídka lyží. Celá řada backcountry lyží se nyní jmenuje DISCOVERY a jednotlivý modely jsou rozlišeny číslem značícím šířku lyže ve špičce: DISCOVERY 68 (68 - 60 - 65), DISCOVERY 90 (90 - 62 -80), DISCOVERY 102 (102 - 64 - 87), DISCOVERY 110 (110 - 66 - 96). Vypadá to tedy, že se do nabídky pod novými jmény vrátily lyže X Terrain a Lite Terrain, které v minulých letech kamsi zmizely. Z široké nabídky bot vypadly BC 1575 a BC 2250 a naopak se objevily lehké Crossfield (NNN BC). Atomic se rozhodl svojí backcountry řadu zrušit úplně a tak z nabídky zmizely SIERRA 87 a SIERRA 59. Vzhledem k tomu, že Atomic BC produkty nijak moc nerozvíjel a kromě dvou modelů lyží nic dalšího v nabídce neměl, tak se takový konec dal čekat. Sporten je tradičně stále na svém a na svojí stabilní trojku BC běžek natiskl aspoň nové obrázky. Hagan jako firma zaměřená čistě na Alpine Touring si stále drží své šupinaté BC běžky X-Trace spolu s řemínkovým vázáním X-Trace použitelným na každou pohorku.

Backcountry specialista Voilé pro nás letos pod názvem Traverze připravil variantu svého nejlehčího vázání s pružinou 3-Pin Cable. Set Traverze obsahuje kromě již zmíněného 3-Pin Cable vázání, také podložku pod patu vysokou 18 mm se dvěma stoupacímy dráty (55 a 75 mm) a podložkou pod špičku (tzv. Riser) vysokou 10 mm. Tento Raiser je zajímavý tím, že není vodorovný, ale jeho horní plocha se svažuje pod úhlem 3° směrem k patě lyže. Voilé uvádí, že tento sklon “brání chůzi po špičkách”. Pátral jsem co by to jako mělo znamenat a v literatuře (Allen & Mike’s Really Cool Backcountry Ski Book) jsem se dočetl, že mírný sklon podložky zvedá špičku boty a tím tlačí patu dolů na lyži; kompenzuje se tím tah pružiny, která zase naopak táhne patu nahoru. Výsledkem je stabilnější došlap a lepší kontakt podrážky s lyží. Tohle by mě docela zajímalo a rád bych si ten rozdíl zkusil. Naopak mě napadá, že pružina táhnoucí patu vzhůru ulehčuje krok a když se do bot postavím a přenesu váhu na celé chodidlo, tak pata na lyži dosedne bez problémů. Něco na tom, ale určitě bude, když to Allen a Mike psali v “Really Cool Backcountry Ski Book” :)
U Madshus nic nového, dál nabízí svojí vyváženou sestavu backcountry lyží od nejužších běžek Voss (60- 50- 55) po čistokrevné XCD Annum (109 - 78 - 95). Salomon trochu proředil nabídku lyží a bot - vyřadil lyže XADV 52 GRIP a boty X-ADV 5, jinak vše při starém.

Specialista na boty Crispi nově přichází s model Nordland Hook GTX také pro vázání NN 75. Z nabídky naopak zmizely Mountain Black (NN 75) a Jokulen GTX (NNN BC).

Poněkud smutnou zprávou je, že firma Scott po převzetí výroby lyžařských bot Garmont asi ukončila výrobu oblíbené lehké teleplastovky Excursion. Píšu asi, protože v nabídce lyžáků na stránkách Scott sice už Excursion není, ale Google ho ještě na jejich webu najde. Co jsem koukal po obchodech, tak se Excursion ještě stále prodává, ale zřejmě se jedná o doprodej loňského modelu. Kontext tomu dává tento článek, ve kterém se píše, že firma Black Diamond se rozhodla zrušit výrobu všech svých bot na telemark. BD sice nevyráběla žádný lehký model bot vhodný pro BC XC ani XCD, ale přesto je to určitý signál. Telemark zkrátka tolik nenese a když je potřeba optimalizovat, tak je první na ráně.

Zatím je ale pořád z čeho vybírat. Uvidíme co přinese příští rok a jak se bude situace okolo volné paty vyvíjet. Už nějakou dobu se dělají boty, které lze používat jak s tele vázáním NTN, tak se systémem TLT určeným pro Alpine Touring. Dost možná se celý tele svět otočí právě tímto směrem. Ono totiž na tůry, které nevedou jen dokopce a zkopce je vždycky lepší mít ohebnou podrážku. Sci-Fi si ale nechme na jindy. Všem kteří letos plánujou pořízení nebo upgrade svojí BC výstroje přeju šťastnou ruku.

Kompletní přehled vybavení, je opět k nalezení v tabulce zde.

Honza

Fazole na sněhu

Před sezónou opět trochu backcountry motivace.

Jake a Paul jsou dva týpci, co hodně cestujou za sněhem. Na cestách jsou jejich základní stravou fazole s rýží a tak si založili produkční společnost BeansAndRice Freeride a točí vtipná videjka, kde je hodně sněhu a hodně mistrovského ježdění s volnou patou.



Toto je první epizoda z druhé sezóny, ale za pozornost rozhodně stojí všechny kousky co tihle dva volnopatomyšlenkáři natočili. Ke shlédnutí jsou všechny na jejich webu beansandricefreeride.com. Například je tam vidět, jak se sjíždí sjezdovka na Annumech a v kožených botách.

Uff, už aby napadlo :)

Honza

Zima 2014-15: První sněhová peřina na horách

Meteorologové na dnes předpovídají první větší sněžení na horách.

Z podzimu už uběhl první měsíc a máme tu první předpověďi a zprávy o nějakém vydatnějším sněžení. Samozřejmě pouze na horách a s velice nízkou pravděpodobností, že to vydrží déle než pár hodin, ale je to první vlaštovka, která potěší.

Bulvár letos opět straší tuhou zimou, tak doufám, že to tentokrát vyjde :) Já osobně bych si přál, aby zima byla zimou po celý svůj čas, bez nějakých obrovských teplotních výkyvů a oblev. Klidně ať přijde o měsíc později, ale ať je třeba taková, jakou si jí pamatuju například ze sezóny 2005-6, kdy napadlo koncem listopadu a lyžovat se dalo až do dubna.

Honza

Vzpomínky na Zimu nezimu

Aneb jak to bylo se sněhem a mrazem v sezóně 2013-14.

S koncem prázdnin na mě vždycky přichází období těšení se na zimu. Jaká asi bude, ptám se pokaždé, když se do mě při cestě do práce hned za dveřmi bytu zakousne ranní chlad. Letos je odpověď jasná: hlavně aby nebyla tak blbá jako vloni. No a jelikož mám tendenci špatné věci rychle zapomínat, tak vznikl tento článek o Zimě nezimě.

My skoropražáci se v závějích netopíme nikdy, ale když se vyjede třeba v lednu nebo v únoru do obligátních Krkonoš, je tam sněhu dostatek. S trochou smůly lze sice trefit zrovna nějakou tu oblevu, ale většinou je z čeho tát, takže kromě nepříjemného lyžování na mokrém, nebo nedejbože přímo v dešti, se člověk nemusí strachovat, že by se na hory vláčel s lyžemi zbytečně. Ne tak vloni. Sněhu bylo tak málo, že spoustu krkonošských skiareálů nespustila ani plný provoz a o nějakých backcountry radovánkách v prašanu jsme si mohli nechat jenom zdát.

Poněkud nešťastný způsob zimy samozřejmě vyvolal spoustu dohadů a odborných komentářů, z nichž nejkurióznější mi přišel ten, že z dlouhodobého hlediska se zase tak nic moc divného neděje a všechno je vlastně celkem v průměru. Jářku pojďme se tedy podívat jak průměrně se jevila loňská zima třeba v takové Peci pod Sněžkou.

Grafy pocházejí z webu in-počasí.cz. První obrázek ukazuje rozpětí teplot pro každý den v daném měsíci a druhý obrázek ukazuje výšku sněhové pokrývky. Šedé čáry zobrazují dlouhodobé průměry.

Listopad 2013 Listopad není typicky lyžařský měsíc, ale byly zimy, kdy se už v jeho průběhu lyžovalo. Vloni se jeho teploty držely v lehkém nadprůměru, ale v závěru se ochladilo a napadl celkem slušný sněhový základ. Rozjezd sezóny vypadl nadějně.

Prosinec 2013 Začátek Prosince stále ještě udržoval lyžaře v optimismu - teploty se držely průměru a v závěru první třetiny přišlo masivní sněžení, které nám nadělilo téměř půl metru sněhu. Paráda. Pak se ale prudce oteplilo, rtuť teploměru atakovala desítku a do záporných hodnot se už nevrátila (často ani přes noc). Sněhu valem ubývalo a koncem měsíce z krásného půlmetříku, zůstalo v Peci pouhopouhých, vodou nacucaných, deset centimetrů. Osmnáctého prosince jsem se i já konečně dostal poprvé na hory a chytil jsem zrovna snad nejstudenější den z celého měsíce. Lehké sněžení v závěru dne ve mě tenkrát probudilo naději, že se snad zima konečně rozjede.

Leden 2014 Jak je vidět z grafu výšky sněhové pokrývky, tak co v prosinci nenapadne, leden už nedožene. To se splnilo i letos. Bohužel ale prosincový základ chyběl a tak jsme byli koncem ledna pořád na deseti centimetrech. V lednu se mi podařilo bouchnout další výjezd do Krkonoš. Na tu sněhovou bídu to nakonec docela šlo, ale hlavně díky parádnímu slunečnému počasí. V nižších partiích se lyže nesly na batohu a na hřebenech jsem kličkoval mezi vyfoukanými místy.

Únor 2014 V únoru už sice moc ze zimy nezbývá, ale ještě není nutno házet flintu do žita. Prvních pár únorových dní se teploty vrátily někam do obvyklého průměru, bohužel bez sněžení, takže když se pak opět vyšvihly vysoko nad nulu, zasadily skrovné sněhové pokrývce poslední smrtelnou ránu. V únoru sníh zkrátka zmizel a už ho více nebylo.

Březen 2014 Březen se obvykle nese v duchu pohodového jarního běžkaření, tentokrát už ale nebylo na čem. Já už měl lyže zakonzervované a čekání na zázrak jsem už dávno vzdal.

Jak je vidět, loňská zima na českých horách průměrná nebyla ani za mák. Osobně jí hodnotím jako nejhorší co jako lyžař pamatuju a doufám, že ta letošní bude alespoň průměrná.

Honza

Leden 2014 - poprvé na běžkách

Aneb zevrubná zpráva o stavu sněhu v Krkonoších

Vyrazit, nebo nevyrazit, tuhle otázku jsem si od Vánoc kladl snad před každým víkendem. Počasí ale za mě tohle dilema celkem spolehlivě řešilo katastrofálním nedostatkem sněhu a tak jsem se mohl doma v klidu věnovat tatínkovským povinnostem. Příležitost postavit se v letošním roce poprvé (!) na běžky se objevila během minulého týdne, když zima konečně ukázala (alespoň podle médií) drápy. Moc sněhu z toho sice nebylo, ale stačilo to k tomu aby se ve mě probudily běžkařské pudy. V neděli ráno jsem tedy políbil rozespalou Kláru i tvrdě spící Karču, slíbil že na večerní koupání už budu doma a vyrazil směr Rokytnice.

K celé akci jsem dopředu přistupoval tak, že rozhodně nepůjde o nějaké prašanové radovánky, ale spíš o zoufalou snahu dostat se po dlouhých týdnech zase do hor a když se najde příležitost trochu se sklouznout, tak jedině dobře, jinak jsem byl ochoten to přinejhorším odchodit s lyžema na batohu.

Po příjezdu do Rokytnice to skutečně nevypadalo nijak růžově. Jakýsi pocit zimy tu díky třem centimetrům sněhu a ojínělým stromům byl, ale na lyže to rozhodně nebylo. Jelikož moje nadrženost po lyžařské lopotě byla veliká, rozhodl jsem se pohrdnout komfortem lanovky a vydat se na hřebeny pěkně po svých se záměrem dokumentovat přibývání sněhu v závislosti na nadmořské výšce. S lyžema na báglu jsem se proto jal drápat do stráně přímo nad parkovištěm a tam jsem pořídil první snímek.

Po loukách nad Rokytnicí a pak po silnici vedoucí na Dvoračky jsem to valil po po svých, dýchal splodiny z různých SUV, roleb a jiných samohybů, čile transportujících osoby a materiál do penziónů podél cesty a říkal si: aspoň, že je krásně, když už je tu provoz jak na Václaváku. Lyže šly konečně nasadit u chaty Světlanka, kde se silnice potkává s červenou FIS sjezdovkou (toho času mimo provoz). Na sjezdovce bylo ještě docela dost starého sněhu a vrstvička čerstvého prašanu tomu dávala mírně “freerideový” říz. Stoupal jsem spolu s několika skialpinisty na pásech vzhůru a umínil si, že se tudy budu muset vracet zpátky, abych si tu zkusil trochu zaloučkařit.

Notně zadýchán a řádně propocený jsem konečně vysupěl na cestu z Ručiček na Dvoračky a dál pokračoval po ní a pak od Dvoraček nahoru do Kotelského sedla. Tady už se člověk o skluznice bát nemusí, nicméně na exponovaných místech občas vykoukne tráva.

Ze sedla pak klasika - přes Růženčinu zahrádku a Čtyři pány na Labskou (pro mě už trochu nuda :). Sněhu je tu dostatek a kromě toho, že smrčky nejsou obalené sněhem jako obvykle bych nepoznal, že to zima letos dost fláká. Na Labské boudě se zdržuju jen abych nalepil pásy, loknul čaje z termosky a cvaknul Labe, které touto dobou bývá většinou pod ledem a závějemi.

Z Labské mířím na Martinovku a odtud stoupám na rozcestí Pod Smělcem. Zajímavé je, že tady s přibývajícími výškovými metry sněhu jakoby ubývá a pod rozcestím je potřeba dávat bacha na pár vyčuhujících kamenů. Na samotném hřebeni je sníh místy vyfoukaný větrem.

Někdy i trochu dost a taková místa se musí obcházet.

Po hřebeni svištím až na Voseckou boudu odkud už plánuju návrat přes Zadní plech a Dvoračky do Rokytnice.

K večeru se nad západním obzorem začalo zvedat pohoří z mraků a postupně pohlcovalo krkonošské kopečky. Při výstupu na Plech mě na nose zašimraly první droboučké vločky. Dotraverzoval jsem až skoro na Dvoračky a pustil to po červené dolů. V mírném úseku nad Světlankou jsem si užil parádní loučkaření na které jsem se celý den těšil. Rád bych pokračoval po sjezdovce až dolů, ale kus pod chatou už mi začaly skluznice varovně bzučet o zmrzlé hrudky hlíny. Lyže tedy putovaly na batoh a já se poklusem vydal k autu, houstnoucí šero totiž signalizovalo, že jsem to trochu přetáh a že asi nestihnu to večerní koupání…

Jak je vidět, tak sníh v Krkonoších je. Na běžky je ho ve výškach nad 1000 metrů dost, trasy jsou protažené a velmi rychlé. Na klasiku je stopa často dost zničená. Skialpy a XCD bych zatím ještě nechal doma. Podle předpovědi to vypadá, že v nehbližších dnech by mohlo něco připadnout, tak snad už se budou podmínky jen zlepšovat.

Honza

Silvestrovskej

Něco trochu humornějšího než současná předpověď počasí.

Nedávno jsem na webu amerického Backcountry Magazínu narazil na článek o tom jak si američani jeli zalyžovat do Tater. Docela mě to pobavilo, tak proč to sem nedat, když je dneska ten Silvestr :)

A na závěr samozřejmě Přání Fšeho nejlepšího 2014! Snad budeme to lyžování moct dohnat v příštím roce.

Honza

Vánoční Chotouň

I u nás v Posázaví se dá ukojit lyžařský absťák.

Letos to díky několika tlakovým nížím, zlomyslně rozmístěných tak, aby k nám soustavně dodávaly teplý vzduch (především ve vyšších vrstvách atmosféry) stojí se sněhem a vůbec s celou zimou, mírně řečeno, za hovno. Přesto se najde několik míst, kde úspěšně bojují s vysokými teplotami a za pomoci nejmodernější techniky dovedou vykouzlit zimní oázu i tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jedním takovým místem je i posázavská Chotouň, nedaleko Jílového u Prahy.

Vraceli jsme se tuhle večer z vánoční návštěvy u rodičů, když tu náhle v Chotouni Klára vykřikla:

“Hele, docela v pohodě sjezdovčička!”

Doma jsem si chotouňské vleky našel na netu a fakt to vypadalo celkem slušně - tedy na skiareál nedaleko Prahy. Do Chotouně to mám asi půl hodiny a tak jsem včera večer, když naše malá Karča usnula, naházel lyže do auta a jel to tam prubnout.

Chotouňská sjezdovka je opravdu oáza sněhu - bílý flek na zeleném svahu. Koupil jsem si hodinovou permici a hodinu nonstop hobloval místní stráň. Na závěr jsem sjezdovku ještě vysupěl pěšky. Hodinka byla myslím tak akorát, aby se člověk nezačal nudit, takže jsem odjížděl příjemně unaven a spokojen.

Svah má něco kolem 300 metrů a je to myslím celkem poctivá modrá. Co musím pochválit je kvalitní vysněžení - nikde žádné kamínky ani vydřená místa. Dále se mi líbí otevírací doba a systém permanentek ušitý tak, aby sem člověk mohl zajet třeba večer po práci. Když se k tomu připočte to, že tu večer zřejmě nebývá moc lidí, dá se jezdit opravdu jedna jízda za druhou bez čekání ve frontě.

Pokud sem člověk nejede s dětmi, tak lyžování v Chotouni má smysl hlavně jako tréninková loučka, třeba na učení telemarku. Tuhle roli myslím plní perfektně. Já tu rozhodně nejsem naposledy, alespoň budu mít rozhýbaná kolena až na jaře (snad) konečně přijde zima.

Honza

Konečně zase na lyžích

Včera jsem se konečně dostal poprvé v letošní sezóně na lyže. A nakonec to nebylo vůbec špatný.

Sněhová předpověď díky vleklé inverzi nic moc, ale mám lyžařský absťák, navíc dovolenou, a hlavně permit urvat se od rodiny, tak jsem chytil příležitost za pačesy a vyrazil do Rokytnice nad Jizerou.

V pracovní dny týden před Vánoci nebývá ve skiareálech zrovna narváno a to je pro mě jedinečná příležitost jak se trochu roztelemarkovat. Ovšem tak slabou účast jako včera jsem nečekal. Na parkingu v Rokytnici přistávám zhruba v deset dopoledne a jsou tu všeho všudy čtyři auta. Podobné je to i na sjezdovce - pusto a prázdno. Nakonec jsem rád, že občas někoho na trati potkám.

Přitom podmínky k lyžování nejsou zase tak špatné. Sněhu sice viditelně moc není, ale na sjezdovce nejsou žádná vydřená místa, žádné kamínky a dokonce ani odpoledne se nedělají ledové plotny. Samozřejmě že velký podíl na tom má fakt, že tu za den zase tolik lidí neprojede. Mimo sjezdovky leží vrstva jako beton tvrdého, hrbolatého sněhu, který se zuby nehty brání plusovým teplotám. Jezdit se na něm moc nedá, tak se raději držím na sjezdovce.

Na lanovce jsem si vozil zadek asi do dvou a pak už mě to přestalo bavit. Ještě ke všemu mi začala být zima, protože po obědě začala klesat teplota a časem se dostala dokonce pod nulu - což na horách jednoho překvapí. Vytáhl jsem tedy z batohu větrovku a abych se zahřál, zamířil po modré na Ručičky a odtud pak po zelené na Dvoračky. Bez pásů to v prudších stoupáních bylo trochu krušné, ale takových úseků naštěstí moc nebylo. Na Dvoračkách jsem cvaknul inverzi, která se táhla od nevidim do nevidim a pustil to pomalu dolů na parking.

S přicházejícím šerem začalo drobně, ale hustě sněžit a chumelenice mě provázela cestou domů až k Velkým Hamrům. Tak snad se nám na hory zase vrací zima.

Honza

První sníh 2013

Sníh konečně dorazil i do Ladova kraje.

Letos jsme se probudili do bílého rána až 7.12. Je to více než měsíční zpoždění, protože vloni se u nás první sníh, co by stál za řeč, objevil už 27.10.

Před obědem jsem si udělal krátkou vycházku a přibližně ve stejném místě jako před rokem jsem cvaknul tenhle snímek.

Letošní zima nastupuje trochu opožděně, ale doufejme, že nepřepálí start a že následujících pár měsíců si užijeme sníh a mráz alespoň na horách.

Honza

Předsezóní motivace

Hluboký sníh, hluboké pokleky - paráda!

Sezóna už je doufám za dveřmi a tudíž určitě neuškodí trochu se zimně nažhavit. A možná se taky díky tomu dokopat jít překontrolovat do komory lyže, jestli z nich náhodou přes léto něco neupadlo.

Letos jsem vybral jedno starší videjko z produkce PowderWhore. Narazil jsem na něj na stránkách amerického Backountry magazínu, kde v jednom letním článku uveřejnili několik freeride videí s cílem trochu se přes léto zchladit. Osobně považuju sledování něčeho podobného v létě za mučení, ale když je zima na spadnutí…

Honza

O velikosti lyžařských bot

V tomto článku bych se chtěl podělit o své zkušenosti s výběrem vhodné velikosti telemarkových plastových bot pro XCD.

“Koupil sis malý boty, ty blbče,” řeklo moje pesimistické já, když jsem se doma posadil na gauč s nohama upnutýma do fungl nových tele plastovek Scarpa T3. Pravda byla, že jsem si tak trochu připadal, jako bych měl nohy ve svěráku.

Tohle se stalo před dvěma roky, když jsem začal dávat dohromady svojí XCD výbavu a musím říct, že jsem byl tenkrát v pokušení se nových bot okamžitě zbavit. Smůl byla, že T3 mají tepelně tvarovatelnou vnitřní botičku, takže jsou prakticky nevratitené. No co, řekl jsem si, dal jsem se na vojnu, tak to dotáhnu do konce. Výsledek jsem tenkrát viděl takový, že to celé skončí článkem na BC běžkách s podtitulem “tak tudy ne, přátelé”. Nicméně jsem s nimi nakonec odjezdil sezónu a tak tento článek bude o tom, pro jakou velikost jsem se rozhodl, proč jsem se pro ni rozhodl a jakou jsem s tím udělal zkušenost.

Ale abych začal úplně od začátku. Nejprve jsem si o celé problematice výběru vhodné velikosti lyžařských bot něco nastudoval. Většina zdrojů, které vypadaly seriózně se shodovaly na jednom: plastové lyžařské boty musí sedět opravdu, ale opravdu těsně, jinak se snižuje jejich schopnost přenášet síly z lyžařovy nohy na lyže. Jeden článek, který mě celkem oslovil je k přečtení tady. Kdybych ho měl nějak shrnout, tak se tam píše, že pokud to myslíte s lyžováním vážně, tak by se měla velikost vašich lyžáků pohybovat někde blízko hranice vašeho komfortu.

Vzal jsem si to tedy k srdci a vyrazil do prodejny, kde jsem věděl, že je možné si nechat změřit chodidlo pomocí speciálního měřidla. Jinak amatérské měření s obkreslováním chodidla na papír moc nedoporučuju, protože tady jde o milimetry a takovou přesnost prostě s tužkou a balicím papírem nedosáhnete. Dále je důležité měřit na noze zatížené celou váhou těla, když je váha soustředěna na přední část chodidla (bacha na zvedaní paty) - v takovém případě je totiž chodidlo maximálně natažené. Tohle všechno jsem měl naštěstí nastudováno a tak jsme v prodejně změřili, že moje správně zatížené chodidlo měří 267 mm. To by odpovídalo velikosti bot 27 MP (1 Mondo Point, zkráceně MP = 1 cm), čili rezerva 3 mm. Prodavač mi ještě říká, že kdybych chtěl být jo tvrďák, tak bych mohl ještě uvažovat o velikosti 26,5 MP, ale to už mi přijde trochu málo, jelikož 27 MP odpovídá velkosti 8 což je o číslo a půl méně než si běžně kupuju boty a to mě trochu děsí. Domlouváme se tedy, že bych si obě velikosti zkusil. To je ale trochu problém, protože zrovna na této prodejně telemarkové boty nemají a tak putuju na jinou, naštěstí ne příliš vzdálenou.

Ani v další prodejně nemají přesně ty boty které jsem chtěl (Scarpa T4), ale aspoň byla možnost zkusit nějakou jinou tele botu od Scarpy. Co čert nechtěl ve velikosti 27 MP měli zrovna ty T3-ky, které jsem nakonec koupil. Zkoušel jsem i o půl čísla menší a to jsem musel uznat, že už je na mě moc fest a ve velikosti o půl čísla větší jsem si zase připadal, že při ohyby boty noha zůstává trochu viset ve vzduchu a pořádně nedošlapuje. Takže je rozhodnuto. Prodavač se mě před tepelným tvarovámím snaží trochu odradit a argumentuje tím, že lidé mojí výšky si vetšinou berou boty trochu větší. Nezviklal mě ale a tak za chvíli kvačím z obchodu s mírně zaprášeným výprodejovým modelem XCD tele plastovek vytvarovaných přesně na moje chodidla.

Doma se pak dostavila lehká skepse, kterou jsem popsal v úvodu. Negativní postoj ještě navíc posilovaly vzpomínky na dětství, kdy jsem jednu sezónu odlyžoval v přezkáčích Botas, ze kterých jsem stihl přes léto vyrůst. Nejenže mi mrzly prsty u nohou už na sjezdovce, ale pravé peklo nastalo vždycky, když jsem si boty na chatě sundal a přemrzlé prsty začaly přicházet k sobě. To jsem vždycky z lyžárny kulhal po schodech nepokrytě řvoucí jako hladový kojenec. Nicméně nové boty jsem si doma občas zkusil v naději, jestli se to náhodou nezlepšilo. Tímto častým experimentováním jsem už v obýváku přišel na to, že do takových bot si člověk nemůže vzít kdejakou ponožku, ale jen takovou, která není příliš silná a navíc těsně přiléhá k noze a při nazouvání bot se nikde ani trochu neshrne. To mě mírně uklidnilo, přesto jsem léto prožil v obavách jak to dopadne, až si svoje předpisově padnoucí botky v zimě poprvé obuju.

Ta chvíle přišla před Vánoci, když jsme s Klárou vyrazili do krušnohorských Klínů užít si trochu zimu. Vzal jsem si na první ježdění velice slabé ponožky, které nosím normálně do práce a vyrazili jsme na sjezdovku. Po pár jízdách, kdy jsem spíš zápasil s novými lyžemi, než že bych myslel na to jak mi sedí boty zjištuju, že žádné nepohodlí kupodivu nepociťuju. Nohy pěkně v teple a nikde žádné tlačení ani svírání. Naopak jsem musel ocenit, jak bota perfektně sedí na noze. Ještě nikdy jsem neměl lyžáky, které by mi tak padly. První pokus tedy dopadl překvapivě jednoznačně pozitivně.

Další pokus byl zaměřený převážně na “cross country” a odehrával se na hřebenech Krkonoš za poněkud mrazivějších podmínek. Pořídil jsem si slabé trekové ponožky, které oproti těm do práce měly vyztužené chodidlo, patu i špičku. Při cestě jsem tentokrát pocítil, že mi lehce mrznou prsty u nohou. Pocit mrznutí někdy zmizel a pak se znovu objevil. Dumal jsem čím by to mohlo být a zjistil jsem, že se to děje v případě, kdy mám boty přepnuté na chůzi. Dokud je bota zapnutá na sjezd, je její kloub, který drží kotník zaaretovaný v mírně pokrčené poloze a tím se celá noha přirozeně tlačí v botě spíš dozadu. Jakmile jsem kloub uvolnil přepnutím na chůzi a trochu jsem narovnal kolena, chodidlo se v botě posunulo mírně dopředu. S rezervou 3 milimetry se pak snadno stane, že se prsty začnou lehce dotýkat špičky boty. Samo o sobě to nepříjemné není, ale ze špičky to vytlačí vrstvičku vzduchu a kde není vzduch, není izolace a kde není izolace je zima. Jak jsem psal pocit mrznutí nebyl nijak extrémně nepříjemný a ani po vyzutí bot po celodenní tůře se nedostavily žádné bolesti. Přesto musím přiznat, že tepelný komfort byl snížen.

Tak co teď s tím? Doporučil bych i ostatním aby se vydali touto cestou nebo ne? Odpověď samozřejmě nebude jednoznačná. Z toho co jsem tu napsal můžu potvrdit, že opravdu dobře padnoucí lyžařské boty se skutečně pohybují blízko hranice osobního komfortu a tam už pak záleží na tom, co je kdo ochoten na noze snést. V ideálním světě by si člověk nechal v prodejně změřit délku chodidla a pak by si v dané velkosti zkusil několik bot od různých výrobců, aby zjistil, která mu nejvíc padne. U nás tahle možnost bohužel není a pokud chcete něco XCD, tak většinou není k vyzkoušení ani ten konkrétní model. Pro nákupy na internetu lze asi doporučit postup jaký jsem vloni viděl přímo na stránkách Scarpa: Změřte si délku chodidla, připočtětě 5 mm (0,5 MP) a kupte si velkost do které se takto upravenou délkou strefíte. V mém případě by to znamenalo velikost 27,5 MP. Jenže “půlvelikosti” se dělají pouze vnitřní botičkou, skelety jsou pouze v celých velikostech, takže bych měl skelet velkosti 28 MP a to už, jak jsem psal, u mě způsobilo pocit nedostatečného došlapu při ohybu špičky.

Po dosvadních zkušenostech nelituju, že jsem volil tuto hraniční velikost. Výhody vidím hlavně v tom, že noha uvnitř boty drží velice pevně. Kotník se opravdu ani nehne a ani při dlouhém šlapání se nestane, že by se pata byť jen trochu začala odírat o vnitřek boty. A jak jsem už psal, při sjezdu je těsně padnoucí bota také velice užitečná. Prostor ke zvýšení tepelného komfortu vidím také v pořízení kvalitních lyžařských ponožek. Minulou sezónu jsem spáchal několik celodenních výšlapů na XCD a bylo znát, že noha si uvnitř postupně buduje svůj prostor, takže věřím že časem si tyhle botky prošlápnu do ideální podoby. Jestli se tak stane ukáže čas a já tu o tom dám samozřejmě vědět.

Tak to je vše. Doufám, že tenhle článek pomůže v rozhodování těm co plánují pořízení nových tele plastovek a taky přeju hodně štěstí, protože u nás je prostě zatím nákup tohoto vybavení tak trochu loterie.

Honza

Rychlé tele oblouky - trénink na suchu

Těším se na první lyžovačku, sjíždím telemarková videjka a přitom jsem narazil na jedno zajímavé tréninkové od chlapíka, který si říká Telehiro.

Doma jsem si to zkusil a musím říct, že to má něco do sebe. Doporučuju provádět v ponožkách na hladké podlaze a něčeho se přidržovat, stejně jak to předvádí Telehiro. Člověk sice při tomto cviku vypadá jako baleťák pod parou, ale má to něco do sebe.

Minulou sezónu jsem několikrát (např. tady) zalitoval, že krátké rychlé tele oblouky neovládám, neboť jsem se tím připravil o spoustu krásných sjezdíků po lesních cestách průsecích a vůbec mezi stromy. Letos se na krátké oblouky chci v rámci svého tele progresu zaměřit. Každopádně zkusím tenhle taneček zařadit do své ranní desetiminutovky a uvidíme co to udělá :)

Honza

Sezóna 2013/14: Přehled BC XC a XCD vybavení

Tradiční soupiska vybavení pro backckountry lyžování s volnou patou.

Říjen už pomalu končí, na zahradě se válí hromada listí a to je čas kdy se i výrobci lyžařského vybavení většinou vytasí s novinkami pro nadcházející sezónu. Tedy vždycky se najde někdo, kdo to nestihne. Vloni to byl Madshus, který svůj web aktualizoval až během zimy, letos si černého Petra vytáhl výrobce bot Garmont - v době psaní tohoto článku na svém webu zarytě ukazuje boty na všechno možné, jen ne na lyžování. Čekat ale nebudeme, až se něco objeví tak doplním.

Doplnění:
Na Facebooku reagoval jeden čtenář na tento přehled informací, že výrobu lyžařské obuvi od Garmontu převzala americká firma Scott. Jozefovi tímto děkuji. Zdá se že Scott zrušil řadu Telemark Classic, která obsahovala několik modelů bot pro backcountry běžky. Plastové telemarkové boty zůstaly zachovány včetně XCD modelu Excursion.

Letošní přehled jsem dopředu trochu uvedl článkem Backcountry běžky vs. XCD, kde jsem se pokusil o srovnání těchto dvou “běžkařských” disciplín (konečně na základě vlastních zkušeností) a taky jsem vysvětlil proč mám někdy radši anglický výraz “cross country” místo českého “bežky”.

Takže co je letos nového? Stejně jako vloni je hodně spíš kosmetických změn. Často se mění pouze design, nebo alespoň názvy buď přímo jednotlivých produktů, nebo produktových kategorií (někdy dost zmatených a nic neříkajících). Občas mám také pocit, že změna je buď překlep nebo oprava překlepu z loňska. Kvůli většímu množství drobných změn, jsem přehledovou tabulku rozšířil o sloupec “Změny”, kde jsem všechno čeho jsem si všiml poctivě zaznamenal. Z kosmetických změn bych vypíchl nový černý design u nás populárních XCD lyží Madshus (Annum, Epoch, Eon).

Vyloženě nových věcí je letos pomálu. Tradičně nezklamal Fischer, který i v okrajovém segmentu  jakým je backcountry XC přináší každý rok alespoň nějakou novinku. Letos je to běžka Adventure 56 (56-48-54), která nahradila o něco širší model Adventure 60. V nabídce Haganu se objevilo vázání do kterého lze zapnout v podstatě libovolnou pohorku. Voilé vyrobilo nezvykle úzkou lyži “Voilé Wasatch Speed Project Skis” (84 - 63 - 72). Zatím o ní moc informací na webu není, ale z toho mála jsem získal pocit, že se jedná lyže hlavně pro skialpinistické závody. Vloni jsem se podivoval, že Alpina přestala dělat backcountry běžky (a že jich měla celkem dost), letos se mírně očesaná nabídka backcountry lyží na web vrátila; čili předpokládám, že k žádnemu ukončení výroby ani nedošlo, jen se to prostě nedostalo na web.

Z toho co stálo za vypíchnutí, by to myslím bylo letos asi vše. Úplný seznam všech změn, které jsem zaznamenal lze najít v aktualizované přehledové tabulce. Kdybyste si někdo všiml něčeho co mi uteklo, tak dejte vědět a já to rád doplním.

Na závěr bych si dovolil jednu malou spekulaci: Týká se vázání Rottefella NTN Freedom. Rottefella se s tímto odlehčeným modelem vázání pro normu NTN vytasila už tuším vloni a já od té doby koketuju s myšlenkou, jestli tohle vázání také nezahrnout do přehledu. Svou hmotností už se dostalo na úroveň běžných 75 mm hardwire vázání, má přepínání chůze/sjezd, takže jeho použití pro XCD zdánlivě nic nebrání. Nakonec jsem se rozhodl ještě počkat až se objeví nějaké NTN boty s XCD rodokmenem. Tahle chvíle je doufám za dveřmi, protože si myslím, že to bude pecka!

Tak to už je opravdu vše přátelé. Teploty se nám sice momentálně drží celkem vysoko, ale vzhledem k tomu, že v posledních letech není změna o dvacet stupňů přes noc celkem nic nenormálního, tak myslím, že si můžeme v klidu užívat parádní podzim. Někde jsem slyšel, že letos má být zima jako prase. Snad to tedy vyjde a bude k tomu i hodně sněhu a my tak budeme moct skotačit v backcountry nejen na horách.

Honza

Backcountry běžky vs XCD

Porovnání backcountry běžek s XCD.

Píšu si takhle každoroční přehled BC XC a XCD vybavení, a říkám si, že by se asi slušelo v úvodu krátce popsat co vlastně ty zkratky znamenají a pokusit se o nějaké výstižné porovnání. Sice jsem to tu už několikrát psal, ale letos mám oboje konečně zažité na vlastní kůži a navíc po delší pauze (způsobené tím protivným obdobím bez sněhu) už snad mohu prohlásit, že budou mé postřehy očištěny od prvotního nadšení, které se mě drželo po vyzkoušení nové XCD výbavy celou minulou zimu.

A proč sem vlastně tlačím ty anglické zkratky? Tak tím většinou trpím, když se snažím být encyklopedický, což bývá především při psaní přehledů vybavení a článků jako je tento. Český termín “běžky” mi totiž občas přijde docela zavádějící, jelikož člověku vnucuje představu běhání. Kdežto anglické “Cross Country” (XC) je daleko popisnější, jenom má bohužel tu smůlu, že se nedá do Češtiny nijak úderně přeložit, ale jen opsat - nějak jako: napříč krajinou, nebo křižování krajiny. Já například, i když obdivuju Lukáše Bauera, při Jizerské padesátce držím palce Standovi Řezáčovi a hltám zasvěcené komentáře Katky Neumannové, tak sám na běžkách dělám spíš to Cross Country, než že bych běhal.

No nic, pojďme konečně k tomu, o čem má být tento článek.

Začal bych asi tím, co mají BC XC (Backcountry Cross Country, alias backcountry běžky) a XCD (Cross Country Downhill, alias běžkosjezdovky - sorry nic lepšího dnes nevymyslím) společného. Oba termíny označují druh vybavení, které se snaží skloubit svět běžeckého a sjezdového lyžování s cílem vytvořit univerzální lyže pro pohyb v neupraveném terénu (alias backcountry).

Jenže jestli někde existuje ideální průsečík, kde se potkávají světy běžeckého a sjezdového lyžování, tak backcountry běžky (BC XC) se k němu přibližují z té běžkařské strany, kdežto XCD z té sjezdové.

Backcountry běžky jsou pořád především běžky, které si ale berou něco ze sjezdovek. To něco jsou hlavně ocelové hrany a boční vykrojení dost podstatně vylepšující sjezdové vlastnosti. Oproti “normálním” běžkám jsou backcountry běžky širší, aby se tolik nebořily do hlubokého sněhu a maji téměř výhradně tzv. protismyk - šupinky na části skluznice, které nahrazují odrazový vosk, a které jsou do neupraveného terénu, podle mých zkušeností vhodnější než hladká skluznice. Běhat se na backcountry běžkách sice dá, ale je to jako kdyby se šel člověk proběhnout v pohorách, takže nic moc.

XCD-čka naproti tomu připomínají a také jsou sjezdovky. Běžkám se snaží přiblížit redukcí hmotnosti - většinou jsou o něco užší než sjezdové lyže určené k ježdění v neupraveném terénu. Boty jsou už většinou plastové přezkáče jako na telemark, ale často bývají nižší. Vázání se používá zatím výhradně telemarkové NN 75 často s patní pružinou. Další vlastností vypůjčenou od běžek je výraznější klenutí lyže tzv. camber a také protismyk. Výhodou těchto lyží je, že i když na nich lze sjet skoro všechno, tak jsou pořád ještě dost "Cross Country" na to, aby si člověk při chůzi po rovině nepřipadal jak kosmonaut na měsíci. Nejvíc ze všeho se mi na XCD-čkách líbí protismyk, protože pod kopcem nemusím lepit pásy, abych se pohnul dál, prostě jen přecvaknu boty ze sjezdové polohy na chůzi a pokračuju v cestě. Díky tomu jsou XCD vhodné na tůry, kde je vícero kratších sjezdů, mezi kterými je potřeba se přesunovat po delších rovinatých úsecích (což je na českých horách poměrně obvyklý scénář).

Univerzální vybavení do backcountry samozřejmě neexistuje, protože vždycky ještě nakonec záleží na tom v jakém terénu se člověk bude pohybovat. Kopce se dají zvládnout jak na backcountry běžkách tak na XCD, jen ta cesta z vrcholu dolů bude vypadat asi trochu jinak. Backountry běžkám vyhovují spíš pozvolnější sjezdíky v prašanu, kdežto na XCD není problém sjet např. černou sjezdovku ve Špindlu pokrytou ledovými plotnami. Co se týká vzdálenosti, kterou lze na těchto lyžích urazit, tak ta taky hodně záleží na podmínkách a obtížnosti terénu, ale obecně se dá říct, že na běžkách se dělají o něco delší tůry než na XCD.

Jo a kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych doporučil spíš backcountry běžky, nebo XCD, tak bych mu poradil ať si pořídí oboje :)

Zatím Skol!

Honza